Re: Babičky a fyzické tresty vnoučat (i když jen mírné)

Mirko, nevím, kolik je Ti let. Já jsem byla do padesáti na tom, myslím, nějak jako Ty. Hodně jsem si všechno zabírala, rozebírala, co maminka, co tchyně, jak to vlastně myslela snacha, když říkala to nebo ono. Až už toho bylo moc, tak jsem si řekla:
už jste maminko, tchyně i snacho velké holky, dávám vám úplnou volnost, já mám svých starostí dost. Plácne babička vnouče? Však ho neubude, nemá zlobit. Je maminka nebo tchyně ukřivděná, že jsem tam dlouho nebyla? No tak jí to vysvětlím a budˇ to pochopí nebo ne. Příště už o ničem neví a je ráda, že jsem přišla.
Nyní beru vážně jen vážné věci. Se všemi vycházím dobře. Vím, že nikoho nezměním a každý má i dobré vlastnosti. Když se mi něco na nich nelíbí? Nechám je být. Myslela jsem dřív, že to nejde. Ale jde. A ještě něco. Musíš je mít ráda, tak jako máš ráda dítě i když zlobí.