Re: Babička, nebo učitelka?

Doplním: někdy matce opravdu JSEM vděčná, když syna pohlídá. Na druhou stranu ovšem nejde o to, že JÁ bych zneužívala svoji matku a pak ji tu pomlouvala: moje matka je citově závislá na své rodině - námi žije, jsme její jediný cíl - tedy přesněji - aby byla z nás šťastná. Tj. jde o jakýsi systém - pro mne odpočinek od dítěte, pro matku zářivé mládí vnoučete, pro syna babička jako další člověk, který ho může v lecčems poučit. To všechno chápu a beru, dokonce i to, že jsme její jediný životní světlý bod, poté, co jí zemřel milovaný manžel.
Ale bohužel - není tolerantní, špatně se s ní vychází, co řekne, je svaté... A od toho už plynou další a další problémy...

Apropos - nechala jsem to vyšumět a nic jsem matce neřekla. Od té doby, co jsem tenhle problém řešila, jsem se popošoupla zase o kus dál: pochopila jsem například, že se nechápeme taky proto, že ona je silná, energická osobnost, co si zamane, to udělá, a já jsem její pravý opak - citlivá, křehká, lehýnký vánek ve mně způsobí bouři, takže nezvládám čelit bouřím života tak lehce a suverénně. Ona nechápe moji slabost a chce ve mně "dobrou výchovou" vzbudit silného houževnatého lva, a já zas nechápu její tvrdost a necitlivost vůči nešťastníkům, kteří nejsou tak tvrdí jako ona...
M.