Jak se z milenců stanou dobří manželé a rodiče

Babičky a fyzické tresty vnoučat (i když jen mírné)

Celkem 34 názorů.

MirkaEyrová

Babičky a fyzické tresty vnoučat (i když jen mírné)

(30.3.2005 23:04:23)
Milé dámy! Nevím, kam nejlépe dát tento příspěvek - spadá jak ke trestání dětí, tak k problémům s matkou a zároveň i k babičkám, takže téměř stejný příspěvek dávám raději na všechny tři diskuze.
Ráda bych Vás poprosila, jestli byste se se mnou nepodělili o Vaše zkušenosti a názory v jedné věci.
Mám syna - sedm let. Mám matku - 66 let. Se svojí matkou vycházím tak nějak všelijak. Snažím se po dobrém, ale s mnohými věcmi s ní nesouhlasím (to je asi leckde). Ovšem s mojí matkou není kloudná řeč - více viz rubrika "Problém s mámou". Pro ty všelijaké problémy ovšem spoustu věcí, které se mi nelíbí, přecházím, i když se to dotýká mne, mé rodiny či výchovy dítěte a péče o něj. Ozvu se jen tehdy, kdy opravdu "jde do tuhého". A teď se mi právě naskytl problém, u něhož nevím, jestli mám pomlčet a smířit se se stavem věcí, anebo se ozvat.
Babička měla minulý týden mého syna 5 dní u sebe "na prázdninách". Došlo mezi nimi ke střetu. Co se vlastně přesně stalo, nevím - syn se nesvěřil a ani babička mi neosvětlila, jak to všechno vzniklo.
Ale asi bych měla nejdřív popsat výchozí situaci. Začnu připomínkou, že moje matka je bývalá učitelka 1. stupně ZŠ – a že by měla mít nějaké univerzální, „správňácké“ výchovné metody namakané. Na rozdíl od nás laiků – manžel programátor, já s ekonomkou – jak na děti nám samozřejmě nikdy nikdo ve škole neřekl. --- Pakliže my jsme ze zoufalství občas přistoupili k tělesným trestům (což nikdy nebylo víc jak pár přes zadek dlaní nebo mírný, bržděný „lepák“), pak ale od učitelů očekávám, že se nikdy k ničemu takovému nesníží, že i na největší sígry budou mít nějaké jiné, adekvátnější prostředky (přinejmenším pohovory s rodiči, doporučení do pedagogicko-psychol. poradny apod.). K tomu dodám, že i u nás ty fyz. tresty byly jen jednu jistou kritickou dobu – před tím jsem se snažila všechno svému batoleti vysvětlovat, všechno jsem se snažila řešit mírně, dohodou atd. atd. – a až když to nepomáhalo a já přesto cítila, že je nutné vytyčit jisté hranice, pak teprve ze zoufalství jsem vytáhla tuto „osvědčenou“ taktiku (která beztak vlastně jen zastavila nesprávné chování v tu chvíli, ale příště se syn dopustil téhož bez mrknutí oka…). Teď, čím je syn starší, tím intenzivněji pociťuji potřebu jednat s ním „na úrovni“ – kamž ovšem fyzické tresty opravdu nepatří. (Tuto potřebu jsem ovšem měla vždycky – a jistě si dovedete představit ten smutek a zoufalství i frustraci z toho, že to nešlo!!!) Možná snad s tím, jak se syn zklidnil, už nevyhledává takové ztřeštěné aktivity, bylo možné opět zadoufat, že to s ním půjde přece jen po dobrém – a kupodivu už asi opravdu vyspěl, protože lumpáren vyvádí čím dál míň. --- Přesto když už syn „řádí“, stojí to za to – někdy je poněkud drzý, někdy si postaví hlavu, někdy si „poroučí“ apod., takže úplně lehké to s ním není ani teď. Ovšem věřím, že jsou výrazně horší děti – náš syn rozhodně není žádný asociál.
Tak a teď jak to bylo minulý týden.
Když jsme si pro syna k babičce přijeli, tak došlo k mírně komickému výjevu: syn nechtěl poslechnout (myslím, že se měl převléknout na běhání po venku, před tím jsme byli na hřbitově, takže byl ve svátečním), a tak když nic nepomáhalo, oznámila jsem mu trest (zabavení stařičkého minikazeťáčku, který používá velmi rád a nadšeně na nahrávání svých „představení“). Syn se nafoukl, práskl za sebou dveřmi a trucoval v ložnici. Po nějaké době přišel k nám, sedl si na židli a odvrátil se od nás – celý ten postoj vyjadřoval – teď jste mě teda fakt naštvali, rodičové! Načež se venku ozvaly zvuky - to můj brácha s dvouletou dcerkou, kterou náš syn ovšem zbožňuje, vyšel na dvůr. Syn vylítl jak na perko, na uraženou pýchu úplně zapomněl, bleskově se převlékl a už byl venku! --- Tak jsme tím výjevem byli svorně pobaveni. No, jenže moje máti tímto příběhem inspirována se svěřila, že oni dva taky měli spolu nějaké nedorozumění. On něco provedl, a ona ho – vykrákala za vlasy!!! Prý lehce (a tohle jí věřím). Syn se nafoukl a někam odběhl, ona to upřímně obrečela, on za ní pak přišel: „Babičko, ty brečíš?“ „Proč brečíš?“ nějak si to vyříkali a dobrý, už zase spolu mohli dál jednat. ---Ale! Akce sledovala akci, já jsem na to vlastně nijak nereagovala, a doma jsem si po třech dnech uvědomila, že se mi to nelíbí. Že se mi nelíbí, že moje matka syna fyzicky, byť jen lehce, potrestala. Jednak, jak řečeno, si myslím, že by jako učitelka měla mít v arzenálu spoustu jiných, adekvátních prostředků, a jednak, kdoví proč, mám pocit, že nikdo nemá právo mi na syna "křivě" sáhnout. (Přiznám se, že kdybych se dozvěděla, že fyzický trest použila na mé dítě jeho učitelka, asi bych inklinovala k tomu podat na ni trestní oznámení.) Načež korunu tomu dala „dobrou radou“, abych před ním hrála v podobných situacích uraženou, že to „pomáhá“! --- Představa, že mě nabádá k tomu, abych já osobně svého syna záměrně citově vydírala, se mi zásadně nelíbí. Rovněž se mi nelíbí, že ho ona nejspíš čas od času skutečně citově vydírá – a že ten chudák jí to pravděpodobně věří. (Je tedy samozřejmě otázka, je-li to již citové vydírání; já mám pocit, že ano, manžel naopak, že ne.)
--- Jak tyto věci cítíte Vy?
Zakročili byste nebo byste to nechali plavat? A pokud byste zakročili, tak rázně anebo mírně? Takticky, anebo ostře?
Děkuji za případné rady nebo zkušenosti. Je fakt, že se v tom sama v tuhle chvíli nevyznám – a díky problémům, které s matkou mám, si netroufám jí vytýkat každou věc, která se mi nelíbí.
M.
(P.S. - nemyslím, že by byla moje matka natolik zkažená, že by někdy použila nějaký silný fyzický trest, rozhodně se tedy nebojím žádného skutečného týrání z její strany.)

Babičky a fyzické tresty vnoučat (i když jen mírné)

Zajímavé akce