Matkou snadno a rychle aneb podruhé u psychologa

Zní to o hodně hůř než to pak skutečně dopadlo; nemuseli jsme se pitvořit, převlékat ani měnit hlasy, nicméně naše imaginární dítko byl prevít k pohledání: počurávalo se, kradlo v samoobsluze, posléze mu bylo potřeba sdělit, že nejsme jeho rodiče a nakonec se s kýmsi porvalo. Mohli jsme se utěšovat jen tím, že spolu s námi se této seance zúčastnily další čtyři páry a nikdo z nás se necítil příliš silný v kramflecích.

Kamarádka (psycholožka a zároveň adoptivní matka) mě pro nadcházející klání vyzbrojila několika cennými radami: přistupuj k tomu vážně, co si myslíš je tvoje věc, hlavně to nikomu neříkej, tvař se optimisticky, nedělej ksichty a vůbec, odpusť si jakékoliv emoce. Neposlechla jsem a podle toho to dopadlo. Je ostatně velmi těžké udržet vážnou tvář v okamžiku, kdy z budoucích tatínků paní psycholožka vehementně páčí odpověď na otázku, jak budou trestat své ratolesti a jeden z přítomných rádobyotců bezelstně prohlásí, že asi bude dělat totéž co támhleten pán. (…Milý synu, a teď ti dám pár facek jako pan XY…) Stejně těžké je nesmát se, když se po dotazu "jak spletitá bude pro dítě cesta vaším bytem z postýlky až na záchod" jedna zmatená maminka přizná, že se bojí ve vlastním domě natolik, že dodnes má pod postelí nočník. Přesto nikdo netušil, jaký bengál vypukne kolem scénky s počuráváním.

Historka byla uvedena jednoduchým příběhem: vaše pětileté dítko se náhle začalo v noci počurávat, opakuje se to už skoro měsíc, všichni členové rodiny z toho začínají být lehce hysteričtí. Co budete dělat ve chvíli, kdy ráno přijdete k postýlce a zjistíte, že opět došlo k neštěstí? Odpovědi typu "…já jsem někde četla, že…" a "…půjdeme k psychologovi…" jsou nežádoucí - reagujte přesně tak, jak byste se zachovali v kritickém dni D, hodině H.

Během následujících minut jsem chtě nechtě musela uvažovat, jestli všichni ostatní jsou vskutku tak tolerantní, rozumní a flegmatičtí, anebo jestli lžou. Z většiny odpovědí vyplývalo, že počurané dítě bude promptně posazeno tváří v tvář svým chápavým rodičům (…spokla jsem otázku, zda se to bude odehrávat na té počurané posteli…) a celý problém bude objasněn a poté vyřešen. (Kéž by to v praxi opravdu šlo takhle skvěle…) Když přišla řada na mne, prohlásila jsem, mám-li splnit zadání, nedokázala bych v tom vypjatém ránu nedat najevo své rozhořčení, takže než bych servala z dítěte pyžamo a z postele povlečení, prohlásila bych: "Fuj, ty jsi ale čuně."

Dál jsem se nedostala.

Následující hodiny se nesly v teoretické rovině co by se mělo, co by se nemělo a ostatní účastníci se předháněli v tom, kdo dá najevo větší opovržení nad mým hrubým slovníkem, což mě v jistém okamžiku dopálilo natolik, že jsem vyletěla s tím, že znám daleko horší výrazy než "čuně", načež dvě budoucí matky málem omdlely hrůzou. Scénky ze života se zkrátka ten den už nekonaly; zbývající případy se buď odsunuly stranou nebo je paní psycholožky probraly letem světem, aby se neřeklo. Dodnes tuto část přípravy na adopci považuji za nejslabší a v podstatě nesmyslnou, přičemž stojí za zmínku, že uvedené příklady nezaskočily jen nás, ale i zkušené několikanásobné praxí otlučené rodiče z řad našich přátel, kterým jsme je posléze tlumočili.

Z dnešního úhlu pohledu si navíc neodpustím ještě jednu připomínku: pokud po mně ještě někdy někdo bude chtít vědět, co bych s dítětem dělala, kdyby…, budu se ptát jaké bylo den předtím počasí, co jsme ten den dělali, jak to moje dítě usínalo, spalo a vstávalo, případně kterou nohou vstávalo, co umí a co neumí, jakou má slovní zásobu, povahu a náladu, kolik je hodin… a tak dále, a tak dále. Praxe zkrátka asi dělá svoje.