| Miluška | •
 |
(20.10.1999 17:30:20)
Ahoj tady jedna zoufalá nerozhodná mamina,
mám dvouletého rošťáka Adama ( konečně usnul ).Jádro pudla mého "zoufalství", spočívá v děsivém nátlaku dobře míněných rad rodiny a okolí typu :
" Máte tak akorát čas zapracovat na druhém dítěti, vemte to hnedle z jedné vody načisto"(tchyně)
"Jedináčci jsou chudáčci,a jedno dítě by být prostě nikdy nemělo ! Nikdy nevíš co se může stát..." (prababička s Damoklovým mečem)
"Chtělo by to holčičku, ať to máte do páru..." (už ani nevím kolikrát jsem to slyšela).
Přitom manžel, sám jedináček po druhém dítěti v podstatě netouží, ale nechává to na mne. Moje těhotenství byla ta nejkrásnější etapa života, kterou jsem velmi intenzivně prožívala, porod byl velmi dlouhý, a (pro mne bohužel) skončil císařským řezem. Ale ani to by mne neodradilo od "pořízení "dalšího potomka.
Čeho se bojím je pocit, že příchodem druhého človíčka uberu tomu prvnímu část, ne-li většinu svého času, a nebudu schopna se jim oběma věnovat na 100%. Moc se snažím si v sobě srovnat protichůdné pocity, dříve přeci bývalo v rodině dětí víc a také se to zvládalo...Beru své mateřství hodně vážně, věnuji se Adamovi jak nejvíc můžu, jak pomalu roste a začíná chápat věci, prožívám znovu své dětství, vymýšlím hry, děláme různé tůry,atp.
Jsem opravdu zvědavá jak tuto situaci řeší jiné maminky...
|
| Šárka, za pár týdnů první | •
|
(20.10.1999 18:06:49)
Velmi dlouho jsem přemlouvala jako malá své rodiče, že chci sourozence. Dokonce jsem neměla ani nároky na pohlaví, jako většina starších sourozenců. Trvalo to několik let a nedočkala jsem se. Teprve později jsem se dozvěděla podrobnosti o matčině porodu, kteréžto zkušenosti vedly k tomu, že další dítě nechtěla, ač sama ze tří sourozenců. Svým rodičům dnes tuto skutečnost nijak nevyčítám, pochopila jsem jejich důvody a možná bych i sama jednala stejně. Touhu po sourozenci, spřízněné a věkově přibližně stejně staré duši, pociťuji i dnes, v dospělosti. Manžel má sestru, která má čtyři děti a bydlí poměrně daleko od nás, takže, i když si rozumíme, sesterská komunikace mezi námi není. Vídáme se velmi málo a zřejmě i moje děti si tetičku a strýčka jednou moc neužijí. A proč to tady vlastně píši? Abych odpověděla na vaše otázky ohledně více(dvou)dětí. Určitě bych byla pro, sama dvě děti určitě chci. Samozřejmě zavisí i na jiných aspektech jako finanční a bytové situaci. Jsem ale rozhodnutá tyto nástrahy překonat a mít nejen to jedno, které právě čekám. Abyste si nemyslela, že píši jenom za sebe, je to i názor mého manžela. Zbývá už jen zvolit vhodný věkový odstup mezi dětmi a to si musí rozhodnout každý sám. A že se nebudete moci věnovat oběma stoprocentně? Vaše děti to, při vašem přístupu k výchově, nepocítí a jednou budou rádi, že nejsou sami. Přeji vám hodně štěstí v rozhodování a později i pevné nervy.
|
| Miluška | •
|
(27.3.2000 22:18:07)
Moc, opravdu moc Vám všem děkuji.
Sice trošku opožděně, ale přeci jsem si přečetla vaše reakce a rady.
I když mi z mateřské a z financí kape někdy pořádně na maják, vím, že jedináčka mít prostě nemůžu.
Jednoduché vysvětlení je, že miluju děti a o nich to tady na tom světě přeci jenom je. O ničem jiném, o nic víc v životě nejde. Děti jsou život, na počtu nezáleží.
Všem maminkám co mi tak hezky odpověděli a vůbec Vám všem moc dík.
|
|
|
| Lenka Čížková | •
|
(21.10.1999 12:20:44)
Ahoj,
já sama zatím děti nemám, studuji, je mi šestadvacet a hrozně se těším, že nejpozději do třiceti budu mít prvního drobečka, a po něm ještě tak dva další (pokud to dovolí zdraví, všechno ostatní se nějak zvládne). Já sama jsem ze dvou dětí. Samozřejmě byla období, kdy bych sestru nejradši prodala nebo vyměnila, ale popravdě řečeno, neumím si představit, že bych ji neměla. Můj muž má dva sourozence, sestru o dva roky mladší a bratra mladšího o osm let. S oběma vycházíme velmi dobře, a byla jsem šťastná, kolik prima lidí mi svatbou přibylo do rodiny. A proč si myslím, že jedno dítě je málo? Měla jsem kolem sebe několik takových během základní školy. Všichni byli poněkud více rozmazlení (někteří opravdu extrémně), většinou na nich (coby jediném potomkovi) rodiče lpěli tak, že na případné výchovné akce nemohlo dojít (co kdyby s nimi jejich miláček přestal třeba mluvit!), a tyto děti buď byly stranou kolektivu, nebo neuznávaly jiné než vedoucí místo v něm. Zkrátka trošku nabourané sociální vztahy.
Zdraví
Lenka
|
|
| Radana Chybová ,2 děti | •
|
(21.10.1999 13:02:37)
Když jsem čekala 2.chlapečka,bylo mému staršímu dva roky.Pořád jsem si říkala,zda je vůbec možné mít někoho tak strašně moc ráda,jako Honzíka.Přišel Filípek a ejhle,šlo to.Ty lásky jsou každá jiná,jako ty dvě děti.Něco podobného je i to věnování se.Vy se svému dítěti věnujete a obohacujete jeho i sebe o krásné vztahy.Když budete mít ještě jedno dítě obohatí se život vašeho prvního dítěte jinými vztahy,které budou krásné zase jinak - a takové ,jaké byste dítěti neposkytla.Tedy jej o nic neošidíte-naopak obohatíte sebe i děti.
Jedno dítě je jaksi výlučné,neopakovatelné,kdežto více dětí je jakási variace na stejné téma,člověk se musí sklonit před velikostí přírody,která si v našich dětech hraje se stejným základem a přece vytváří tak odlišné bytosti.I to je krásná stránka,kterou přináší rodičovství více dětí.
|
|
| MamkaZdenka+dcerkaZdenka10měs | •
|
(27.10.1999 21:50:53)
Mojí Zdenince bude teprve rok, takže v každém případě je brzo uvažovat o sourozenci, ale kyž o tom přemýšlím, tak mám podobné pocity jako Vy, ale odstrkávám je kamsi dopředu, že je ještě čas. U mě je to ještě okořené tím, že Zdeninka je vytoužená holčička narozená po delší době po umělém oplodnění. Na druhé straně dost často myslím i na to, že jsem hrozně ráda, že mám sestru (mám ji moc ráda) a že bych i Zdenince chtěla dopřát pocit sourozennecké lásky a moci se na někoho spolehnout tak jako na sourozence. A ještě k té negativní stránce se přidavá otázka bydlení (bydlíme 1+1) a finanční. Tak Vám tedy nevím. Dejte vědět, až se rozhodnete.
|
| Jana, svobodná, bezdětná | •
|
(1.11.1999 15:48:26)
Vzhledem k tomu, že nemám žádnou zkušenost jako maminka, uplatním tu aspoň svoji zkušenost jedináčka.
Vždycky mě strašně mrzelo, že nemám žádného sourozence, a mrzí mě to dodnes. V dětství mi bylo líto, že si nemám doma s kým hrát (ne, že by se mi rodiče nevěnovali, ale přece jen se s nimi nedá tak "blbnout"). Narodila jsem se našim až po třicítce a možná to trochu přispělo k tomu, že na mě jsou hrozně fixovaní a mají o mě až skoro panický strach. Mám zato, že kdybychom byli dva (nebo víc), že by neměli čas ani možnost se mi tolik přehnaně věnovat a tolik se o mě strachovat - přece jen by se ta jejich péče musela rozdělit mezi sourozence.
Můj přítel je taky jedináček, takže až naši rodiče zestárnou, budeme to jenom my 2, kdo se o ně bude muset postarat a nebude nikdo, kdo by nám s tím pomohl.
Myslím si, že sourozenci mají daleko veselejší život, než jedináček. Navíc se už v dětství naučí, že se netočí vše jen kolem nich, že se musí o vše dělit. Pokud rodina dobře funguje, pak jsou sourozenci po celý život někdo, na koho se můžeme v případě potřeby obrátit o pomoc.
|
|
|
| Lucie, dcera 5 let | •
|
(4.11.1999 13:24:32)
Ahoj Mílo !
Je mi 27 let a doma mám pětiletou slečnu. Již několik let poslouchám řeči podobného typu jako Ty: „ Už si pořiďte to druhé." (tchyně) „Doufám, že zůstanete jen u jednoho dítěte." (z finančních důvodů prohlašuje tchán). Podobné věci jako Tvoje prababička říká i moje máma, přestože sama neměla odvahu si pořídit druhé dítě.
Dlouho jsem se tím trápila a přemýšlela o tom, ale není to tak dávno co jsem si uvědomila, že je to hlavně maminka děťátka, která o něj v 90% pečuje, zažívá s ním veselé chvilky, ale i ty horší např. nemoci apod.
Takže jsi to vlastně TY kdo se musí rozhodnout a nikdo jiný.
Asi by jsi si měla položit jednu základní a dost podstatnou otázku a potom ještě druhou už méně důležitou : zda chceš druhé dítě a je-li odpověď ano, potom jaký věkový rozdíl by jsi mezi nimi chtěla mít (s tím souvisí spoustu věcí např. chuť zůstat na mateřské dovolené několik let nebo jít na čas do práce atd.).
Nemůžeš se dnes rozhodnout, nevadí, hlavně si nezoufej a nestresuj se, jednou určitě přijde den, kdy budeš vědět co a jak.
Dobře míněné rady přetrp a nic si z nich nedělej.
Držím palce .
Lucie
|
|
|
V její náručí
Rekonstrukce husitské bitvyJičín 
Orchestr na dotek – ZápadPraha 1 
Mandaly obrácenou technikou s Monikou BrýdovouČeské Budějovice 
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Rekonstrukce husitské bitvy
Orchestr na dotek – Západ
Mandaly obrácenou technikou s Monikou Brýdovou
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)