Nebojme se přijmout své „náhradní“ rodičovství za své!
(Prof. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc.)
Aneb o strašlivém vynálezu pana Bella.
(Eva Obůrková)
Psal se rok 1999 a od podání naší žádosti uplynuly tři roky. Během té doby se přihodilo leccos.
(Eva Obůrková)
Černé ovce, bílé vrány aneb po třech letech
(Eva Obůrková)
Měli jsme za sebou testy a před sebou další setkání s psychology, které se mělo nést v duchu přehrávání scének ze života.
(Eva Obůrková)
Moc pěkně se to rozbíhá a já si nadšeně mnu pracky, když čtu reakce na předchozí díl seriálu. Přitom je švanda, že oblíbené a hodně prodiskutovávané téma „cikáně ano či ne?“ ve skutečnosti vyřeší jediná otázka, zatímco na testy, dotazníky a několik pohovorů s psychology se nás až tak moc lidí neptalo.
(Eva Obůrková)
Málo platné, už při podávání žádosti o osvojení či pěstounskou péči by člověk měl tušit, zda je ochoten pečovat o dítě jiné rasy. Samozřejmě nejvíc se mluví o romských dětech; a navíc je to oblíbené, hodně medializované téma, kde stačí jedno neopatrné slovo a dostanete nálepku "rasista" dřív než byste řekli švec.
(Eva Obůrková)
Během čekání na mimino bylo několik okamžiků, kdy se přílišná otevřenost obrátila proti nám - a úvodní dotazník, který musí vyplnit snad všichni žadatelé o osvojení, dodnes slouží jako dokonalý příklad.
(Eva Obůrková)
Každý příběh někde začíná; ten náš nabral obrátky někdy v roce 1993, kdy jsme měli už skoro všechno, co jsme mít chtěli (kočky, psa, opravený dům a zahradu bez střepů a kopřiv) a konečně došlo i na mimino.
Když na posledním srazu spolužáků z gymplu začaly po stole kolovat fotografie dětí, manželek, manželů, psů a dalších domácích mazlíčků, mohla jsem se konečně i já vytasit se zcela novým přírůstkem do naší domácnosti.
