Re: Umírat nejlépe doma!

Aneko, ne vždy jde o to naučit se. Jde o to, že ne všechno může člověk fyzicky zvládnout. Vím o čem píšu, není to tak dlouho co manželovi zemřela maminka v hospici. Poslední dva měsíce tam už být musela. Tedy z našeho hlediska musela...
Babička umírala na rakovinu mozku, víc než rok nemluvila, postupně přestávala být pohyblivá, poslední měsíce nedokázala ani pozvednout ruku. Jediná její pohybová aktivita bylo otočení hlavy a otevření pusy.
V době kdy ještě trošku popocházela (nebo aspoň posedávala) jsem s ní nemohla zůstávat sama doma, pokud neležela v posteli. Důvod - ona vážila přes 100Kg, já 51Kg. Pokud se zamotala a spadla, musela jsem jít shánět sousedy, aby mi ji pomohli zvednout. Dokázala i spadnout z křesla, prostě měla stavy, kdy se ani tam neudržela. Takže já jsem byla jako pečovatelka nepoužitelná.
Babička onemocněla v době, kdy jsme měli hodně napjatý rozpočet, splácíme hypotéku, přišli jsme tenkrát o auto a museli dost nahonem kupovat jiné...
Povolat si na celý den pečovatelku? Ehm, babička měla minimální důchod a příspěvky na bezmocnost obdržela po více než roce, asi měsíc před smrtí. To bychom nezaplatili. Denní stacionář? Ano, pokud bude babička pohyblivá, imobilní pacienty u nás neberou. Platili jsme pečovatelku, aby nám pomohla s velkou hygienou a některými úkony a jednou denně přišla na hodinku babičku nakrmit. Ale těch X měsíců, kdy jsme ráno museli odejít do práce a nechat babičku doma, to byla záležitost těžkého stresu, nervů a strachu. Dvakrát denně jsem během pracovní doby "pádila" domů zkontrolovat bábi, jednou denně tam přišla pečovatelka, jednou sousedka nebo některý ze známých. Vycházelo to zhruba tak, že byla vždycky zhruba hodinku sama doma a pak někdo přišel. V době, kdy už byla babička "motací" jsme jí pokaždé říkali, aby zůstala v posteli (čistotu už stejně nezachovávala), přesto jsem ji často našla na zemi. A pak jsem sháněla sousedy a tahala babičku na postel. Několikrát jsme si poranila záda, jednou na mne spadla a zlomila mi ruku...
Poslední měsíce se jí zhoršila cukrovka, měla hromadu dalších problémů a potřebovala praticky nepřetržitý dozor. A můžu ti říct, že i pro naše děti to bylo dost hrozné, když je několikrát za noc vzbudil křik babičky, přijížděla k nám několikrát týdně pohotovost a oni pak měli jít ráno do školy. Že se to odráželo na jejich zdraví, psychice i prospěchu ani nemusím dodávat. V dvoupokojovém bytě to opravdu je náročné. Být s ní v jejím bytě? Zkusila jsi někdy žít ve dvou domácnostech naráz? S malými dětmi? To jsme zkoušeli v počátcích nemoci. Velmi rychle nás to přešlo.
Nakonec jsem už byla na konci sil,zhubla jsem skoro o 10 kilo a po banální viróze jsem skončila v nemocnici. Babička pak šla do hospice. Původně s tím, že tam pobude čtrnáct dnů - tři týdny, než se jí stabilizuje cukr a než se dáme trošku doromady my. A dopadlo to tak, že tam zůstala přes dva měsíce, až do své smrti. Bylo jí tam dobře a chtěla tam zůstat. Měla tam společnost, denně ji vozili do kaple, denně ji vyvezli na procházku ven i s postelí, bylo tam kolem ní sposta vzruchu. Sama na otázku, jestli už chce jít domů vrtěla hlavou. A byla tam mnohem klidnější (nikoliv apatická, komunikovala velmi dobře, smála se). Denně jsme za ní chodili, o víkendech jsme tam s ní byli celý den. Umírala klidná a s úsměvem na rtech. Vím to, protože jsme byli u ní.