| Lenka,26 let | •
 |
(29.5.2001 6:14:41)
Znám se se svým partnerem(také 26) již sedm let, žijeme spoulu už přes tři roky. Nemůžu si s ním na nic stěžovat, máme zařízený byt, finančně zajištění jsme také, prostě nic nám nechybí. Trápí mě však jedna věc. Moc ráda bych už měla miminko, předtím bych se však chtěla vdát. Je mi proti mysli žít jen tak na hromádce a mít děti. Kámen úrazu je však v tom, že můj partner mi sice trdí, že si mě vezme, ale bude to z toho důvodu, že jsem ho k tomu přinutila, že to bude proti jeho přesvědčení. Moc mě to trápí a už nevím, co dělat. Lenka
|
| Kateřina 20,7.týden | •
|
(29.5.2001 8:19:38)
Ahoj Lenko!
Dovedu si představit jak moc tě to trápí.Se svým přítelem(26 let) se znám teprve dva roky,1.5 roku spulu žijeme.On si mě chtěl vzít asi po půl roce známosti a to jsem pochopitelně nechtěla.Asi před třemi měsíci jsem navrhla svatbu já a to zas nechtěl on,že na to nemáme dost peněz,a co když se změním,a bla,bla....prostě chlap.
Ted kdyz cekame miminko,tak mu bude stacit obyčejná svatba jen rodice a dva svedkové a žádné námitky nemá.Vetšina chlapů,i když svojí divku milují,se prostě bojí vázat!
Nech tomu volný průběh a třeba přijde taky dříve miminko než svatba a taky se nic nestane!!
Kačka
|
| Andrea, 11. tydnu tehotna, 5 let stastne vdana | •
|
(30.5.2001 18:08:44)
Ma zkusenost je, ze pokud spolu dvojice zije 5 let a partner tvrdi, ze neni pripraveny se vazat, tak je neco v neporadku. Pravdepodobne on si neni jisty, zda ona je ta prava. Ja jsem prozila neco podobneho a nakonec jsme se rozesli (nastesti). Ma pritelkyne (32 let) se minuly tyden rozesla se svym pritelem ze stejneho duvodu. Byli spolu 7 let, poznali se na pravnicke fakulte, 5 let spolu zili. Ona uz je pripravena na miminko a rekla mu, ze s nekym nebude zit je tak na hromadce do 40 let. Mam dalsi blizkou pritelkyni ktera proziva neco podobneho. Jeji pritel (42 let) take neni pripraveny na manzelstvi. Ja osobne si myslim, ze on nebude pripraveny nikdy. Ona ale presto veri, ze se zmeni a cas leti... Muj manzel si byl jisty, ze si mne chce vzit 2 tydny po nasem seznameni. Ja totez rekla me pritelkyni (nezavisle na sobe). O svatbe jsme se zacali bavit 1 rok po nasem senzameni, kdyz mne manzel pozadal o ruku.
|
| Markéta | •
|
(1.6.2001 14:32:15)
Zdá se mi trochu pošetilé otěhotnět a doufat, že se partner probudí k akci a poběží k oltáři. Asi bych si musela položit otázku, zda si mne bere pro mě samotnou, nebo protože jsem těhotná. Jinak známosti, která trvá déle než pět let se říká tzv. přechozená známost. Za tu dobu by už každý měl vědět jestli je to to co hledal a jít do toho anebo jít od toho pryč.
|
|
| Markéta | •
|
(1.6.2001 14:35:10)
Zdá se mi trochu pošetilé otěhotnět a doufat, že se partner probudí k akci a poběží k oltáři. Asi bych si musela položit otázku, zda si mne bere pro mě samotnou, nebo protože jsem těhotná. Jinak známosti, která trvá déle než pět let se říká tzv. přechozená známost. Za tu dobu by už každý měl vědět jestli je to to co hledal a jít do toho anebo jít od toho pryč.
|
|
|
|
| Dana (24, svobodná) | •
|
(29.5.2001 11:03:29)
Ahoj Lenko.
Plně tě chápu,protože jsem na tom úplně stejně.S tím malinkým rozdílem,že my jsme spolu 1,5 roku a celou dobu spolu žijeme.Taky bych se vdávala až bych plakala.
Přítel (i já) teď chceme miminko, a taky se o něj snažíme, tak spíš doufám, že pak to tak nějak vyplyne ze situace. Já bych taky chtěla úplnou rodinu (táta,máma,dítě) a ne žít na hromádce, každej na svý triko.
Ale taky už jsem časem dospěla k tomu, že vlastně na tom papíru vůbec nezáleží. Prostě se máme rádi a chceme rodinu ... a ono to prostě nějak dopadne. To víš, taky bych chtěla, zrovna teď když svítí sluníčko, zažít ten krásný pocit nevěsty, ale ... nutit ho nebudu. Za to mi to nestojí.
Přeju Ti hodně štěstí a držím Ti palečky, abys to zkusila vydržet a nemyslet na to. Třeba, stejně jako já doufám, doufej, že jednou přijde z práce a .... (překvapí tě)
Ahoj DANA
|
|
| Zuzka (22 let, svobodná) | •
|
(29.5.2001 13:47:53)
Ahoj holky,
mám stejný problém. Se svým přítelem žiji od listopadu 2000,kdy jsme si koupili byt a pomalu ho zařizujeme. Na Vánoce mne požádal o ruku. Byla jsem v sedmém nebi a už jsem se viděla ve svatebních šatech. Ale ejhle, o Velikonocich mne řekl, že v nejbližší době žádná svatba nebude. Říká, že mne miluje, je se mnou moc štastný, ale svatbu odmítá. Když se zeptám na důvod - prý se bojí - obřadu a tak. Ještě řekl, že kdyby jsme o tom mluvili před týdnem před 14 dni, že by to možná bylo jinak. Ptala jsem se co jsem udělala špatně, kde se stala chyba? Nevím. Celou velikonoční noc jsem probrečela. Nyni jsem se s tim jaksi vyrovnala. Nezbývá mi než čekat, až přítel najde odvahu a přestane se bát svatby. Jen pořád nevím, kde jsem udělala chybu.
|
|
| Marcela | •
|
(29.5.2001 15:36:33)
Ahoj Lenko, můj partner mě v březnu 2000 požádal o ruku, svatba byla určena na 12.8.2000. Dne 6.7.2000 (to datum nezapomenu) mi řekl, že se vlastně ženit nechce a svatbu zrušil. Pak už to jelo z kopce a v lednu 2001 mě vyhodil. Asi bych mu nevěřila, že se změní. Já věřila ve změnu, ale bohužel. Dnes se nezdravíme. Pár věcí mu nikdy neodpustím - hlavně ne to, že jsem potratila naše dítě a on se se mnou hned rozešel, když jsem potřebovala podporu. Drž se a přeji ti štěstí.
|
|
| sally, 31, vdaná, bezdětná | •
|
(30.5.2001 2:44:43)
Ahoj Lenko,
pokud partner nechce, nemá cenu ho nutit - předhazoval by ti to pak celý život. Píšeš, že chceš miminko, ale ne, jestli i on chce miminko - osobně mi přijde dítě mnohem větší závazek než svatba, takže pokud chce, dala bych tam tu podmínku té svatby.
Pokud miminko nechce a svatbu nechce, pak mě napadá jen jediná otázka - chce on vůbec žít s tebou? Tím myslím jako napořád... možná mu vyhovuje současná situace - závazky žádné, ale doma "plný servis". Jsi si tak jistá, že on je ten pravý? A je si on jistý, že ty jsi ty pravá? Jestli ne, tak asi nemá cenu spolu nadále zůstávat, ne?
|
|
| Martina | •
|
(30.5.2001 15:16:57)
Ahoj Lenko,
sest let je docela dlouha doba a mozna pritelovi skutecne vyhovuje full service a nechce se moc vazat.
Muj manzel prede mnou mel vztah ktery trval 7 let. Poznali se v jeho 17 letech ji bylo 18 let. Od jejich 19 let (jeho 18) ho nutila do svatby. Doslo to tak daleko, ze ho donutila dojit i na radnici a vyplnit zadost o snatek. Kratce na to se vsak rozesli. My jsme se s manzelem poznali cca rok po jejich rozchodu. Chodili jsme spolu 2,5 roku z toho 2 jsme spolu zili. Nikdy jsem ho nenutila a ani jsem o svatbe moc nepremyslela a bylo mi to jedno. Pak me prekvapil a sam me pozadal o ruku a zasnoubili jsme se. Naplanovali termin svatby a od te chvile musim rict to bylo jako kdyz mi rupne v hlave a na svatbu jsem fakt byla doslova "nadrzena". Vzali jsme se a ja jsem rada, ze jsem nikdy netlacila. Dodnes obcas z nej vypadne, ze to bylo hrozne kdyz na nej tlacila a ze fakt nechtel a jak je rad, ze jejim sparum unikl on a ona klofla nekoho jineho. Urcite bys nechtela aby takhle mluvil o tobe. takze si rozmylsi jestli je to ten spravny nebo ne a pokud ne, hledej jinde. Netlac na nej tim mene se mu bude chtit.
Hodne stesti a brzkou svatbu preje
Martina
|
|
| Michal, dcera 2r. | •
|
(31.5.2001 14:41:19)
Ahoj,
ze svého mužského pohledu mi ve vaší situaci svatba vůbec nepřipadá důležitá. Zato dítě ano. Takže bych bral jako podstatné, zda chce dítě. Pokud ne, což mi v 26 letech vůbec nepřipadá divné, tak na co svatbu? Pokud ano, tak lze brát svatbu jako určitou povinost vůči dítěti a partnerce. Jinak je určitě lepší jít na svatbu kamaráda než na svoji vlastní.
Michal.
|
|
| Jana, 2 děti | •
|
(1.6.2001 17:10:02)
Docela mě zaujala knížka J. Graye
Mars a Venuše si spolu začínají.
Nevím, jestli ti pomůže, já jsem z ní měla radost, protože mi to v mnohém sedělo s mými názory a zkušenostmi a ledacos jsem pochopila.
Jedna z myšlenek je asi taková, že
vztah prochází různými stádii a
dvojice by měla dojít zhruba ve stejné době k souloži jako k výlučnému partnerství a to by měli stvrdit tak, jak to oběma vyhovuje. Tedy ve většině případů svatbou.
Jana
|
|
| Markéta, 26 let, svobodná | •
|
(7.6.2001 22:15:28)
Ahoj, i když to možná bude znít divně, docela mě tenhle příspěvek potěšil. Jsem na tom totiž obdobně, ale vlastně trochu jinak. Se svým přítelem chodím 3,5 roku a dva roky spolu žijeme (v září mu bude 30).
Měl jako malý dost těžké dětství a to v něm vybudovalo představu, že rodina je lepší žádná, než ta, která je špatná. Mohlo by to mít něco do sebe, kdyby věděl, jak fungují ty průměrné (tedy dobré), ale on zažil jen extrém (otec alkoholik a maminka - a tak to o ní říká on sám - puťka, která si nikdy nedokázala prosadit svou, ani doma, ani v práci, nikdy a nikde).
A tak když se ho dnes zeptám, jak to s námi vidí za pár let, tak se zamyslí a odpoví - já nevím. Na otázku, jestli chce rodinu - já nevím. Na otázku jestli vůbec ví, co chce - já nevím. Na otázku jestli mě miluje - jo, to jo. A kdzž se ptám, co teda chce, tak z něj vypadne, že by nejradši, kdyby na náš dostal záruční list až do své smrti (a to nejde, nikdo neví, co bude zítra, natož, co bude za 10, 30 let).
A tak mi, i když mi to žití na hromádce docela vyhovuje a děti zatím nechci, nezbylo nic jiného než mu dát ultimátum (a to už před Vánoci). Než se budeme stěhovat do bytu po mém tátovi, tak chci buď žádost o ruku (ale klidně se můžem vzít až za delší dobu, o tu svatbu nejde), nebo definitivní konec. A za týden nastává den D a měla bych pomalu začít balit a pořád nevím, na čem jsem. Takže má tak týden na rozhodnutí a chvíli si myslím, že bude svatba a chvíli se smiřuji s představou rozchodu. A to přesto, že nám to jinak klape a skutečně si vyhovujeme. Tak jen tak, nejsi v tom sama a držím palečky, ať ti (nám) to dobře dopadne.
|
| Magda | •
|
(8.6.2001 18:49:22)
Ahoj Markéto,
moc tomu nerozumím. Proč se chceš vdávat, když ti žití na hromádce vyhovuje, svatba ti nepřipadá důležitá a děti neplánuješ?
Přeci záruční list na partnera nedostane nikdo nijak, ani svatbou ne. Vždycky je to třeba risknout, když se vdáš, i když se nevdáš.
Svatba není pro budoucí život nijak pevná záruka, "nesvatba" taky ne...Myslím, že nejdůležitější je, jak "životaschopný" se ti jeví partner.
|
|
| Marcela, 24 let | •
|
(11.6.2001 13:29:40)
Ahoj Markéto, zažila jsem něco podobného. Rok jsem žila s partnerem, když mě požádal o ruku, že chce mít děti atd. Svatba byla naplánovaná za 4 měsíce, ale on měsíc před svatbou cuknul a řekl mi, že se vlastně ženit nechce, děti taky nechce, ale že mě miluje. No ve mně by se v té chvíli krve nedořezal, chtěla jsem se sbalit a odejít, ale on brečel jako malé dítě, že mě skutečně miluje. Jenže za půl roku se se mnou sám rozešel, protože se nechtěl už vůbec ženit a nechtěl děti, chce být prostě sám, je mu 31 let, tak asi také sám zůstane, protože na takové nefér jednání žádná holka není. Ale teď když ho vidím, tak žárlí na každého, kdo se ke mně jen přiblíží, přitom sám chtěl rozchod, i když z žádného důvodu, rozumněli jsme si bezvadně, nehádali se, měli jsme společné zájmy. Takže s chlapem, který mi odpovídá po 2 letech soužítí "já nevím" bych se asi rozloučila, i když to je těžké. Přeji ti hodně síly a štěstí. M.
|
|
|
| Lenka,29 | •
|
(12.6.2001 8:12:33)
Milá Lenko,
mám úpně stejný problém.Jen můj partner je již bohužel dvakrát rozvedený.Nyní spolu žijeme přes dva roky.Takže já jakožto stále svobodná začínám mít pocit, že mi něco chybí,chci někomu"patřit", chci mít miminko, dokud je ještě čas.Ale docela mě děsí představa "muset" se po "třicítce"vdávat.Takže nějaké to "oblafnutí" partnera mi nepřipadá moc chytré.Chtěla bych se vdát a pak zkoušet miminko. Můj partner mluví o dítěti často, ale obávám se,že s ohledem na můj věk.Sám totiž děti už má.Pořád mi říká miluju Tě,budem mít miminko, chci si Tě vzít..a pak je zas nějaký čas ticho po pěšině./Asi skoro všem známé řeči některých mužů k udržení ženy "ve střehu", většinou to přijde vždy když máme mezi sebou nějaké nesrovnalosti/.Je mi to moc líto, nechci ho vůbec nějak nutit, chci aby na to přišel sám, ale ono mu vlastně nic nechybí..Až se jednou rozhodne nechci vypadat staře,směšně,když to bude mé "poprvé".Nebo už nebudu chtít vůbec a svůj život si celý obrátím naruby,obětuji své štěstí,rodinu, protože jsem si našla takového partnera?
Přeju Vám všem jen ty nejmilejší a nejmíň sobecké muže.
|
| Julie, 13. tyden | •
|
(12.6.2001 23:42:27)
Mila Lenko,
Nechci te strasit, ale mozna to, ze uz je 2 x rozvedeny o necem svedci. Pokud se ti bude chtit o tom psat, tak by mne zajimalo: proc se vlastne 2 x rozvedl a jak se vyjadruje o svych exmanzelkach. Zaroven kolik ma deti a jak se podili na jejich vychove. Nechci ho odsuzovat, jelikoz vas vubec neznam... na druhou stranu 2 rozvody neni dobra vizitka.
|
| Lenka.29 | •
|
(13.6.2001 9:07:18)
Milá Julie, velice mě těší tvůj zájem o můj problém.Zajímalo Tě proč se ten "můj" už ve svých 30-ti letech dvakrát rozvedl.Musím konstatovat,že měl asi fakt smůlu. Obě jeho bývalé manželky znám a skoro celé okolí, kde oba žijeme, je zasvěceno do jeho životního příběhu.První manželka: 18-ti letá dívka, on její první chlapec, ona jeho první holka,první milování..Ona se chtěla vdát , on ještě moc do svazku nechtěl, bylo mu 19 a studoval na VŠ.Viděli se zřídka a tak spásná myšlenka:.."jsem v jiném stavu..",vzali se. Po 4 měsících "těhotenství",když už začínalo být všem divné, že bříško ne a ne se ukázat,řekla,že se doktoři zmýlili a těhotenství to nebylo.On studoval dál VŠ 100km od domova, přitom chodil na brigády, aby i ji mohl živit, do práce nechodila.Zjistila,že ji tohle nevyhovuje, začala poznávat život, diskotéky a našla si staršího přítele.Zhruba po půl roce známosti s ním otěhotněla a měla co dělat aby se rychle rozvedla,protože otcovství by automaticky připadlo manželovi. Ten dostudoval VŠ a seznámil se s milou dívkou, skromnou, byla po těžší nemoci, podle něj jí nějak chybělo sebevědomí. Chtěl se ženit,chtěl už na celý život,cítil se zralý na manželství.Vzali se a narodil se jim syn.Ona z města se začala na vesnici nudit, sebevědomí s dítětem rychle rostlo,změnila se.Otáčeli se za ní muži z celé vesnice.A jeden se otáčel nejvíc...Tři roky se s ním stýkala, všichni to s napětím sledovali,její manžel jen začínal něco tušit.Byli spolu 4 roky.Dozvěděl se to až když otěhotněla, bylo mu to divné, že je těhotná, vztahy už u nich byly nějaký čas napjaté a tak se už ani nějakou dobu intimně nestýkali. Nevěděl však, jak dlouho je už těhotná..Pak se mu přiznala, že dítě není jeho, chtěla aby jí odpustil, protože její milenec se od ní začal distancovat.Narodilo se dítě.Proběhlo určení otcovství,bleskový rozvod.ON se potom seznámil se mnou a dlouho jsem ho z toho všeho dostávala.Včera se mě shodou okolností ptal,jestli si ho vezmu. V tom jeho tónu ale cítím strach z manželství, je to opravdu dobrák, ale poznamenaný.Je nám spolu krásně.Dítě tedy už má, moc ho miluje./v minulém příspěvku jsem napsala, "děti už má",chyba, má fakt jedno./ O první manželce nemluvíme, o druhé se vyjadřuje špatně,ona mu ublížila,vím,že ji hrozně miloval.Bylo to strašné zklamání.
Tak se měj Julie krásně a přeju Ti nejkrásnější a nejzdravější miminko pod sluncem. Lenka
|
|
|
| sally | •
|
(13.6.2001 0:14:57)
Lenko,
vdávat se stylem, že partnera "uženeš" na těhotenství mi opravdu nepřijde moc chytré. Myslím, že mezi dvěma lidma je nejdůležitější důvěra, kterou tímto zklameš a navíc - dítě by snad mělo přijít do rodiny, kde po něm touží oba rodiče...
Nevím, proč jsi s mužem, který je již dvakrát rozvedený - asi bych se nad tím hodně zamyslela - člověk může udělat chybu, ale udělat jí dvakrát??? Samozřejmě, možná mu křivdím, ale přijde mi to dost zvláštní.
Na řeči o věku nedej - taky jsem si je vyslechla, cca v sedmadvaceti, od svého tehdejšího přítele, v podobném kontextu. Tenkrát to vyřešil tak, že si našel mladší přítelkyni a nedávno ještě mladší. Já jsem si ve třiceti letech našla nejbáječnějšího muže na světě, s kterým jsme se brali po pár měsících známosti (na jeho popud, svatba ho popadla dřív než mě!!!) protože nám to přišlo jako ta nejpřirozenější věc.
Moje rada se ti nebude líbit (však se jí také nemusíš řídit), ale já bych vzala nohy na ramena a našla si mužskýho, kterej si mě vezme s radostí (a neboj, on někde je, jen ho najít!!!) - tak jak to popisuje Julie - říct ano člověku, kterého miluji a o kterém vím, že si mě bere z vlastní vůle a že chce se mnou mít a vychovávat děti a být se mnou v onom biblickém dobrém i zlém.... to je báječný pocit.
|
| Jarka, dvě dcery | •
|
(13.6.2001 9:12:55)
Ahoj Sally, také jsem dříve zastávala názor, že když je někdo dvakrát rozvedený, není s tím člověkem běco asi úplně v pořádku. Ono se to jaksi nabízí a v mnoha případech to je i pravda. Ale teď se na to dívám trošičku jinak. Také žiju s přítlem, který je dvakrát rozvedený. Poprvé se ženil v devatenácti letech z mladiské nerozvážnosti a řešil si tím unik z domova od psychopatického agresivního otce, po roce tohle manželství pochopitelně ztroskotalo, naštěstí zůstalo bezdětné. Podruhé se ženil v 25 letech a byl velmi zamilovaný. Narodil se syn a po roce se manželka zamilovala jinde a prostě "nemohla jinak", než to vyřešit rozvodem. Otázka je, co jí vedlo k tomu, že se zamilovala jinde, ale to já asi nezjistím. Přítel o ní nemluví špatně, o syna se v rámci možností stará /víkendy, dovolené, jak to zkrátka v těchto případech chodí/ a jeho syn je u nás opravdu rád. Potom přítel prožil několik krátkých vztahů, teď je mu 39 let a pátý rok žijeme společně. Je to moc hodný a spolehlivý člověk, miluje mé dcery jako kdyby byly jeho vlastní a ony jeho taky. Brát se zatím nebudeme, máme štěstí, že to zatím nechceme oba. Prostě je nám takhle fajn, ale kdyby se nám podařilo mít miminko, určitě bychom náš vztah "legalizovali".
Jinak s tvým názorem samozřejmě souhlasím /ostatně jako vždycky/, máš na věci ten správný objektivní náhled a to se mi líbí. Měj se hezky. :o))
|
|
|
|
| Julie, 13. tyden, vdana | •
|
(13.6.2001 20:07:59)
Mila Lenko,
Mas pravdu, ze zivot je proste "plny prekvapeni a narazek". Tak jak jsi popsala sveho pritele, pusobi jako zodpovedny clovek. Take chapu, ze se boji dalsiho snatku, jelikoz ma uz dve spatne zkusenosti. Mozna idealni reseni by bylo vzit se, ale hned neplanovat miminko. Pockat tak alespon rok a ujistit se, ze jste schopni spolu sdilet vse dobre a zle jako manzele. Ja sama jsem jiz delsi dobu vdana a jsme s manzelem radi, ze jsme si uzili 4 roky manzelskeho "bez detskych radustek". Nyni se samozrejme na prvni miminko tesime. Chapu te, ze touzis po snatku. Ja take patrim mezi zeny, ktere jsou proste stastne, ze jsou vdane. Vzdycky s "pychou" a radosti pouziji slovicka "muj manzel". Pripada mi, ze jsme se snatkem zaslibili na porad. Jsou ale zeny pro ktere snatek je jenom formalita. Myslim, ze by jsi mela zvazit, jak dulezity je pro tebe snatek a o svych pocitech si vazne popovidat s tvym pritelem. Zeptat se ho konkretne a do detailu z ceho ma vlastne strach a snazit, aby se strachu zbavil. Chce pritel dalsi miminko?
|
| Lenka:pro Julii | •
|
(14.6.2001 14:10:42)
Mila Julie,
ani nevíš jak ráda bych také ve svých letech použila ty slůvka "můj manžel".Když říkám "můj přítel", připadá mi to jako když se od něj nechávam vydržovat,kdybych řekla "můj kluk",budu si připadat jako rádoby šetnáctka.Zrovna dneska mě v obchodě důrazně oslovila mladá holka "..slečna to má za 50,- Kč..." ,nevím proč ale téměř ve 30 letech jsem si najednou připadala nějak blbě.Jo a jak ses ptala, jestli ten "můj" chce mimčo, tak mi o to často říká,fakt nevím jestli to chce, někdy mi připadá,možná to moc pozoruju a rozebírám,že o tom mluví jen proto, protože mu dochází, že moc času na rozmýšlení není, že já dítě nemám a zřejmě ho chtít budu,snad ze strachu, abych ho neopustila a život si zařídila po svém bez něj,nevím..Uvidíme jak to bude dál.Vlastně na serveru Rodina často vidím,že s rozvedenými muži jsou problémy.Tak ahoj,mějte se všichni tři krásně!
|
| alice | •
|
(14.6.2001 14:28:27)
Lenko, jsem na tom podobně - je mi skoro 29, můj přítel je rozvedený, z manželství má 2 děti...Na svatbu to taky moc nevypadá, jeden čas o tom taky mluvil ale teď jeho bývalá požádala o zvýšení již tak nehorázně velkých alimentů a navíc chce dostávat ještě peníze na sebe..A to i přes to, že si je pravidelně bereme, kupujeme jim oblečení,a věci co potřebují,bereme je na dovolenou atd.No a on nedávno prohlásil (když zase musel řešit tyhle problémy), že tohle teda opravdu odradí od ženění..Tím mě samozřejmě moc nepotěšil, navíc bych hrozně ráda měla mimino, ale k tomu to taky teď moc nevypadá - on má starosti se svýma 2 dětma.No, jsou to radosti!!!!
|
| Lenka :Pro Alici | •
|
(14.6.2001 16:08:00)
Milá Alice,
je to hrůza viď, člověk by tak rád zažil něco normálního,jako ostatní svoboďačky a zatím se pomalu musíme našich rozvedených chlapů pomalu všeho dožadovat. Je to asi stěží napadne, nepotřebujou to měli to, děti maj,partnerku taky,tak o co vlastně jde. Ponožky jim perem, vaříme, uklízíme, tak proč zas do "toho" jít.. Normální chození holky a kluka končí požádáním o ruku,svatbou.Mají miminečko,atd.Prostě s celou parádou, ach jo ta romantika...!A my řešíme jeho děti,jeho alimenty,jeho manželky a nemůžem jinak prostě ho milujeme a čekáme,že snad jednou...Znáš to viď.Přeju Ti, aby to toho tvého asi taky natvrdlého chlapa brzo trklo.Mějte se moc krásně a hodně štěstí.
|
|
| sally, 31, vdaná, bezdětná | •
|
(14.6.2001 18:53:02)
Julčo,
poočku tě sleduji delší dobu, myslím, že máme hooooodně společného (osudy a názory), kdyby ti v City chyběla kámoška na pokec, jsem k dispozici na emajlu.
|
|
|
|
| Julie, 13. tyden | •
|
(14.6.2001 18:20:48)
Mila Lenko a Alice,
Zamilovaly jste se do chlapu se zavazky a to vas bude provazet cely spolecny partnersky zivot. Je skvele, ze obe berete situaci, tak jak je a nezabranujete svym pritelum v plneni rodicovskych povinosti. Otazka ale je, zda jste schopne toto snaset take do budoucna. Samozrejme, ze muzete mit krasne a spokojene manzelstvi. Bude to ale vyzadovat od vas a partneru velkou miru tolerance a pochopeni. Tak treba muze nastat tato situace: Mate 2 krasne deti, ktere potrebuji vybaveni na lyze, jinak na hory proste nemohou jet. Zaroven ale lyze take potrebuji deti z manzelova prvniho manzelstvi. Manzel se citi vinny, ze se svym starsim detem nevenuje tak jako sve nove rodine a lyze koupi prave starsim detem. Vy jste prave na materske dovolene, penez malo... Jo, a takovych situaci muze nastat mnoho.
Mate obe pravdu, ze biologicke hodiny tikaji a vseobecne je dobre stihnout prvni miminko do 32 let. To ze touzite po snatku a manzelstvi neni nic spatneho. Vzdyt vy obe "investujete" do vaseho vztahu 100% a tak mate pravo to same ocekavat od sveho pritele. Byt na vasem miste, tak bych se bala, ze budu trpeliva a cekat a nakonec mi pritel v den mych 33. narozenin oznami, ze nas vztah stejne nema cenu... Pokud opravdu touzite po manzelstvi a rodine, tak bych si s vasim pritelem "poradne a na rovinu" promluvila. Ja jsem vzdycky byla tak trochu "sebevrah" a chtela jsem vsechno a nebo nic. Ja bych (doufam, ze bych na to mela silu) rekla, bud mne milujes a chces se mnou byt cely zivot a to znamena, ze se vezmeme, budeme mit deti a pomahat si navzdy v dobrem a zlem... A nebo se rozejdeme... Jak uz jsem se zminila pred tim: Mela jsem velkou znamost a nakonec jsme se rozesli. A ja nekolik mesicu po rozchodu poznala sveho manzela a za 14 dni nam bylo jasne, ze se vezmeme. O ruku mne pozadal rok po seznameni a svatba byla o rok pozdeji... Tim, nechci rici, ze by jste se mely se svymi priteli rozejit. Pouze si asi musite "vyjasnit" situaci a zjistit "kam miri vas vztah"...
|
| Zdeňka, 30, svobodná, bezdětná | •
|
(24.7.2001 17:17:30)
Milá Julie,
vidím, že Tvůj příběh nakonec šťastně dopadl. Já budu se svým přítelem v srpnu čtyři roky (3 a 1/2 z toho spolu žijeme). O svatbu mi ani tak nejde, ale moc chci děti. On tvrdí, že je chce také, ale pořád to odkládá, až budeme mít opravenou chalupu, až budeme mít více peněz, až ...... atd. Pomalu přestávám věřit, že je opravdu chce a má trpělivost se zdá být u konce. Je to takový začarovaný kruh a já se bojím, že nakonec zůstanu sama. Mám z toho málem noční můru, žádné ultimata u nás neplatí a já vynucené dítě nechci, chtěla bych, aby mé děti přišly na svět chtěné a očekávané z obou stran. Nemůžu se rozhodnout, zda mám ještě čekat a věřit na třeba plané řeči, nebo dál čekat až bude splněno jeho "AŽ"
|
| sally | •
|
(24.7.2001 20:32:58)
Zdenko,
kromě ultimát a čekání "až" máš ještě další možnost - rozchod. Já vím, uvažovat o něčem takovém, když spolu žijete, opravujete chalupu atd... ale i to je možnost.
Ale třeba se tvůj přítel nad možností mít děti nikdy pořádně nezamyslel - a pořád má pocit, že se ho to vlastně netýká, že děti bude mít "až". Asi bych zahájila jednání na téma "chceš VŮBEC děti?" Já jsem tenhle rozhovor měla se svým mužem v době, kdy jsme se seznámili - a on byl hrozně překvapen - prý ho nikdy nenapadlo, že by měl mít děti, prostě na to nikdy nemyslel. Další půl rok jsme procházeli fází, kdy on si ověřoval, jak by to vlastně s dětma fungovalo - bavili jsme se, jak vyjít s penězi na mateřské, jak to bude se sexem, kdo bude chodit na třídní schůzky, jaká jména by se nám líbila... atd. - všechno pěkně teoreticky - a já zjistila, že můj muž o dětech, miminkách a těhotenství neví skoro nic, protože to nidky v životě nepotřeboval. Dneska už je na tuto eventualitu připraven (alespoň teoreticky) a naše "až" zní "až budeme bydlet" - což mi nepřijde tak nerozumné a nesplnitelné. A myslím, že už i on se těší na miminko.
Třeba tvůj přítel tohle pomyšlení odsouvá jen proto, že neví, jak takovou situaci řešit - to je pro chlapa hrozný pocit - že by si nevěděl s něčím rady. Tak ho zkus trochu popostrčit a zadej mu nějaké teoretické otázky, které bude moct řešit (třeba jestli se syn má jmenovat po dědečkovi nebo ne) - možná, že když se nad tím zamyslí, zjistí, že vám vlastně nic nebrání.
|
|
| Hanina | •
|
(3.8.2001 14:42:40)
Ahoj Zdeni,
taky mi je 30,bydlím se svým rozvedeným přítelem,který už má děcko.Já ne. Jsem stále svobodná ,bezdětná,začínám mít velké deprese z toho,že on je zřejmě takhle spokojen a sám nějakou změnu života nenavrhuje.Nechci si nic vynucovat a tak čekám,čas běží,stárnu,objevují se zdravotní problémy,strašné deprese,ale co dál???Hledat jiného,ve třiceti těžko bude nějaký svobodný, bezdětný...a pokud ano,bude na tom "něco " podivného...Navíc toho "svého" miluju, bydlíme spolu,ale mám obětovat život tomu,že žije minulostí a nic mu nechybí??Strašně nesnáším vynucené věci.Už vidím třeba reakci, kdybych snášela špatně těhotenství:" Chtělas to, tak to máš...apod".Tak ahoj.Nejsi v tom sama.
|
| sally | •
|
(3.8.2001 18:35:35)
Hani,
svého muže jsem potkala ve třiceti... pravda, je rozvedený (byla to jaksi mladická nerozvážnost) děti nemá, vztahy s bývalou ženou dávno vyřešené.... POměreně dlouho žil spokojeně sám (má to tu výhodu, že ví, že čisté prádlo nenaskáče do skříně samo, zrvonatak jako potraviny do lednice, a že luxování je těžká dřina).
Divného na tom, že jsme se brali až v tomhle věku není nic - prostě jsme před tím měli své samostatné životy a svatba byla výsledek toho, že nám přišlo lepší táhnout to ve dvou. Už jsme spolu zažili a přežili lecos - úmrtí blízkých, nezaměstnanost, zdravotní problémy, daňové přiznání a jednou jsme málem zakopli o medvěda - a všechny tyhle zkušenosti ve mě zanechali dojem, že se na sebe můžeme vždycky spolehnout - nikdy jsem neslyšela "máš cos chtěla", nikdy jsem se nemusela bát nebo stydět požádat o pomoc.
Neházej flintu do žita, ten tvůj mužskej není ani jedinej ani poslední a vždycky si můžeš jen polepšit (i když máš teď pocit, že lepší vrabec v hrsti a asi mi vůbec nevěříš - já jsem taky nevěřila)
Držím palce.
|
|
|
| Lenka, 25 let | •
|
(21.3.2002 15:17:53)
Ahoj Zdeňko,
tak tohle "AŽ" tvého přítele znám. Né tedy toho tvého, ale mého!!! Děti budou až bude bydlení, až bude práce, až bude auto.........mám pocit, že když se jedno "až" naplní, vždy si najde jiné. Přijde mi to divné, protože je mezi námi docela dost velký věkový rozdíl. Je mu 39, mě 25 a místo aby byl rád, že s ním pěkná mladá holka chce mít děti, tak má ty svá "až". On už totiž dítě má z prvního manželství, tak co by se snažil. A víš, co, už jsem na to zavedla čerstvější diskusi, asi ho opustím, protože já děti chci a potkala jsem někoho s kým bych možná mohla být šťastnější. Víš co, na světě je plno chlapů, s kterými bys mohla být šťastná. My ženy máme jen jednu vadu, nemáme odvahu jít za lepším.
|
| Pavel | •
|
(30.4.2002 14:35:58)
To toho svého přítele asi moc nemiluješ. Když to tak čtu, tak ty vaše problémy bych chtěl mít. Existuje někde ještě normální ženská, která nemyslí jen jak uhnat chlapa a když to nebude podle její představy, uhnad hned jiného ? Začínám mít pocit, že většina rozchodů, je kvůli ženám. Mějte se.
|
| sluniczko | •
|
(6.6.2002 13:56:20)
Pavel, to se milis ja a muj pritel jsme spolu 5 let a tedy miluju ji ho nadevs. A i v tech nejhorsich a nebo nejlepsich chvilich bych ho neopustila i kdyz on moc pro zeneni neni, ale ja ho chapu. Vdavky jsou strasna komedie pro lidi. Sice bych se chtela vdavat, ale to jenom proto, ze si myslim, ze stimto muzem chci byt do smrti. A ne proto abych byla stredem pozornosti. Nase rodina je velmi verna a vdycky byla i kdyz bylo hodne moc spatne.
|
| Pavel | •
|
(6.6.2002 15:08:23)
Já to myslel trochu jinak.Tou větou,že pokud to není podle její představy sem doslova myslel asi tohle: Nechceš se ženit ? Nechceš děti ? Tak táhni,já si hned opatřím jiného. Aspoň tak na mě některé příspěvky a hlavně rady matek těm méně zkušeným působí. Mějte se. :-)
|
|
|
|
|
|
|
|
| Jana - 26 let | •
|
(15.6.2001 22:59:59)
A jak to u Vas probihalo? U nas tak, ze jsem jednou uvazovala, jak se nechci vdavat, protoze budu muset, a tak jsem rekla, ze by bylo docela fajn se nekdy vzit. To bylo poprve, kdy jsem o tom zacala uvazovat a uvedomila jsem si i spoustu jinych veci, ktere mne na tom lakaji. Od te doby si strasne preju vdat se za sveho pritele. Opravdu se moc milujeme, ale on je jeste v leccems maly kluk. Problem je v tom, ze ja kdyz si neco usmyslim, je to posedlost, a tak jsem si za rok prozila jiz nekolik vysvetleni, proc se ted nemuzeme vzit, a docela to zacina narusovat nas vztah. Ja se citim ponizena, ale stejne si neumim pomoct a preju si to strasne moc dal. Jsem do nej hrozne moc zamilovana a svatba s nim mi prijde jako velikanske stesti a nemuzu se ji dockat. Tim ale opravdu kazim nas vztah, protoze jsme se kvuli tomu i obcas pohadali, ja byla ublizena a on nastvany, ze nedokazu pochopit nasi situaci. Jak si mam pomoct? Tak strasne bych si prala, abych tim nebyla tak posedla! Prosim, poradte mi. Jana
|
| sally, vdaná, bezdětná | •
|
(15.6.2001 23:27:43)
Jano,
no jestli partnera neustále "uháníš", věřím, že to vašemu vztahu neprospívá. Jestliže tvůj partner je stále "v něčem jako malý kluk", tak je od něj naopak zodpovědné, že se ženit nechce (velmi pravděpodobně si svojí nedospělost sám uvědomuje).
A proč ty se chceš tolik vdávat? Co tě na tom tak láká? Ten titul "paní", bílé šaty, ten velký den, kdy budeš za princeznu? Doufám, že ani jedna z těhle banalit není tvým důvodem - a jestli se chceš vdávat z lásky a máte jinak pěkný vztah - ten může být pěkný i bez svatby a bez "lámání" jednoho z vás. A s tím "musením" - proboha snad existují nějaké antikoncepční přípravky, ne?
Já jsem se nikdy moc vdávat nechtěla, vždycky tam bylo nějaké "ale", a tak jsem to hodila za hlavu. A najednou jsem potkala mužskýho, s kterým jsme se brali po pětiměsíční známosti, a bez jakýchkoliv pochybností. Svatba byl jeho nápad a hrozně si libuje, jak to je báječný, že si ho vzala ženská, kterou on chtěl (je rozvedený, s první ženou se brali proto, že jí přišlo, že už spolu chodí tak dlouho, že by se měli vzít - manželství vydrželo jen pár měsíců).
Takže moje rada? ZKus si představit, jak to bude vypadat, když se nevezmete vůbec. Nikdy. A až si to představíš, bude připravená na nejhorší a zjistíš, že na tom nic hrozného není a že buď můžete spolu spokojeně žít i bez svatby a nebo si vezmeš někoho jiného... (zní to cynicky, ale i tak to na světě chodí).
Víš, svatba je báječná, ale pouze, když se berou dva lidi z vzájemné lásky a úcty. Brát si chlapa, který mě vlastně nechce a kterýho jsem k tomu nějak dotlačila... brrrr.
|
| Jana | •
|
(16.6.2001 13:30:27)
Diky, ono bude asi fakt lepsi si rict, ze se nemusime brat vubec. Nejak se v mem okoli vdava a zeni strasne moc kamaradu a jsem tim ovlivnena. Nejvic mne laka to, ze spolu budeme jeste vic jeden clovek, miluju ho a i on miluje mne. Mozna mne k tomu vedou nase caste odlouceni, protoze je casto pracovne pryc a takhle by byl vlastne jeste vice porad "se mnou". Opravdu nevim. Ja se v podstate te organizace svatby desim a nejsem vubec na pompezni udalosti. S tou antikoncepci je to problem, nebot HA nemuzu brat a ostatni tak spolehlive nejsou. Ke vsemu tu jsou moji i jeho rodice, kteri nam nas zivot az neprijemne casto hodnoti a bouri se, kdyz delame neco, co se jim nelibi. Samozrejme si stojime za svym zivotem a svymi rozhodnutimi, ale zas jiste chapes, ze rodice jsou rodice, at se chovaji jakkoliv. No a proto se bojim te svatby, kdy by jsme se museli brat, protoze vim, ze by to predevsim jeho rodice velmi odsoudili. Tezko se to vsechno da shrnout do nekolika vet. Ja se v podstate vdavat nechci a asi se vazne bojim jen "tchyne" a jejich neprijemnych komentaru...
|
| sally, 31, vdaná, bezdětná | •
|
(18.6.2001 22:11:29)
Ahoj Jani,
tak si pročítám tu tvojí odpověď a vidím, že to není tak jednoduché - s tchýní bych se netrápila - jestli nakonec budeš čekat miminko, nebude to snad její syn, kdo je spoluautorem? A vůbec - ona vám může říct, že se jí něco nelíbí, ale není členem té vaší malé rodiny, a nemá v ní "hlasovací právo". My jsme s manželem žádné problémy s rodiči neměli - jednak moje tchýně snad ani není tchýně, ale opravdu moje druhá maminka, a jednak - my jsme rodičům od začátku pouze oznamovali naše rozhodnutí (budeme se brát tehdy a tehdy a jestli chcete přijít, budeme rádi). Milé oznámení, ve vší slušnosti a pohodě se těžko nějak napadá (to navrhuju pro případ těhotenství - budeme mít miminko, těšíme se na něj, to je báječné, že jo, mami).
Neporadím ti, ale co s tvým partnerem - přijde mi, že ty jsi připravená vzít na sebe závazek společného života - a on ne. Bohužel odpověď budeš muset hledat u něj - chlapi se neradi žení, mají pocit, že tím přijdou o tu svou slavnou svobodu /a nech je samotný a nenajdou ani ponožky :-))/. Asi bych začala tím, že bych mu řekla, nebo možná i nechala přečíst tvůj poslední příspěvek - je to moc pěkně napsaný - chceš si ho vzít, protože ho máš ráda. Zkus mu vysvětlit, proč tobě na tom záleží (pocit blízkosti, pocit že se máš o koho opřít a že máš komu naopak nabídnout svou oporu - když tolik pracuje a cestuje, určitě chce sám mít nějaké zázemí). A nech ho uzrát. Asi mu bude trvat pár týdnů, než si přebere, jestli mu stojíš za to, aby "se namáhal". Zkus mu i vysvětlit, že se nechceš brát z "musu", ale z lásky, že v přípradném těhotenství bys měla nepřijemný pocit, že se berete jen kvůli konvencím. A řekni mu, že tohle jsou samozřejmě jen tvoje pocity a že by tě zajímal jeho názor.
Uvidíš, co ti řekne - třeba se nechce ženit kvůli oné svobodě (na to se dá odpovědět tím, že manželství tvoří dva je jen na nich, jestli si ze vztahu vytvoří "pakárnu", nebo jestli budou žít dál, tak jak doposud), možná kvůli hmotnému zajištění (nemáte kde bydlet, on nemá takový příjem, abys mohla jít na mateřskou) - to je také řešitelné a můžete svatbu odložit a na dobu, kdy bude vše zařízeno. NEbo se bojí svatby coby oficiální příležitosti - pak stačí říct, že velké oficiální příležitosti se ti také příčí a že ke svatbě nepotřebujete nic a nikoho (šaty, prstýnky, rodiče, kytky, hostiny, hosty, chomouty... ) jen sami sebe a svědky.
Já ale nevím, jak to funguje u vás, s chlapama se někdy těžko mluví. My s manželem si obvykle sedneme k večeři a u té mírně, bez napadání a osočování rozprávíme o věcech, co nás trápí - a co nás můžou trápit v budoucnosti - ono projednat třeba jak budou fungovat rodinné finance, je velmi dobré udělat ještě v době, kdy spolu nežijete a každý si hospodaříte se svým - ušetříte si spoustu "překvápek". Zrovnatak to pojmi s tou svatbou - jako něco vzdáleného, co se vás až tolik netýká, ale na co si můžete v klidu a míru vyměnit názory (přitom to rozhodnutí jestli ano nebo ne, nemusí v téhle debatě vůbec padnout, můžete to ukončit s tím, že oba popřmýšlíte - ty nad tím, proč chceš a on nad tím, proč nechce).
Hmmm... tak nevím jestli jsem poradila - to víš, mě se to kecá někomu do života, když už to "mám za sebou". :-) ALe jestli jsem neporadila, tak aspoň držím palce... :-)
|
| Jana - 26 let | •
|
(19.6.2001 8:36:37)
Ahoj Sally, moc Ti dekuju, jsi hodna. Moje tchyne je v leccems taky moc hodna, ale je na pritele velmi fixovana a obcas se ke mne nechova prilis citlive. Pritel si kvuli mne pred nekolika lety musel udelat pekne zle, aby se mnou mohl byt vic a nemusel travit tolik casu s rodici. S tou svatbou mas uplnou pravdu. Ted momentalne se mi do ni nechce ani trochu, vis, tu pompeznost a spostu hostu budu muset absolvovat taky kvuli rodicum... Ale s tim jsem se uz smirila, ze svatba je takove podekovani rodicum a ze je z velike casti pro ne. Jinak my s pritelem mluvime o vsem naprosto uprimne a povidame si o necem skoro porad, takze jsme o tomhle taky hodne mluvili. Ale vis co, ted argumentum partnera mnohem vic rozumim.
|
| sally, 31, vdaná, bezdětná | •
|
(20.6.2001 21:27:50)
Jani,
jestli máš pocit, že bys chtěla víc porozumět tomu, jak mužský myslej, mě se docela osvědčili knížky od Greye - Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše, Mars a Venuše si spolu začínají a myslím že je ještě Mars a Venuše spolu v posteli.
On tam píše, že chlapi a ženský sice používají stejná slova, ale jejich význam chápou jinak. Třeba žena když řekne "ten náhrdelník se mi líbí", myslím tím "ten bych chtěla" a chlap slyší "jaký je tvůj názor na estetiku zlatých šperků?" Je to samozřejmě jen příklad, ale mě třeba děsně vytáčelo, že když jsem si mužskýmu postěžovala, že mě bolí hlava, obvykle mi řekl "vem si prášek" nebo "běž k doktorovi" - kamarádky mě oproti tomu politovaly, nabídly pomoc (budu za tebe brát půl hodiny telefony, bež se projít na čerstvý vzduch)... tak teď mužovi říkám po lopatě "bolí mě hlava, nemohl bys mi pomoct s tím a tím" nebo rovnou řeknu, že chci jenom politovat. Zní to děsně pitomě, ale funguje to - muž ví, že nejsem protivná kvůli tomu, že "něco proved a neví co", že moje nenálada vůbec nesměřuje na něj, ale na nějaké nezvládnutelné okolnosti - a je to. Ale to jsem trochu odbočila.
Velkou svatbu jako poděkování rodičům chápu - u nás naštěstí na žádné obřady není zatížený nikdo, takže opravdu bylo pouze na nás, jak si svatbu zařídíme, ale myslím, že kdyby jeden z nás byl vysloveně proti přání rodičů, asi bychom si udělali věci stejně po svém (ale nevím, máme rodiče rádi, dobře s nima vycházíme a jako formu určitého poděkování bychom to asi překousli a vyšli vstříc). Ale my jsme oba velmi nezávislí a od rodičů jsme se odtrhli dávno před tím, než jsme se seznámili - ale taky jsme o něco starší než vy, tak je to možná tím...
Jinak držím palce a jestli tvůj přítel za tebou stojí natolik, že je ochoten mít doma nepříjemnosti a jestli se dokážete o věcech v klidu bavit, tak bych řekla, že je to na dobré cestě.... :-)
|
|
|
| Míša, syn 4 roky | •
|
(19.6.2001 11:22:59)
Ahoj Sally,
je vidět, že máš druhou maminku a ne tchýni, takže nevíš, jak se taky některé dokážou ke "spoluautorství" svéhe syna na miminku stavět. Ta moje kupříkladu se celé moje těhotenství tvářila, že jsem do jiného stavu přišla nejspíš zázrakem a můj manžel s tím rozhodně nic společného nemá.
Po porodu (když zjistila, že chlapeček je podobou do rodiny) se naopak tvářila, že dítě má jen tatínka. A totéž se opakovalo, když byla těhotná moje "spolusnacha".
A to je ještě ten lepší případ, slyšela jsem i o tchýních, které své synáčky přemlouvaly, že to dítě určitě není jejich.
|
| sally | •
|
(20.6.2001 21:12:43)
Míšo,
neboj, vím, jaké tchýně dokážou být - s tím spoluautorství jsem to měla z první ruky, od babičky, která mě coby úplně malému dítě vykládala moudra typu "kdoví jak to tenkrát bylo". Znám i případ, kdy šťastná babička ještě nikdy neoslovila svou snachu jménem - na svatbě nebyla, a snacha, když už se o ní musí zmínit je "ona".
Moje tchýně je velmi rázná ženská, a do posledního dechu odhodlaná milovat toho, koho miluje její syn. Vím, že o naší svatbě měla své pochybnosti (nebylo divu, brali jsme se po velmi krátké známosti), ale pokud je mi známo, dala jim průchod jenom tím, že se mého muže optala, jestli si je opravdu jist, že všechno je tak jak má být. Od té doby mě zuřivě brání proti všem pomlouvačným tetkám a sousedkám.
Myslím, že mám ohromné štěstí - ale hlavně - i kdyby moje tchýně byla sebevětší dračice, myslím, že by mi můj muž dokázal být oporou.
A to je asi to nejdůležitější - tchýni si nikdo nevybíráme, ale manžely si bereme dobrovolně...
|
| Jana | •
|
(22.11.2001 19:09:28)
Tak to mas vazne obrovske stesti. Nam se partnerovi rodice desive pletou do zivota a partner jim bohuzel ustupuje. Rodice treba nechteji, abychom se vzali, nebot chteji, aby budoval hlavne karieru. Ja myslim, ze on to zas tak uplne nechce, ale ze to po nem proste vsichni chteji - samozrejme ale chce neco dokazat a spokojenou rodinu jako dostacujici zivotni uspech nebere. Je mi z toho obcas pekne smutno. Jsme spolu uz dost dlouho, abychom se mohli vzit. Ja dokoncuju skolu a strasne moc touzim po diteti. Uz jen nadeje, ze jsem tehotna, mne privede do nadherneho pocitu stesti. Samozrejme si pritom nepripoustim, co by na to rekl partner a teprve jeho rodice. Obcas se mi stane, ze chodim brecet na zachod. Partner ma mych narku dost, nechci ho rozcilovat - rikam si, ze tim ho jen odrazuju. Zaroven ale citim, ze takhle v tom vztahu prilis dlouho nevydrzim. Je to moc frustrujici. Skryvam slzy a citim velikou bolest. Partner by chtel deti nejdrive za dva roky. Co mam delat? Ja si zkousim nalezat jine veci, co mne bavi. Bavi mne treba pestovat kvetiny. Mam jich uz tolik, ze se mi jich vic uz nikam nevejde! Jsou vsude, pecuju o ne kazdy den, delaji mi radost a stejne mi prijde lito, kdykoliv potkam tehulku a nebo miminko a casto je mi smutno i bez toho. Co byste mi poradili? Sveho pritele moc miluju, obcas mam pocit, ze on nemiluje prilis mne. Jinak nedokazu pochopit, proc by mne tak trapil. On si uvedomuje, jak mne odklad materstvi moc trapi. Napiste mi, co si o tom myslite. Cokoliv, samozrejme i kritiku, co delam spatne - tu asi ocenim nejvic. Potrebuju neco zmenit, jinak utrapim.
|
| sally | 
|
(25.11.2001 19:25:55)
Jano,
pokud si nepřipouštíš, co by partner a jeho rodiče říkali na tvoje těhotenství, není to moc zodpovědný přístup - a nemyslím si, že by sis měla miminko pořídit.
Jinak jestliže teprve zrovna končíš školu, máš ještě spoustu času - na miminko, i na to, aby sis našla vhodnějšího partnera, nemyslíš?
Mimochodem, co třeba začít chodit do práce a postavit se na vlastní nohy před tím, než začneš plánovat rodinu? PRoč jsi studovala školu, když teď hned myslíš na dítě (a mateřskou)?
|
| Jasminka | 
|
(3.12.2001 9:22:06)
Sally, myslim, ze jsi na Janu moc tvrda. Prece to, ze by chtela dite neni prekazkou v tom, aby studovala (asi vysokou skolu). Muze dokoncovat treba postgradual, muze ji byt treba 26 a vic a treba pracuje - nevim, proc hned predpokladas, ze ne. Sposta studentu pri studiu pracuje. Spis je podivne, pokud ne. Je fakt, ze to Jana napsala dost zvlastne, ale ja spis verim v jeji zdravy usudek a to, co napsala lze vylozit i jinak. Nemela bys apriory v lidech hledat jen to spatne. Ale to nepatri jen tobe. Jsem dost zklamana z toho, jak se tady lidi urazeji a misto popovidani si o svych problemech se nad druhe povysuji a souperi spolu, kdo tu bude za toho nejchytrejsiho. Mejte se moc hezky a prosim: vice tolerance. Jasminka
|
| sally |
|
(4.12.2001 0:43:36)
jasminko,
myslím že debata je debata a myslím, že vyslovit svůj názor můžu, a že jsem to udělala slušně. Tolerantní samozřejmě jsem - konec konců, Jana si svůj problém vyřeší sama, bez mého zásahu, nezdá se ti?
Jinak si nemyslím, že otěhotnění je řešení na nevyhovující / nefungující vztah. Miminko je tolik starostí, že to může být zátěž i na harmonické manželství / partnerství, natož na to, kde jsou nějaké nevyjasněné okolnosti.
Proto si nemyslím, že by se kdokoliv měl hrnout do těhotenství jen kvůli svatbě, příbuzným, řečím na internetu atd. Možná bych pochopila trochu "dobrodružnější" mateřství u ženy, která je ve věku, kdy má "nejvyšší čas" (a to ať si zase rozhodne každá sama, ale nemyslím, že cca v 25 je něco zmeškáno) a prostě už nemůže (=nechce) čekat na toho správného partnera (správnou finanční situaci, správné vyřešení bydlení atd, nehodící se škrtněte). Ale jinak? Proč? Přidávat si k nedospělému partnerovi ještě starosti o malé dítě mi přijde zbytečné.
|
| Jasminka |
|
(4.12.2001 7:49:08)
Sally, no vidis, kdybys Jane napsala tohle, tak jsem s tebou uplne souhlasila. Jen si myslim, ze rikat ji veci typu: "tak proc jsi studovala...proc si nenajdes praci" a delat z ni automaticky neschopu jen proto, ze je momentalne nejak roztekana a chybne uvazuje, coz si ona, myslim, i uvedomuje sama.
Ale jak jsem zminila, ta moje poznamka nepatrila jen tobe. Jen by bylo fajn, kdybychom se zamysleli u vedomili si, ze nikdo nema patent na absolutni pravdu a ze je hloupost se tady do krve o ni prat a navzajem se urazet. Mejte se moc hezky, Jasminka
|
| sally |
|
(4.12.2001 17:19:32)
jasminko,
nedělala jsem z nikoho neschopnou, jen mě zajímal janin názor na výše řečené otázky.
Zajímavé, že Janě zřejmě nevadily - a ozve se někdo jiný - nezlob se, ale lidi co dělají samozvané advokáty jiným ve mě nevzbuzjí příliš sympatií.
|
| Jasminka |
|
(4.12.2001 20:37:41)
Sally, no vidim, ze debata s tebou nikam nepovede. Je mi to lito. Povazovala jsem te za chytrou zenskou, ale ted se projevujes dost zvlastne. Opravdu mne to mrzi, ja se s tebou preci nechtela hadat. A ze se Jana uz neozvala? Mozna je z tohohle hastereni otravena stejne jako ja. Mej se moc hezky, at se ti vsechno dari. Jasminka
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Viola,svobodna,23 let | •
|
(26.6.2001 11:19:52)
pro Sally:Přečetla jsem si Tvůj příspěvek a chtlěla bych se na Tebe obrátit s prosbou.Píšeš, že ses vdávat nechtěla, předpokládám, že jsi s někým chodila dlouho a všichni kolem už se starali, kdy bude svatba, ale ty jsi pořád měla nějaké pochybnosti.Jestli je to tak, je to přesně můj případ.Hrozně se tím trápím.Chodím s přítelem 4 a půl roku, plánujeme stavbu, máme toho už spoustu nakoupeno, měla by být co nejdřív svatba, ale mě se prostě pořád nechce.Mám takový divný vnitřní pocit, že něco není ono.Stavbu se snažím odkládat co nejvíc to jde.Už kolikrát jsem se připravovala, že řeknu a dost.Ukončím náš vztah, ale přítel je moc citlivý.Už si umím představit, jak by to nesl.Musím podotknout, že je moc hodný, spolehlivý, myslím, že pro život celkem dobrý partner, ale proč mám pořád nějaké pochybnosti.Také mám strach, že když se sním rozejdu, najdu si někoho, kdo mi oplatí, že jsem si nevážila mého přítele.
Tak se v tom pořád plácám a nevím jak z toho.Dokonce už jsem se objednala i ke kartářce, ale ta to za mě nevyřeší.Snažila jsem se promluvit si s mamkou, je to člověk, který nás oba dobře zná.Ale taky mi nedokáže moc poradit, spíš mi říká, ať koukám na to, jak je hodný.Je to těžký.
Byla bych moc rádá, když bys mi napsala svůj názor,zkušenost.Díky moc, měj se hezky a zatím ahoj Viola
|
| Jarka, dvě dcery | •
|
(26.6.2001 11:37:15)
Ahoj Violko, sice tvůj dotaz nebyl určený mě, ale nedá mi to, abych ti k tomu nenapsala svůj názor. Víš, nepodceňuj svoje vnitřní pocity, nesnaž se je za každou cenu přebít rozumem. On ten rozum je důležitý a člověk ho musí mockrát poslechnout, ale tohle asi není ten případ. Pokud je tvůj přítel hodný, spolehlivý, citlivý, je to moc fajn. Ale asi je tam ještě něco, co tě brzdí, co ti brání v tom, udělat ten nejdůležitější životní krok. Možná, že to neumíš ani sama pojmenovat, možná víš, co to je, ale snažíš se sama sobě namluvit, že to není tak úplně podstatné a připomínáš si ty kladné stránky. On každý z nás má svoje klady a zápory, tady je potřeba si v klidu sednout a popřemýšlet, jestli ty klady převáží ty zápory. Nebo jestli to "horší" není nějaká zásadní věc, o které už předem víš, že nebudeš schopná ji tolerovat. Já bych ti radila se svatbou počkat. Dej si na čas, nehrň se do toho, jsi ještě mladá. A neměj strach, že budeš nějakou vyšší mocí později potrestaná za to, že si svého přítele dostatečně nevážíš, případně že jsi si ho nevážila a rozešla se s ním. Jsi svobodný, samostatně uvažující člověk a odmítnout sňatek, na který se necítíš, je tvoje právo. Anic na tom nemění ani skutečnost, že tvůj nastávající je přecitlivělý a bude se s tím těžko vyrovnávat. Prostě se s tím vyrovnat bude muset, přece si ho nebudeš brát z nějakého soucitu nebo pocitu odpovědnosti. To není fér ani vůči tobě ani vůči jemu. A máš pravdu, kartářka ti neporadí, svoje životy si musíme každý odžít sám - karty nekarty. A maminka to vidí ze své pozice už životem zkušené ženy, která už tu zamilovanost má za sebou a oceňuje především tu spolehlivost. To je opravdu nesmírně důležitá vlastnost a nedá se podceňovat, ale já si přesto myslím, že mladá holka, která se vdává, by měla být naplněna štěstím, milovat na plný pecky a nemyslet na nic jiného, než jak to bude všechno krásné. Pokud to tak necítíš, počkej si, to není ostuda ani něco špatného. Měj se moc hezky a přeju ti, aby ses rozhodla správně. :o))
|
| Viola,svobodná,23 let | •
|
(26.6.2001 13:33:49)
pro Jarku:Milá Jaruško,moc a moc Ti děkuju za Tvojí odpověď.Potřebuji radu, od někoho zkušenějšího.Víš, moc toho v životě ještě nemám za sebou,ale asi do všeho nadměrně zapojuju rozum.Maminka mi taky říká, že až moc přemýšlím.Pořád právě, jak mi radíš,zvažuju to dobré a to špatné.Kdyby tak člověk viděl do budoucnosti!Na mém příteli mě celkem trápí, že není ambiciozní, snaživý.V téhle vlastnosti se úplně lišíme, já se pořád snažím v něčem vzdělávat, různě si přivydělávat.Na jaře jsem si zřídila krámek s oblečením /přítel nebyl moc nadšený, všeho se bojí/,po večerech občas jezdím dělat manikúru a potom ob víkend chodím na brigádu do golfového klubu.Učila jsem se německy a anglicky, tak se snažím si to tam oživovat /v práci to moc neuplatním/.Moc jsem chtěla, aby si alespoň dodělal maturitu, ale nechce.Také jsme spolu byli rok v USA, pracovali jsme tam.Všichni nás obdivovali, jak jsme tam mohli vydržet rok 24 hodim denně spolu.Bylo to hodně těžké.Přítel se vůbec neměl zájem učit anglicky /za ten rok umí tak pět slovíček/i když jsem se mu snažila vysvětlit, že mu to později pomůže v hledání zaměstnání,prostě spoléhal na mě, že za něj všechno vyřídím, taky jsme se hodně kvůli tomu nahádali.Po návratu jsme spolu byli na dovolené, ale náš vztah už byl pro mě k nevydržení.Byli jsme v Chorvatsku, půl dovolené proležel,já jsem právě v tomhle také jiná, mám ráda výlety, poznávat něco jiného, nového.Také neměl moc zájem si hledat práci /já byla v té době už zaměstnaná/Po návratu z dovolené jsem řekla dost a ukončila to.Samozřejmě byl moc smutný, brečel, prosil, sliboval a nakonec druhý den přišel se zásnubním prstýnkem!Jsem asi hrozná, ale řekla jsem ne.Vydrželi jsem od sebe asi dva měsíce.Každý den za mnou jezdil, prosil a sliboval a já opět podlehla.Po tom to bylo chvíli moc hezké,opravdu se snažil.Po nějaké době se to vrátilo do starých kolejí.To se konec konců i dalo čekat.Teď už je to rok od našeho rozchodu.Ještě bych Ti chtěla napsat, že špatný pocit jsem začala mít už asi po půlroční známosti, v hluboké zamilovanosti.Moc jsem se tím trápila, říkala jsem si proč, když jsem tak šťastná.Několikrát jsem se s tím svěřila i příteli.Vždycky říkal, neboj to přejde.Přešlo, ale vždycky na chvíli.
Když to tak po sobě čtu, vypadá to, že je přítel hrozný, ale na druhou stranu není.Spoustu holek mi ho závidí.Není prolhaný,nepodvádí mě.
Je to zamotaný,viď?
Chtěla bych Ti ještě jednou poděkovat mnohokrát za Tvůj názor, pokud by jsi chtela ještě něco dodat, když teď toho o nás víš víc, budu moc ráda.
Určitě budeš bezva maminka pro své dcerky.Jsi moc hodná.Díky a ahoj Viola
|
| Dana | •
|
(26.6.2001 13:53:14)
Milá Violo,
myslím, že ti rozumím, i já jsem prožila něco podobného. Seznámila jsem se s klukem, který byl moc hezký a navíc strašně hodný. Bohužel přesně jak ty píšeš, byla jsem já ta aktivnější. Chodila jsem do jazykové školy, hned jsem si našla práci, chtěla jsem jezdit po ČR. On mi vycházel vstříc, ale dělal všechno jenom kvůli mně. A já jsem chtěla aby něco podniknul, aby mě taky něčím překvapil. Chtěla jsem někoho, kdo mi bude imponovat, budu ho třeba pro něco obdivovat. Nakonec jsem měla chuť být radši sama a volná. Přítel prosil a sliboval a já jsem si říkala, že možná chci moc, jsem moc náročná, je hodný a to je přeci důležité. Bylo to ale po čase to samé. Myslím, že když si ve vztahu nejsi 100% jistá, že je to ten pravý, tak to nemá cenu. Já jsem potom potkala svého současného přítele, co mi pomohlo odhodlat se s bývalým přítelem rozejít se. Jsem teď již 6 let velice spokojená, partner je aktivní, má spoustu plánů, je to on, kdo mě povzbuzuje a je taky hodný a spolehlivý. Myslím si, že máš-li s někým strávit život, tak si musíš dobře vybírat, protože je to hlavně tvůj život. Měj se hezky. Dana
|
| Viola,23let,svobodná | •
|
(27.6.2001 6:58:17)
Ahoj Dano,
chtěla bych Ti taky moc poděkovat za Tvůj dopis.Myslím, že jsi přesně vyjádřila vkratší verzi, co jsem chtěla já říct tím mým dlouhým slohem.Když si čtu Vaše příspěvky, jsem si mnohem jistější v tom, o čem přemýšlím už dlouhou dobu.Bude to tak asi určitě lepší.
Ještě jednou Ti mockrát děkuju, měj se moc hezky, zatím ahoj Viola
|
|
|
| Jarka, dvě dcery | •
|
(26.6.2001 14:11:49)
Ahoj Violko, tak jsem si to pozorně přečetla a mám dojem, že ty jsi taková ta holka do života, do pohody i nepohody, jen tak něčeho se nezalekneš a dokážeš se se vším poprat a poradit. U tebe neexistuje slovo "to nejde", ale pokud narazíš na problém, ptáš se "jak by to mohlo jít?" a řešíš. /Strašně moc mi připomínáš mojí mladší dcerku. Je jí sice teprve 15, ale tohle už má v sobě./
Tvůj přítel je pravý opak, sice hodný, spolehlivý, ale takový ten poklidný medvídek /nic ve zlém/, který má rád své pohodlíčko, nerad vyvíjí nějakou aktivitu a je spokojený s tím, co má, případně s tím, co dostane. Violko, teroufnu si ti říct natvrdo "neber si ho" - to si musíš rozhodnout sama. Ale pokud chceš slyšet můj názor, tady je. Pokud svůj život spojíš s tímto člověkem, budeš nešťastná. Budeš mít na krku obrovský balvan - sice hodný, žádný hulvátský šutrák, ale pořád to bude kámen, který tě bude stahovat dolů. Postupně ti vezme tu tvou živost, touhu, temperament a dopadne to tak, že s ním budeš večery sedávat u televize, nebo mu budeš utíkat - za životem, za zážitky, mezi lidi a jednou potkáš někoho, kdo bude stejně založený jako ty. A zjistíš, že za sebou nemusíš vláčet žádný balvan, že můžeš být s někým, kdo tě umí překvapovat, s někým, u koho sice nebudeš mít jistotu, že ho najdeš doma na gauči, ale pošle ti třeba do práce obrovkou kytku a v ní lístky na tandemový seskok padákem.
Violko, najdi si někoho takového, nevaž se k člověku, který má jiný životní styl. On bude šťastný s nějakou dívkou, která je spíš domácí typ, uvaří mu a k televiznímu sledování naservíruje vlastnoručně vytvořené brambůrky, ale ty bys vedle něj uvadla. Měj se moc hezky a děkuju ti za hezka slova na mou adresu. Moc mě to potěšilo. Pa, Jarka :o)
|
|
| Petra (34) | •
|
(26.6.2001 14:29:44)
Ahoj Violo!
Sice nejsem Jarka, ale pokusím se přispět také svou troškou do mlýna.
Podle toho co si napsala soudím, že tvůj přítel je hodný, klidný a v podstatě spolehlivý, ale spíš typ "mouchy snězte si mě". Některým ženám tento typ muže vysloveně vyhovuje, ale řekla bych, že ty to zrovna nejsi.
Pokud sama cítíš, že něco není v pořádku a že tě přítel v podstatě "ukecává" k něčemu o čem už dopředu nejsi přesvědčená, pak to nedělej. Musím souhlasit s Jarkou, že mladá holka jako jsi ty by se měla vdávat s láskou, radostí a nadšením a ne s obavami.
Přeji Ti aby ses rozhodla správně a ke své spokojenosti :-), hodně štěstí! Petra
|
|
| Julie, 15. tyden | •
|
(27.6.2001 0:15:02)
Violo,
Uplne se ztotoznuji s nazorem Jarky. Take ja patrim mezi "nadprumerne aktivni holky" a tak vim, ze mne muz - "domaci typ" nikdy neimponoval. Ja jsem vzdycky mela a mam spoustu planu do budoucnosti. A vim, ze k chlapovi po mem boku musim vzhlizet. Potrebuji vedet, ze muj partner v "neco" veri a ze se snazi "neco" vybudovat. Se svou povahou bych si proste chlapa, jez neni ambiciozni nemohla vazit. Violo: Nevdavej se, s timhle muzem nebudes stastna!!! Radila bych: rozchod a uvidis, jak se ti ulevi. A jeste neco, to ze jste zili 1 rok v USA a pritel se nenaucil ani zaklady AJ svedci o jeho lenosti a poholdnosti...
|
| Viola,23let,svobodná | •
|
(27.6.2001 7:43:36)
Holky,
chtěla bych Vám všem mockrát poděkovat za Vaše názory, potvrdilo se mi, o čem už dlouho přemýšlím.Jsem ráda, že si můžu přečíst také zkušenosti jiných.Moc jsem se trápila z pocitu viny a hlavně jsem měla opravdu strach,že to, že si dostatečně nevážím jeho dobrých vlastností,mi jednou vrátí třeba můj budoucí přítel.
Včera jsem se pokusila to nějak tak řešit.Večer, když jsme si lehli, začala jsem se bavit o tom, že bych ještě před tím, než byjsme byli oficialne spolu, chtěla odjet na tři měsíce do Anglie s kamarádkou, ale jestli se bude snažit něco naučit, může jet se mnou.Vím moc dobře, že by nejel.Chtěla jsem se začít bavit o nás dvou a nic lepšího mě nenapadlo.V té chvíli samozřejmě strašně zesmutněl, byl z toho moc špatný.Taky není hloupý a vidí, že jsme každý trochu jiný.Potom mi řekl: Ty mě moc nehceš, vid? No a já mu řekla, že si nejsem absolutně jistá , že mám ten svůj pocit, že něco není v pořádku, že jsem z toho sama nešťastná a takhle nemůžu žít.On začal brečet, bylo mi ho strašně líto.Moc ho trápím.Vím, že mě má moc rád.Tím naše debata skončila.Ráno mě odvezl do práce a měl zase slzy v očích.Zasloužil by si nějakou jinou holku, která ho bude brát takového jaký je.Teď, po Vašich odpovědích, jsem si mnohem víc jistá, že bude lepší, když každý půjdeme svou cestou, pro mě i pro něj.
Ještě jednou Vám mockrát děkuju a mějte se všichni moc hezky
Zatím ahoj Viola
P.S.:Určitě napíšu, jak to všechno dopadlo.
|
| Jarka, dvě dcery | •
|
(27.6.2001 9:11:59)
Ahoj Violko, jsem ráda, že ti naše rady a porady pomohly k rozhodnutí. Je dobře, že to už nechceš zbytečně protahovat - zbytečně byste se trápili oba. Ten tvůj přítel to má těžké. On tě má asi hodně rád a já se mu nedivím. Jsi hodně citlivá, určitě bys nedokázala nikomu ublížit a navíc máš v sobě ten náboj, který jemu chybí a proto ho tak přitahuješ. Ale je moc dobře, že to vidíš realisticky a nemíníš obětovat svůj život jenom proto, že on je nešťastný. Neboj, ono ho to přebolí /něco takového jsme zažili všichni mockrát/ a až najde jinou hodnou dívku, která mu bude vyhovovat i naturelem, bude šťastný. Moc ti přeju, abys ten rozchod zvládla. Ono to není jednoduché, ale je potřeba být sice citlivá, ale neoblomná. Možná by bylo dobré se nějaký čas potom nevídat, aby to mohlo odeznít. A Violko, v žádném případě si nedělej nějaké výčitky, není důvod. To, k čemu jsi se rozhodla, je naprosto přirozené a žádná vyšší ani nižší moc tě za to nepotrestá, neboj. Jsi hodná, chytrá a symaptická dívka, která ví, jak naložit se vým životem. Moc ti přeju, aby ti všechno, co si přeješ vyšlo a abys byla šťastná. To samé přeju i tvému příteli. Víš, může stát i to, že až se po letech potkáte, on bude šťastně ženatý, poděkuje ti, že jsi teď měla tu sílu a udělala tohle rozhodnutí. Měj se krásně a napiš, jak to proběhlo, jak ti je. Držím všechny palce. :o))
|
| Viola,23let,svobodná | •
|
(27.6.2001 9:23:42)
Milá Jaruško,
vím, že už toho děkování bylo dost, ale stejně bych nejvíce chtěla ještě jednou říct díky hlavně Tobě.
Pohladila jsi mě po té mojí rozpolcené dušičce.Tvoje dcery mají opravdu bezvadnou mamku.
Měj se moc a moc hezky a slibuju, že se budu snažit být neoblomná a vyřešit to.A určitě se ozvu.
Ještě jednou díky.
Zatím ahoj Viola
|
|
|
| Julie, 15. tydnu | •
|
(27.6.2001 19:16:53)
Violo,
Anglie je skvely napad!!! Jses mlada a jak se rika: "na prahu zivota". Nikam nepospichej, casu mas dost... Ja jsem mela dlouholetou znamost a byla jsem uplne blaznive zamilovana. Od zacatku jsem ale v podvedomi tusila, vzhledem k ruznym problemum a hlavne jinemu zivotnimu stylu, ze nam to nebude klapat. Vedela jsem, ze s tim clovekem nebudu stastna, ale nedokazala jsem odejit. Po 3 letech jsem KONECNE odesla. Prvni tyden mi bylo smutno, druhy take, ale ten treti... jsem citila, jak ze mne spadl obrovsky balvan. Opet jsem zacala "naplno zit" a citila se "jako ptacek". K memu prekvapeni mne pouhe 2 mesice po rozchodu oslovil sympaticky mladik. Byl to cizinec a tak jsem si rekla, ze alespon "oprasim znalosti AJ". Noo, na prvni rande mne premlouval pekne dlouho. Po 14 dnech prvniho rande uz nam bylo vse jasne... Ano, a dnes je to uz 5 let muj manzel a cekame prvni mimi... To je proste zivot. Drzim palce!!!
|
| Viola,23let,svobodná | •
|
(11.7.2001 8:40:48)
Ahoj Jaruško a ostatní holky, co jste mi radily a pomáhaly.Chtěla bych Vás informovat o tom, co jsem zase / já hloupá / provedla.Nakonec samozřejmě náš vztah skončil rozchodem.Večer jsme si lehli a já mu řekla, že si myslím, že náš vztah nemá budoucnost, že si nejsem jistá. Byl z toho moc smutný, bylo mu divný, že je to tak najednou.Pro mě to nebylo jen tak najednou, ale on si myslel do konce, že je všechno v pořádku.Nakonec se otočil, usnul a ráno mi řekl, že si přijede pro věci a odešel.Asi týden se mi vůbec neozval.Naši měli jet na dovolenou do Chorvatska, tak jsem si naplánovala, že pojedu s nimi.Nakonec to ale dopadlo jinak a já nejspíš udělala tu největší hloupost, co jsem mohla.Mám jednoho kamaráda, který mi nabídnul, že jedou taky do Chorvatska, ale jen ted na ty dny volna ,co byli.Že jich jede jedenáct a že bych klidně mohla jet s nimi, respektive s ním.A já hloupá jela.Samozřejmě to skončilo tak, jak asi všechny předpokládáte.Bylo tam moc hezky.Jenže po návratu jsem hned potkala otce mého bývalého přítele, tím vlastně zjistil, že jsem nejela s rodičema na 14 dní, ale dopátral se, že jsem byla s tím druhým klukem, jmenuje se Daniel.Ke všemu je ještě tak trochu movitější, tak si dokážete představit, jak můj byvalý přítel řádil, když to zjistil.Teď je ze mě bestie, která už ho sním určitě podváděla dlouho, když si hned tak odjela na dovolenou, a která jde jenom po penězích.Je mi úplně hrozně, mám sto chutí se někam propadnout.Proč jen jsem tam jezdila.Nechci se ted vázat, ani ne na Daniela, ani si nejsem moc jistá, jestli by chtěl.Sice jsme spolu byli na dovolený, ale on je spíš takový, že si chce užívat.Nějak jsem se do všeho zamotala.Omlouvám se, že se tak rozepisuju, ale potřebuju se vypsat.Mockrát Vám děkuju, že jste mě opět vyslechly a budu ráda, když mi napíšete, co si o tom myslíte.Díky moc a mějte se hezky a ahoj Viola
|
| Michelle | •
|
(11.7.2001 9:48:53)
Cau Violo, co silis? Zachovala ses fer a rozumne, at si vsichni trhnou nohou (tvuj pribeh jsem sledovala, i kdyz nereagovala - rekly ti tu toho dost).
Ja mam pro zivot nekolik pravidel a jedno z nich ti napisu, treba se ti bude libit:
"Nikdy nevysvetluj. Pratele to pochopi a nepratele by ti stejne neverili." (ale bohuzel uz nevim, kdo je autorem :)
|
| Sharon | •
|
(11.7.2001 14:50:26)
Michelle, to je hezká rada :))) Asi si ji adoptuju, možná se mi tady ještě bude hodit :))
|
|
|
| Dana | •
|
(11.7.2001 9:54:34)
Mila Violo,
netrap se tím, co jsi udělala. Chceš se rozejít a věř mi, že pokud je tvůj partner proti a chce si tě udržet, tak si o tobě bude stejně myslet to nejhorší. Alespoň bude pro něho váš rozchod lehčí. Kdyby neviděl žádný důvod, určitě by se tě snažil znovu k sobě připoutat. Žij a bav se, máš čisté svědomí, neudělala jsi nic trestuhodného. Hodně štěstí. Dana
|
| Viola,23let,svobodná | •
|
(11.7.2001 12:55:58)
Holky, díky moc za podporu.Moc mi to pomohlo a pomáhá.Stejně se cítím hrozně provinilá, ale pořád si říkám, že nemám opravdu proč.Je pravda, že v téhle situaci už mě určitě nebude chtít a vlastně tím bude všechno jednodušší.
Ještě jednou moc díky a mějte se hezky
Ahoj Vladka
|
| Sharon | •
|
(11.7.2001 14:55:10)
Milá Violo, taky jsem tvůj příběh trochu sledovala a myslím si, že jestli jsi udělala za vším tečku a tvůj partner to tak rychle akceptoval (a hned druhý den se bez protestů odstěhoval), opravdu nemusíš mít žádné výčitky za to, co jsi udělala. A ani on, tím spíše ne jeho otec, nemají právo vytýkat ti, s kým jsi na dovolenou odjela. A lepit takový vztah už by nejspíš nemělo vůbec cenu, pokud jsi o tom v duchu třebas i přemýšlela, protože by ti asi tvůj "úlet" permanentně podsouvali jako tvůj doživotní prohřešek. Nebuď smutná, užívej si léto, vím, že to všechno dohromady asi bolí, ale věř, že bude líp... :)
|
|
|
|
| Martina | •
|
(11.7.2001 20:38:55)
Ahoj Violko,
ja jsem fakt exotka. Pisu tu takovy dlouhy litanie a ty uz jsi to vyresila. Sikovna holka :-)
Vis co vykasli se na ne. At si trhnou nohou. Proc by sis rvala vlasy za Chorvatsko? Bavila ses, libilo se ti tam? Jestli jo tak je to presne to co jsi potrebovala. Hele, ten tvuj byvaly pritel nebo jeho rodice by si vzdycky neco nasli jen aby si nemusel priznat, ze neni tak skvely. A jestli mu tohle pomuze tak se na to vykasli, ty to urcite ustojis a vis svy a mas ciste svedomi. A to je dulezite. co si mysli ti kolem te muze nastvat, ale jejich zivot to neni a oni by te z nudy netahali.
Mas pravdu odjed nekam do ciziny a privez si co nejvice zkusenosti o zivote jinde.
Nevim odkud jsi, ale malomestaci jsou vsude a nenech si od nich otravovat zivot.
Delej veci v zivote tak abys obstala sama pred sebou a mohla se lidem s cistym svedomim podivat do oci a jak psala Michelle (mimochodem velmi dobre) nevysvetluj stejne by ti neverili.
Mej se hezky a naopak tvuj kousek s Chorvatskem ti schvaluji. A udelej jich vic co je komu do toho kde jsi a s kym. Uz s nim nechodis tak at si dela co umi. Treba se stavi na hlavu jestli ho to bude bavit.
Mej se a nedej se. A rozhodne nos hlavu vztycenou nemas proc se stydet a tryznit.
Martina
|
| Viola,23let,svobodná | •
|
(12.7.2001 7:39:31)
Ahoj Marti,
nedá mi, abych Ti neodpověděla.Ty musíš být naprosto super holka!Ne, že bych Tím chtěla říct, že ostatní, co se mi zde snaží poradit, ne.Ale Tvůj příběh je opravdu hodně podobný mému, akorát / a to Ti opravdu přeju, ale, abych byla upřímná, i závidím / dopadl nejlíp, jak dopadnout mohl.Gratuluju.
Já mám zatím docela ze všeho nervy.Ale snažím se zabavit a plánuju si všechno, abych neměla čas přemýšlet.Zatím se to celkem daří.O té cizině , jak už jsem asi psala, opravdu uvažuju.Chtěla bych jet na půl roku a potom mám výbornou nabídku na práci v golfovém klubu, který se u nás bude nově otvírat.Zatím tam chodím na brigádu.Doufám, že to vyjde.
Marti, přeju Ti všechno nejlepší v Tvém dalším životě a mimochodem, ty hory ve Francii by taky stály zato.Taky strašně ráda lyžuju, a když jsi tam našla štěstí ty, možná, že by mi to taky vyšlo.Uvidíme.Měj se opravdu moc hezky a ještě jednou díky.Ahoj Viola
|
| Viola,23let,svobodná | •
|
(18.7.2001 12:44:10)
Ahoj holky,
zase Vám napíšu, jak to se mnou vypadá, pokud si to budete chtít přečíst a zajímá Vás to.
Můj bývalý přítel už není naštvaný.Mám opravdu štěstí, že je takový dobrák.Byl za mnou včera v práci a bylo na něm vidět, jak je z toho setkání nervózní, chvílema měl i slzy v očích.Já jsem taky nebyla až tak v pohodě, ale připadal mi jako kamarád a měla jsem takový pocit jako kdyby¨byl vždycky jen kamarád, se kterým si dobře popovídám, než něco víc.Tím jsem se utvrdila, že jsem /doufám/ udělala dobře.Jsem až sama ze sebe překvapená, že jsem se z toho dostala nějak rychle.Možná taky tím, že se do toho zamotal Daniel, jak jsem o něm psala, že jsme spolu byli v tom Chorvatsku.Daniel to je taky kapitola sama pro sebe.Dohodli jsme se, že prostě budeme spolu, když budeme chtít a nebudeme se na sebe nějak víc vázat.Je pravda, že on nemám moc času, má celkem náročnou práci, ale taky všechen volný čas věnuje kamarádům.Ale to mi řekl hned předem.Nejhorší na tom je, že mě to začíná vadit a to není dobře.Možná je to tím, že jsem najedou sama a potřebuju mít pořád pocit, že někoho mám.Nejspíš jsem se do něj zamilovala.Ale to už je zase jiná kapitola.Jsem exotka, co?Mám to docela pestrý.Jestli já se někdy zamiluju a vdám, to budou padat trakaře.
Jinak jsem si už tqak na 80% zařídila pobyt v Rakousku asi tak na půl roku, tak doufám, že to vyjde.
Teď už si o mě musíte myslet, že jsem opravdu praštěná.S jedním vztahem jsem skončila a hned už pomalu mám problémy s druhým /který vlastně ani pořádně není/.To je síla, co?Mějte se všechny moc krásně a zase někdy ahoj Viola
|
| Helena ,dva kluci | •
|
(18.7.2001 13:30:01)
Ahoj Violo,ty mila holko jedna ztrestena. Myslim, ze takhle nejak by mela vypadat zenska tesne po dvacitce.Zadny veseni na lustr, zadny lamentace, co deti kdyz jsem po letech zjistila, ze to s manzelem neni k vydrzeni , zadne nocni mury a problemy se tchyni. Jako trpytivy motylek poletuje po svete a se zadnym chlapem si moc nelame hlavu.Az bude cas a prilezitost,ten pravy MUZ se najednou objevi.Do te doby....hura do Rakouska nebo treba kamkoliv. Ach jo,jak je to dlouho,co jsem si mohla dovolit stejne poletovani. Poletuj, Violo poletuj a hledej vytrvale tu nejvonavejsi bylinku a nejlepsi mistecko na slunicku. Zaslouzis si jen to nejlepsi. Stejne jako my ostatni uz trochu ufuneni motylkove s rancem povinnosti a zavazku na hrbu.
Taky si zaslouzime jen to nejlepsi. A tak vzhuru na kafe, na rande nebo s detmi do cukrarny nebo pro novy kalhoty na nase svudne boky ! Violo , jsi spravny cislo a tvuj dopis mi znacne zvedl naladu ! Helena
|
|
| Jířa 26 | •
|
(18.7.2001 16:30:18)
Ahoj Viol
Myslím,že jsi pěkná praštěnka...ale máš na to nárok.Myslím,že ty trakaře jednou padat budou.Mě kdyby bejval někdo tvrdil,že já se vdám,budu chtít mít děti a budu se chtít starat..no chichi tak bych se mu vysmála.Taky jsem byla střevo a příšerný..tak si to užívej.pa Jířa
|
|
|
|
|
|
| Viola,23let,svobodná | •
|
(11.7.2001 8:43:11)
Milá Julie,
vážně o té Anglii nebo o jiném státě uvažuji.V mém případě a v té situaci, ve které se nacházím, by to bylo nejspíš to nejlepší rešení.Měj se mic hezky a díky ahoj Viola
|
|
|
|
|
| Martina, vdaná | •
|
(11.7.2001 20:26:42)
Ahoj Violko,
nedá mi to abych ti nenapsala svůj příběh tomu tvému vztahu velmi podobný. Když mi bylo téměř 18 jela jsem s kamarádkou a její partou přátel na hory (vášnivě ráda lyžuji). Tam jsem potkala kluka o 3 roky staršího a zamilovali se do sebe. Po několika měsících intenzívní zamilovanosti jsem však i přes veškerou tu slepost zamilovanosti vnitřně cítila, že něco není ono, ale vždy jsem se přesvědčila, že to přejde. Vždycky jsem byla samostatná a podnikavá holka. Miluji sport a cestování, snažím se na sobě stále pracovat a vzdělávat se. Přitel byl chytrý (studoval výborně na VŠ), hodný, citlivý, pozorný, věrný, ale taky pohodlný, domácí pecivál který nerad cestoval a cokoliv podnikal, velmi fixovaný a poslušný k rodičům, naprosto nesportovní a hlavně v době kdy jsme se poznali tak v jeho 21 letech panic (já panna nebyla). Nějakou dobu to šlo vše přehlédnout, ale pak jsem se probrala ve chvíli kdy já měla poslední prázdniny po maturitě a místo abychom jeli někam pryč do ciziny nebo pod stan na mácháč my je trávili jak staří manželé u jeho babičky (která jela k moři) a hlídali slepice :-)) zvířata která fakt nesnáším. To bylo první varovné zvonění v mé mysli, další bylo když jsem od něj dostala k 18 narozeninám peřinu a polštář (dnes se tomu směji, ale tehdy jsem se strašně styděla) a další když se rozhodoval kam nastoupí do práce a z několika nabídek si vybral tu nejsnazší, aby se nemusel moc učit a snažit. A navíc po několika měsících mě to přestalo bavit i v posteli přes veškerou jeho něžnost atd. prostě chyběla mi od něj nějaká vášeň, vzrůšo a hlavně mi vadila ta nezkušenost. Stále mluvil o svatbě a dětech a mě to přímo děsilo. Pak jsem odjela (po dvou letech chození) na hory do Francie s kamarádkou z práce a dalšími lidmi, on nejel protože prohlásil, že za to ty peníze nedá, že ho lyžování až tak nebaví. Tam jsem poznala kluka který byl nadšenec do sportu, stále něco podnikal, snažil se uspět v práci, cestoval a hlavně strašně mě vzrušoval. Byl o 7 let starší a magicky mě přitahoval. Stačilo aby se mne dotkl a já byla jak hadrová panenka. Tehdy jsem mu vyprávěla o svém vztahu a on mi naslouchal, nic neradil, nehodnotil a jak jsem povídala sama jsem přišla na to, že tenhle vztah není pro mě a táhne mě dolů. Po návratu jsem se se svým přítelem rozešla. Ještě mockrát volal a přišel za mnou do práce, plakal, že se změní, že budeme cestovat a bude aktivnější. Já ho ale nechtěla měnit, byl hodný a skvělý, ale pro jinou ne pro mne. Ještě několik let to zkoušel i když jsem žila už s někým jiným v Anglii. Až když mu přišlo mé svatební oznámení tak to teprve vzdal. A nedávno jsem slyšela, že má novou přítelkyni a budou se brát a mít miminko a on prý je nejšťastnější chlap na světě. A tak to má být. Jestli to necítíš tak si ho neber. Možná si budeš připadat zlá když se s ním rozejdeš, ale ještě horší by ses cítila při rozvodu. Je ti 23 let a jak píšeš tak nemáš moc zkušeností a s tímto přítelem je ani nezískáš. Užívej života a on ti jistě přivane někoho koho budeš považovat za toho pravého. A možná to nebude ani ten druhý, třetí a ani možná čtvrtý přítel. Já jsem rok vdaná a mám skvělého manžela. Je ambiciózní a sportovec, je s ním skvělé milování a hrozně si ho vážím. Je to chlap který mě potěší a taky občas pěkně vytočí, ale já ho miluji a i přes ty horší vlastnosti vím, že je nejlepší.
Přeji ti hodně štěstí při rozhodování a dej na svůj instinkt nikdo ti tak neporadí jako on.
Měj se a dej vědět jak to dopadlo.
Martina
|
| Karolína 20 let, svobodná,bezdětná | •
|
(16.7.2001 16:01:24)
Ahoj Martino,
velmi na me zapusobil tvuj pribeh, ktery se tomu memu alespon z casti take podoba. Je mi 20 let a uz ctyri roky chodim se svym pritelem, z toho rok uz spolu bydlime. Asi to ted vypada hrozne -kazdy kdo to slysi, tak automaticky rekne,ze jsme zacali moc brzo, ze jsem na to moc mlada- ale k tomu, abych se odstehovala od rodicu a zacala zit svuj vlastni zivot me vedlo vice okolnosti jako napriklad to, ze jsem si moc nerozumela s rodici a "domov" jsem az tak idylicky nemela.
Az ted po tech ctyrech letech jsem ale zacala uvazovat, jestli ten muj pritel je ten pravy. Take neni ambicioni, chce se co nejdrive zenit, mit horu deti a zvirat a uz ted me v sexu take zas az tak nerozpaluje. Ja studuju vysokou skolu, ve volnych chvilich pracuji a na vdavky ani nepomyslim, v zivote si chci udelat karieru a ne se jen tocit kolem rodiny. On je ale na druhou stranu pozorny,stedry a verny. Kdyz si predstavim, ze bych se s nim mela rozejit, tak jednak se toho moc desim a na druhou stranu bydlim v byte, ktery je jeho (i kdyz vetsina vybaveni je moje) a nemela bych kam od nej odejit, protoze k rodicum zpet nechci. Nerikam, ze me u nej drzi byt, je toho vice, jedna z veci take je, ze je to moje prvni vazna znamost a mam ho moc rada. Ale presto jsme tak rozdilni!!! I v milovani mame kazdy jine potreby.
Kdyz se sverim kamaradce, tak mi rekne, ze chodim s tim nejhodnejsim a nejskvelejsim klukem a ze vsude je neco, tak at to necham byt.
Nevim, co mam delat, co je spravne. Rozchod sama nechci a zivot s nim si take presne neumim predstavit. Jestli mi k tomu nekdo muzete neco poradit, budu rada.
Ahoj K.
|
| Jířa 26 | •
|
(17.7.2001 13:47:28)
Ahoj Karolíno
Myslím,že je dobrý když jsou dva lidi rozdílný.Asi by mě nebavilo,kdybych věděla,že je vedle mě člověk, kterej je stejnej jako já.Soužití dvou lidí je o kompromisech.Někdy docela velkejch.Můj manžel je úplně jinej než já.Je tichej,moc toho nenamluví, má rád party,kam chodí sám,rád sedí se sluchátkama na uších a poslouchá pro mě přiblblý R1.Já jsem hroznej živel,miluju kolem sebe lidi,lomoz,nevydržim sedět na místě ani minutu,chtěla jsem plno věcí,který manžel nechtěl a naopak..no dalo to práci,ale ty léta "práce"za to stály.Nevyměnila bych ho ani zanic.Myslím, že by si člověk měl vážit toho druhýho,dokud ho má, dokud mu může říkat,že ho má rád.Je důležitý, že tě nebije,je s tebou,je ti oporou...a je fuk, jestli touží nebo netouží po kariéře. Přeju ti správný rozhodnutí..ať toho nikdy nelituješ.Jířa
|
|
| Eva 23 let, svobodná | •
|
(18.7.2001 12:55:59)
Ahoj Karolino,
po precteni tveho prispevku se mi vybavily vzpominky na ten muj vlastni pribeh... Velmi se totiz tomu tvemu podoba.
Ja jsem v 15 (!) letech zacala chodit s klukem, se kterym jsem pote byla necelych 6 let. Jak jiste uznas, doba je to docela dlouha. Nerikam, ze byla pouze spatna, na kazdem vztahu je neco moc hezkeho a neco horsiho, ale clovek se s vekem vyviji a neni stale stejny v 15 jako v 21 letech. Proto uz ke konci nas vztah zacal povazlive skripat.
Ale proc pisi tento uvod - muj byvaly pritel byl velice podobny tomu tvemu - byl velice hodny, snesl by mi modre z nebe, delal, co mi na ocich videl, nepil, nekouril, nebil me (jak se nekdo v diskusi vyjadril) a take chtel rodinu. Proste na prvni pohled ideal. Amiciozni take moc nebyl. (Jako ten tvuj.) Ale me pripadalo, ze mam na deti jeste spoustu casu, necitila jsem se jeste zrala na deti (kolikrat jsem si pripadala jako dite, ktere chce poznavat svet a vyblbnout se) a zavazky tohoto razu jsem jeste nechtela.
Ver mi, ze jsem stravila opravdu hooodne dlouhou dobu premyslenim vsech pro a proti a rozhodovanim, jestli delam tu spravnou vec. Bohuzel ti v tomto asi nikdo neporadi. Hodne lidi ti muze rikat, at udelas to nebo ono, ale posledni rozhodnuti zalezi pouze na tobe. Jen ty sama si musis zodpovedet milion a jednu otazku, jestli s nim zustat i za podminky, ze ti urcite veci vadi a nebo odejit, protoze se to proste uz "neda zkousnout".
Po nasem rozchodu mi skoro vsichni mi pratele (k memu udivu) rikali, ze to tomu klukovi snad nemuzu udelat... Ja byla ta spatna, protoze jsem ho opustila... Ale ja byla v tom vztahu ten tahoun, vse bylo na me, vsechno jsem rozhodovala a zarizovala ja.
Ted uz skoro dva roky chodim (a 2 mesice bydlim) se strasne fajn klukem. Vubec se to neda srovnavat. Je to proste "nebe a dudy". Nemuzes porovnavat dva rozdilne typy, kazdy je uplne jiny. Ale tenhle vztah je rovoceny. Pul ja, pul on. Jsem s nim moc stastna a nelituji sveho predesleho rozchodu.
Doufam, ze jsem ti svym vypravenim alespon trosku pomohla. Konecne rozhodnuti ale zalezi na tobe.
E.
|
| Karolína, 20 let | •
|
(18.7.2001 15:46:33)
Ahoj Evi,
dekuju moc za tvuj nazor (kazdy nazor je pro me velka pomoc), take me potesilo ze aspon nekdo zazil to podobne co ja.
Ja jsem take ve vztahu ten tahoun, ktery vsechno zarizuje. Pritel je moc hodny,nikdy na me nezkusil zadne nasili,vsude o me rika,jak jsem skvela a jak me ma rad. Presto to v posledni dobe zacalo skripat vic nez je zdravo. On je totiz tvrdohlavy, nechce se prijit usmirit prvni a tak zoufale touzi,aby nebyl pod pantoflem jako jeho kolegove, ze vse co navrhnu, musi vypadat, ze navrhl on nebo ze se on svobodne rozhodl.Diky tomu se casto hadame a nekdy mi prijde, ze uz to prekracuje ty moje pomyslne hranice.Na druhou stranu spolu nemluvime maximalne par hodin (max.2-3h) a pak se vetsinou usmirime. Ja take nechci byt do niceho tlacena a zvlast ne do svazku, ktery je pro me na cely zivot. Porad si rikam, jo ja si ho vezmu, budeme se stale vice hadat a ja pak budu bud cely zivot s nim nestastna nebo se budu muset rozvest. Kdyz jsou v tom jeste deti,tak je to o to horsi. Kdyz jsem si tu procitala diskuzi o svatbach, tak vubec nechapu, jak se nektere holky na svatbu tesi, preji si ji a nemuzou se ji dockat.Jak si muzou byt tak jiste, ze je to ten pravy? Ja kdybych se vdavala, tak bych pred tim minimalne rok nespala a furt zvazovala pro a proti.
Na rozchod ale psychicky taky nemam. Mam zname, ktere byly schopne rozejit se jako ty az po 6 letech. U me je to jine, jsem narozena v raku a raci jsou pry velmi citove zalozeni a stali, coz bych o sobe taky rekla. Je to muj vubec prvni kluk (myslim v posteli) i kdyz to asi neni zas az tak bezne, aby nekdo poznal jednoho a smitec. Jsem zamilovana a nechci byt sama. Ten strach ze samoty je snad to nejhorsi.
Ja vim, ze jsem pripad, kteremu se asi neda moc radit, ale me staci alespon nestranne nazory a zkusenosti ze zivota jak prezit ty horsi dny.
Budu rada, kdyz se zase ozves (nebo kdokoliv kdo to bude cist).
Ahojky, K.
|
| Katka | •
|
(18.7.2001 16:26:06)
Ahoj Karolino,
tim jak si psala, ze bys pred svatbou rok nespala a dumala, jestli je to ten pravy, tak to si me teda rozesmala. Ja mam uplne opacnou zkusenost. S pritelem jsme zili pred svatbou nekolik let spolu a svatba byla vlastne jen formalita, ktera nam na beznem dennim zivote nic nezmenila. Vlastne jsem o tom ani moc nedumala. Az do dne, kdy jsem se sesla s kamoskama a jedna polozila tu otazku...a jsi si jista, ze je to ten pravy ? ...docela me to zarazilo, protoze ja to tom do te chvile na mou dusi vubec nepremyslela...no probraly jsme to tehdy a dosly jsme v te hospode k nazoru, ze to se da dost tezko poznat...proste clovek musi doufat, ze to ten pravy snad je...pokud jsme spolu do te doby v pohode zili, tak neni duvod se domnivat, ze to bude po tom urednim stemplu nejak jinak...zatim je to opravdu vsechno stejne ....ale kdo vi, co bude za par let....ale bez nadeje a viry by clovek tezko prezil a stale pochyby by te jen ubijely....me se proste zda, ze je nejlepsi si polozit jasny dotaz...jsem spokojena s tim jak to je a chci, aby to tak bylo porad ? Je ? Ok, snad je to ten pravy. Ne ? Rychle nohy na ramena...svet je prece plny skvelych chlapu, kteri na tebe cekaji :-)))
|
| Karolína, 20 let | •
|
(19.7.2001 10:21:15)
Ahoj Katko,
diky za tvuj nazor.
Je pravda, ze se obecne rika, ze kdyz s nekym zijes a pak si ho vezmes, ze se zivot vubec nezmeni, ze svatba je formalita. Ale na druhou stranu to zas az tak neni. Kdyz se nastves po svatbe, uz mu nemuzes jen tak rict, tak ja jdu, nebo tak si jdi, bez nasledku. To uz by musel prijit rozvod se vsema jeho nechutnostma, uz je to zavazek, jsi najednou proste vdana ne svobodna (v pravem slova smyslu) a pak navic treba rozvedena (a kdyz nekdo rekne, jsem 3 x rozvedena,tak to zni tak divne). A ty veci kolem rozvodu (brr). Uz navic nehospodari kazdy sam, ale jsou rodina, hospodari (nebo by to tak aspon melo byt) spolecne. Proste pocitove a byrokraticky svatba formalita neni.
Je to dost podstatny krok.
Ahoj K.
|
| Katka | •
|
(19.7.2001 11:37:53)
Ahoj Karolino,
vis ja musim vazne trvat na tom, ze je svatba formalita. Zili jsme pred ni spolu 4 roky, takze jsme spolu samozrejme i hospodarili a po svatbe jsme osvedceny system nijak nemenili. S prichodem ditete to bude jine, ale to je zase jina story. A co se tyka rozvodu...mas pravdu, ze je problem se rozvest, na druhou stranu, kdyby clovek porad spekuloval, jestli se nahodou nerozvede, tak to by se nemel asi brat nikdy ne ? Zit na psi knizku se da dneska celkem pohodlne . My se brali, kdyz to tak ohavne reknu, kvuli bytu. Chteli jsme si spolecne koupit byt a chteli jsme mit jistota, ze bude nas obou...slo to udelat i formou smluv, ale ty by staly 5x vic nez cela svatba, tak jsme to vyresily takhle. Navic chceme mit decka (vyhledove) a to ja chci byt pani, protoze to pro deti predstavuje vetsi jistotu.
|
| sally | •
|
(19.7.2001 20:20:23)
Katko,
i já jsem si myslela že svatba bude formalita a nebyla. Oba jsme se shodli, že nám je příjemné patřit k sobě a cítit, že máme v tom druhém oporu. Prostě najednou jsme RODINA.
Mám pocit, že se nám teď i lépe řeší konflikty, najednou nejde prásknout dveřmi a odejít, je tu ta zodpovědnost za ten vztah, která mě nutí místo hysterického jeku napočítat do deseti a pak se mírně optat "a jak jsi to myslel?" - a kupodivu většinou dostanu podobně mírnou odpověď, která celé nedorozumění vysvětlí dřív než vznikne.
My prostě to manželství bereme velmi vážně...
|
| Katka | •
|
(20.7.2001 15:14:55)
Pro Sally,
tak tuhle manzelskou zmenu jsem tedy vubec nepozorovala...my jsme to asi brali vazne uz predtim :-))Navic, my jsme asi hodne divny par, protoze se vlastne vubec nikdy nehadame, natoz abychom na sebe kriceli nebo neco takoveho....oba totiz hadky bytostne nesnasime....
|
| sally | •
|
(20.7.2001 23:56:55)
Katko,
no my jsme zase ten druhý extrém, brali jsme se po krátké známosti a začali spolu bydlet až po svatbě. Rovnýma nohama jsme skočili do toho, že se musíme naučit spolu vycházet a mě překvapilo, jak v klidu se to všechno rozuzluje. S předchozími partnery to vždy připomínalo krocení dravé zvěře (nejsem zrovna mírná a klidná povaha) - a teď najednou mám důvod všechno v radši rozmyslet. Ale máš pravdu v tom, že to nemusí být jen tou svatbou... spíš asi výběrem partnera, na kterém mi opravdu záleží.
|
|
|
|
|
|
|
| Eva 23 let, svobodná | •
|
(19.7.2001 9:27:08)
Ahojky Karolino,
budes se divit, ale muj byvaly pritel byl take muj prvni - nejen na chozeni, ale i v posteli. A budes se asi divit jeste vic, kdyz ti reknu, ze muj nynejsi pritel je muj druhy - opet jak na chozeni i v milovani? Neni to zase tak neobvykle, jak si myslis.
Neni to snad tim, ze bych byla nejaka putka, ktera se drzi chlapa zuby nehty. Proste to jsou moje zasady a kdyz toho cloveka miluju, tak si nedovedu predstavit,ze bych spala s nekym jinym - to bych s nim preci nemusela byt, ne? Pritom mam spoustu pratel - jak kluku tak holek a memu priteli nedela nejmensi problemy (alespon se tak tvari :o)), kdyz jdu na veceri nebo na kafe s nekterym mym kamaradem nebo kamaradkou. On ma take sve pratele a nevidim duvod, kdyz si chce s nimi popovidat, tak abych jim delala kontrolora. Ja si chci se svymi prateli taky popovidat bez nej.
Musim priznat, ze co se tyce milovani s byvalym pritelem - ke konci uz nam to moc neklapalo. Mela jsem ho moc rada, ale... Proste jsme asi meli kazdy jine naroky a predstavy. Nebo to byl stereotyp? Nevim, ale neverim tem recem, ze nevadi, kdyz to v sexu neklape. Pro me je milovani docela dulezite a je to proste soucast vztahu. A navic docela prijemna, ne?
Jsem zvedava Karolino, jak se nakonec rozhodnes. Musim priznat, ze me to opravdu trvalo hodne dlouho, jak uz jsem psala. Je to totiz hrozne tezke a pusobi na tebe docela dost faktoru. (U tebe jeste navic to bydleni.) Nejtezsi je dospet k tomu rozhodnuti, pak uz pro tebe asi nebude nic tak velky problem. Myslim tim treba sehnani podnajmu pro zacatek nebo prechodne bydleni u kamaradky.
Ja jsem si byla jista svym rozhodnutim, az kdyz jsem si rekla, ze budu radsi bez nej a sama nez s nim. Samozrejme to dopadlo uplne jinak - moc dlouho jsem sama nezustala. Ale to jsem jeste v dobe "rozchazeni se" nevedela.
Drzim ti moc palce, aby jsi byla moc spokojena a stastna at uz se rozhodnes jakkoli. Mej se moc krasne.
Eva
|
|
|
|
| M. | •
|
(18.7.2001 19:28:08)
Ahoj. Zaujal mě Váš příběh, jelikož jsem byla donedávna ve stejné situaci. Se svým přítelem jsem chodila od mých 15 a jeho 16 let, byli jsme spolu 4,5 roku.
V únoru jsme se rozešli. Dohodli jsme se na tom, že zkusíme chodit uještě s někým jiným a pokud se k sobě někdy vrátíme, bude to krásné a budeme vědět, že k sobě prostě patříme, a pokud ne, bude tedy dobře, že jsme se rozešli, protože by se to někdy stejně stalo.
Oba jsme ten rozchod obrečeli, ale byli jsme přesvědčeni, že je to pro dobro věci.
Teď v červenci situace vypadá následovně:
Se svým přítelem se stále scházím, ne často, ale scházím,když jsme spolu, je nám spolu hezky, většinou to nevydržíme a milujeme se. On má jakýsi vztah s nějakou holkou,se kterou se vídá 1 krát za 14 dní, já odpovídám na inzeráty a snažím se s někým seznámit a zamilovat se do něho.
Jak to bude dál, nevím,ale tahle situace mě dost tíží a nechávám na osudu, jak to s námi dopadne.
Přeju Ti hodně štěstí, snad Ti můj příběh tochu pomohl v rozhodování.
|
|
| Barbara H., 22, svobodna, ve 2. mesici | •
|
(30.7.2001 6:19:16)
Ahoj Karolino,
pisu ze Statu, omlouvam se za klavesnici (bez carek a hacku). Chtela bych rict neco malo k tvemu prispevku... Mozna, ze jsi opravdu zacala prilis brzy, a pokud zustanes se svym pritelem dele, bude se ti zdat, ze ti neco utika, nebo ze jsi si jeste neuzila zivota tak, jak bys mela. Jenom si myslim, ze hodnoty tveho partnera jsou neco, co se v dnesni dobe tezko hleda... clovek, kteremu zalezi na rodine, ktery chce opravdu zit, nejenom makat jako blazen. Je skvele, ze ma rad deti a zvirata. Kariera je hezka vec, ale k cemu je cloveku sebelepsi prace, kdyz nema kolem sebe nikoho, kdo ho ma rad, kdyz se nema vecer ke komu vratit... Ja ziju uz sest let ve Statech, mi rodice uz jsou oba dva po smrti, a muzu ti rict, ze bych si nic neprala tolik jako mit zazemi. Nastesti na tom pracuju, muj snoubenec zije v Mexiku a chce, at se tam prestehuju za nim, kvuli nam i miminku, ktere prislo neocekavane. Taky se sama sebe ptam, jestli je to ten pravy partner, ale myslim, ze to se pta kazdy, a jenom cas ukaze, jestli je to opravdu tak. Tady v Americe maji jedno hezke prislovi: Trava neni vice zelena na druhe strane, zelena se tam, kde ji polevaji... a tak je to s kazdym vztahem.
Myslim, ze by ti neuskodilo trochu se rozkoukat po svete, mozna trochu cestovat, mit vice partneru, abys mela nekoho pro srovnani... jen si myslim, ze nakonec stejne budes hledat partnera, ktery ma podobne hodnoty jako ted tvuj pritel. U nas je dost prikladu fanatickych podnikatelu a dricu, kteri delaji vsechno pro to, aby se vysplhali co nejvys na spolecenskem zebricku, a rodina je pro ne druhotna vec. Prala by sis radsi nekoho takoveho?
S bytem te chapu, taky jsem zila s minulym pritelem tri roky, a meli jsme vsechno spolecne, je to pak jako rozvod. Mozna, ze by ses mohla porozhlednout po nejake alternative, treba podnajmu nebo najit kamaradku, se kterou bys mohla bydlet. Ten odstup by ti dal moznost zhodnotit tvuj vztah objektivneji, a necitila by ses tak uvazana.
Pokud te tvuj pritel ma opravdu rad, da ti cas na to, aby ses postavila na vlastni nohy a pracovala na sve kariere, pokud to ovsem nebude prilis na ukor vaseho vztahu (a nebude to trvat patnact let.) Pokud uz ted je neustupny a rika, ze by te nenechal pracovat, pak neco neni v poradku a mela bys vas vztah opravdu zrekapitulovat.
Hodne stesti v rozhodovani,
Barbara
|
| Karolína, 20 let | •
|
(6.8.2001 8:10:56)
Ahoj Barbaro,
az nyni jsem si precetla tvuj nazor na muj "problem" a moc ti za nej dekuji.
V posledni dobe jsem se nad tim vsim hodne zamyslela a zaroven i po vsech tech radach a prispevcich tady a take po promluve s pritelem, jsem dosla k zaveru, ze to je zrejme pro me ten pravy. Jak jsi mi psala, ze si mam zjistit, jestli by mi nebranil v kariere, tak o tom jsme se bavili taky uz milionkrat. Rekl mi, ze by mi rozhodne nebranil, kdybych aspon nekdy byla doma a kdyby to netrvalo vecne a taky bych si udelala cas na deti a na nej. Prozili jsme si v poslednim tydnu dost tezke obdobi, hodne jsme o tom mluvili a nakonec jsme oba byli zajedno, ze spolu chceme zustat.
Jak jsi mi psala,ze bych mela cestovat a trochu si neco uzit, tak to sice zni hezky, ale ja nemam pocit, ze by mi unikalo to uzivani si. Po cestovani sice touzim, ale nechtela bych ho podnikat sama, pritel by mi hrozne chybel. A uzivat si? Co to je uzivat si? Pro kazdeho je to asi neco jineho.Pro nekoho to znamena nevazat se, hyrit, cestovat, zkusit co se da atd. Pro me uzivat si znamena byt s pritelem, kamarady v dobre parte a nemit zadne starosti, jezdit na kole, vodu, delat vylety atd. To si myslim, ze mi muze muj vztah splnit. Takze nakonec muzu rict, ze snad je tento vztah to, co chci. Nemuzu to rict stroprocentne, protoze stoprocentni neni nic, nikdy clovek nevi, co se stane.
Jeste jednou dekuji za tvuj nazor. Drz mi pesti, at mi to vyjde. Ja ti take preju stesti s pritelem v Mexicu a at mate krasne a zdrave mimco.
K.
|
| Ivet | 
|
(12.11.2001 15:59:41)
Zdravim vas vsechny,
nekdy je dobre vedet, ze i ostatni maji podobne problemy. Vsechny rady jsou fajn, ale stejne si kazdy ten SVUJ problem musime vyresit individualne. Dite nebo pritel. Jak se rozhodnout?
Muj navod je: reseni neodkladat na neurcito. Malokdy se neco vyresi samo. Dejte si nejaky termin a pak jednejte - ale dusledne. Naplni vas to odhodlanim a silou.. Zijete kazda svuj zivot a jste silne - i kdyz si nekdy myslite, ze ne. Predstavte si samy sebe cca za 10 let. Co by v te dobe, ve vasem zivote nemelo chybet? Pokud je to dite i pritel, pak uvazujte takto. Moznost otehotnet klesa po 35. - 40. roce. Moznost najit si pritele - konci az smrti. Clovek muze planovat tehotenstvi, mit miminko a manzela a stejne se vse muze zmenit behem jednoho okamziku ( smrt partnera, odchod k jine zene, vzajemne neshody - rozvod). Nikdy nic nemusi byt navzdy. A tak se nebojte zit svuj zivot a pritele mejte jen jako "vylepseni" zivota.
Ja sama jsem dospela k tomuto rozhodnuti az ve svych 33 letech. Po marnych pokusech otehotnet " normalni cestou" jdu na IVF. Ziju se svym pritelem skoro 3 roky - od zacatku spolu bydlime a dohodli jsme se, ze budeme mit miminko po 1 roce znamosti. Pritel potom odsouval terminy...a stale neni pripraveny. Nastesti mi daroval potrebne sperma ( na nekdy). Prestoze stale miminko nechce - jdu "do toho" i s vedomim, ze me mozna opusti. Vim 100%, ze kdybych prisla o moznost mit dite, nikdy bych mu to neodpustila a nakonec bych od nej odesla. Jen by uz pro me bylo treba pozde. Drzim vam palce, at udelate spravne rozhodnuti a vy drzte palce me - budu to potrebovat :-))
Iveta
|
|
|
|
|
|
|
|
| sally | •
|
(26.6.2001 22:56:24)
Ahoj Violo,
já jsem teď na dovolené, tak mám trochu horší a složitější přístup k interenetu.
Já jsem se nikdy vdávat nechtěla přesně z těch důvodů, co popisuješ ty. Co je mi platnej hodnej chlap, když si nerozumíme? Já si myslím, že lidé by měli mít podobné životní rytmy a podobné preference - jestli ty chceš o víkendu na výlet a on ležet na gauči, za pět let, tě to bude neuvěřitelně vytáčet. Ve třiadvaceti máš spoustu času a určitě ještě najdeš člověka nejen spolehlivého, ale i takového, který se bude trochu snažit. Já jssem hodně samostatná, ale teď mám manžela, který sám dokáže vymyslet zajímavé činnosti, a je to bezvadný. Žádný balvan na krku, který bych sebou vláčela a musela se o něj starat a do věcí ho pošťuchovat...
Já bychradila nevdávat, a počkat. Ono se to nějak vyvrbí (třeba za dva roky zjistíš, že naopak chceš přeci jen domáckého muže, ale to si musíš rozhodnout sama). Jo a nespoléhej se, že se změní - něco se může naučit, ale povaha zůstane stejná...
|
|
| sally | •
|
(26.6.2001 22:56:27)
Ahoj Violo,
já jsem teď na dovolené, tak mám trochu horší a složitější přístup k interenetu.
Já jsem se nikdy vdávat nechtěla přesně z těch důvodů, co popisuješ ty. Co je mi platnej hodnej chlap, když si nerozumíme? Já si myslím, že lidé by měli mít podobné životní rytmy a podobné preference - jestli ty chceš o víkendu na výlet a on ležet na gauči, za pět let, tě to bude neuvěřitelně vytáčet. Ve třiadvaceti máš spoustu času a určitě ještě najdeš člověka nejen spolehlivého, ale i takového, který se bude trochu snažit. Já jssem hodně samostatná, ale teď mám manžela, který sám dokáže vymyslet zajímavé činnosti, a je to bezvadný. Žádný balvan na krku, který bych sebou vláčela a musela se o něj starat a do věcí ho pošťuchovat...
Já bychradila nevdávat, a počkat. Ono se to nějak vyvrbí (třeba za dva roky zjistíš, že naopak chceš přeci jen domáckého muže, ale to si musíš rozhodnout sama). Jo a nespoléhej se, že se změní - něco se může naučit, ale povaha zůstane stejná...
|
|
|
|
|
| Lenka,26 let | •
|
(4.12.2001 6:03:59)
Zase po delší době jsem navštívila tuto diskuzi. Průběžně jsem sledovala odpovědi Vás všech a moc a moc děkuji za názory. Od doby, kdy jsem psala svůj příspěvek uplynulo hodně vody a dnes jsem někde úplně jinde. S přítelem jsme se dostali tak daleko, že dnes už před známými na dotaz, kdy mi začně říkat mamino odpovídá, že tak asi příští rok. Tento měsíc beru poslední balení antikoncepce (končím o Vánocích) a od ledna necháváme dítěti volnou cestu, aby přišlo. Se svatbou můj přítel už tak nějak taky počítá a o Vánočních svátcích chci probrat bližší věci (termín, místo, oslavu...). Ne že by byl o Vánocích přístupnější, ale nechávám to na dobu, až budeme mít více času a klid, jelikož při jeho stylu práce příjde večer a je rád, když si chvilku odpočine, nemáme pak už kdy probírat takové věci. Vím, že pokud bych o tom doma často nemluvila, nejraději by nechal věci tak jak jsou, ale cítím, že jsme v našem vztahu zůstali stát na jednom bodě, a tak bude třeba ho trošičku popostrčit někam dál. A k tomu, jak některé z Vás pochybovaly, jestli je to ten pravý partner - tak musím říct, že ano, je.
Rozumíme si po všech stránkách, občas to sice také zaskřípe, ale to by pak nebyl opravdový vztah. Miluji ho, a vím, že on miluje mě. Ještě jednou děkuji všem za příspěvky a po novém roce se ozvu, jak to všechno dopadlo. Lenka
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)