Re: Babičky a fyzické tresty vnoučat (i když jen mírné)

Ahoj Libik!
Začala bych optimisticky – nadšené a natěšené učitelky nejsou jen sen, výplod fantazie. Chce to jen mít štěstí.
Ačkoliv tady proti své matce dost ostře vystupuju, jedno se jí upřít nedá – dokud učila, byla velmi svědomitou profesionálkou. Patřila k dětmi brané učitelce (prvního stupně ZŠ). Poctivě dřela a připravovala se na vyučování. O každém dítěti, které mělo problém, hodně přemýšlela a snažila se mu pomoct. Zaváděla pár ve své době moderních postupů – jako příklad uvedu, že dělala rozdíl mezi trojkou jedničkáře a trojkou čtyřkaře – neváhala pochválit za každý drobný úspěch i hodně slabého žáčka, nebo třeba střídala činnosti v jednotlivých hodinách, takže i při hodině češtiny zazněly občas písničky anebo si děti protáhly tělo několika příjemnými cviky.
A abych nechodila daleko do historie. Ptáček synáček má od druhého pololetí v nové škole paní učitelku, která hříšníky netrestá ani fackami, ani křikem, ba ani poznámkami v notýsku. Pravda – není tam kamera, takže nemohu být svědkem všech hodin kdykoliv se mi zamane. Ale na jednu hodinu jsem tam byla s dětmi a synem (byli jsme si školu omrknout, bude-li se nám a hlavně synovi líbit). Za celou dobu nezdvihla hlas, nezbednosti netrestala, ale předcházela jim vybídkami k aktivitě – a jednoho, patrně hyperaktivního chlapce, který měl tendenci neposlouchat a narušovat výuku, při výkladu látky (vzadu na hracím koberci) obejmula kolem ramen – a kluk byl jako beránek:-). – Jo. Jenže tohle se podle slov jedné maminky z Rodinky, která je zároveň učitelkou, na pedáku neučí:-(. Jen holt máme to štěstí, že jsme synovi vyvzdorovali na osudu školu, kde pan ředitel zavedl svůj způsob vedení dětí – a učitelé povinně procházejí různými školeními a kurzy. Takže toho, zdá se, o vedení dětí vědí mnohem víc než průměrní učitelé, a taky je to patrně musí víc bavit, protože mám dojem, že to je ještě o něco náročnější, než „jen“ vystudovat pedák a pak „nějak“ učit…
K tomu, jestli mi fyzické tresty nějak nezosobňují jiná příkoří. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Ale pravda je, že jsem v určitých věcech dost zásadová – hlavně tam, kde se to týká mezilidských vztahů, odpovědnosti, „morálky“. Jo, myslím, že jsem dost zarputilý idealista – vyhledávám ideály, očekávám ideály, snažím se naplňovat ideály. (A není to zrovna moc snadné; objev, že svět je plný lidských slabostí, selhání a hříchů:-), pro mě nebyl dvakrát radostný:o)).Takže – patří to holt asi k mé povaze. Ale není zas až tak moc o co stát – tatáž povaha mi přináší spoustu různorodých komplikací:-(.
Když jsem si Tvůj příspěvek četla ještě jednou, už poté, co jsem odeslala svoji reakci, pocítila jsem, že jsem se možná ve svém úsudku mýlila. Ano, že to bereš spíš s nadhledem, než jako smutek. Ostatně – tím líp, viď?
Pak jsem chtěla říct: ono to, že se člověk snaží chovat k dítěti férově, není podle mě žádná chyba. Když je možné dítěti místo facky udělit poučení – a ono to bere. Naopak – učí se, že JE MOŽNÉ se k sobě chovat hezky a férově – a když se to daří, je pravděpodobné, že se pak samo taky bude k druhým chovat hezky a férově. Ovšem – právě jen tehdy, když se to daří, že?:-( Že okolo něj zuří a budou zuřit různé spory a nespravedlnosti – no a co? Ono bude třeba pak šířit mezi blízkými radost a lásku. No nebylo by to krásný?:-)
Libik, já myslím, že neuděláš chybu, když ty facky a jiné nespravedlnosti a ústrky do výchovy druhého dítěte nezavedeš. Víš proč? Protože když se k němu budeš chovat hezky a férově, MŮŽE k Tobě jednou cítit důvěru a lásku, a bude se třeba k Tobě jednou z toho velkýho, i zlýho a nespravedlivýho, světa rádo vracet – a bude u Tebe nacházet lásku, pochopení, soucit…
A ovšem s tím otrkáváním, zvykáním na kolektiv, nároky a cvičením trpělivosti a píle, to je myslím dobrý nápad. U druhého dítěte budeš mít tu výhodu, že budeš zhruba tušit, co Tě může čekat, a můžeš na to být tak trochu připravená. Jo – já byla u svého synka zelenáč zelenej, takže jsme holt patrně nasekali s manželem nějaké ty výchovné chyby, které napravit nám dává docela zabrat:-(.
Přeji mnoho úspěchů ve výchově a radosti z potomků.
M.