Ještě nedávno jsem měla za to, že můj seriál je u konce. Ale ve skutečnosti tomu tak nemůže být, protože ještě stále jsou naše děti doma, nedospělé, hledající samy sebe.
Věděli jsme, že teď se nejméně 3 měsíce nic dít nebude, protože aktiv se přes léto neschází. Naši kluci už pomalu přestávali věřit tomu, že někdy přijde ta avizovaná holčička, omrzelo je donekonečna se vyptávat, jaká bude, a těšili se na prázdniny.
Nechci nikomu šlápnout do iluzí, ale musím otevřeně říct, že nejsme žádná “vzorová rodina”.
S dospíváním našich dětí se celá rodina dostává do nového stadia bytí.
Jednou z nejtěžších věcí pěstounství je pochopit a přijmout těžké úrazy na duši dítěte. Jestliže platí u dítěte očekávaného a milovaného, že ho máme co nejvíce povzbuzovat a chválit, u dítěte přijatého to platí tisíckrát víc.
Objevování Michalky, její osobnosti, mělo v sobě cosi kouzelného. Nebyli jsme žádní nováčci v práci s dětmi, a přesto jsme brzy zjistili, že Míša je dítě opravdu originální.
Do našeho váhání přišel telegram ze severních Čech: Ve věci NRP volejte… (tel. číslo).
Pro ty, kdo chtějí vědět víc, píšu tohle povídání.
Jak jsem už předeslala, Helenka se těžce vyrovnávala s tím, že máme doma ještě jedno dítě (i když se na něj těšila), navíc dítě, které polykalo významný díl naší pozornosti. Kde mohla, tam tu malou štípla nebo jí udělala něco natruc.
Michalka…Míša…Miška…Míšulka…Mišice…Míchačka…Michala…Michaela…Michalice..Michaelina… Kolik jmen má, tolik má i podob.
Těhotenství |
Dítě |