Adopce? Nikdy! - Další pokračování seriálu o Tomášovi

Půl roku poté, co jsem vysadila antikoncepci, začalo být jasné, že to nepůjde tak hladce a po roce, kdy jsem se stala pravidelným hostem nejrůznějších čekáren a ordinací, začalo být zle. Případ byl zašmodrchaný, nejasný a na konečný verdikt jsme čekali skoro dva a půl roku: dědičná hormonální vada. Nepomohly ani prášky, ani operace. Třetí variantu řešení - mít dítě hodně brzy, třeba v sedmnácti - jsem pochopitelně prošvihla, takže zbývala zkumavka, ovšem lékaři varovně zvedali prst a hrozili značnými riziky. Když jsme si to nechali projít hlavou, odmítli jsme - a to se ani nezmiňuju o tom, jak těžko bych se ve svém svědomí srovnávala s tím, že šířím dál něco, co by se mělo co nejrychleji zastavit.

Na tu dobu vůbec nevzpomínám ráda; kdekdo mi radil co a jak, kamarádky, které rodily děti jak na běžícím pásu, se na mne dívaly jak na exota a já z jejich řečí začínala pomalu šílet, ze švagrové s jedním dítětem a druhým na cestě se pomalu stával třídní nepřítel a měla jsem pocit, že každý kolem je najednou chytrý jak rádio. Vyhledala jsem psychologa; po dvou sezeních jsme skončili u rozboru mých snů a po třetím setkání mi pán řekl, že kdyby na tom všichni jeho pacienti byli po psychické stránce tak jako já, zemřeli by psychologové, psychoterapeuti a psychiatři hlady. S přáním, aby ho takový osud potkal co nejdřív jsem opustila temné doupě plné čadících vonných tyčinek, pochybných čajů a ještě pochybnějších obrazů, a několik dní poté, 21. srpna 1996, jsme s manželem konečně zašli na brněnský magistrát a podali žádost o adopci.

Proč konečně? Vrátím se k radám a informacím, které se na nás hrnuly ze všech stran. Kdybych si pamatovala všechny ty nesmysly, kterak zaručeně otěhotnět, kterak počít dvojčata, kterak si vyrobit holčičku a co všechno musím vypít, sníst a kam musím vylézt, chci-li kluka, mohla jsem už dnes být populární autorkou další řady Murphyho zákonů. Tehdy to ovšem bolelo; někdy se mi chtělo nahlas křičet a začínala jsem mít plné zuby všech budoucích maminek, ordinací, čekáren, beznadějných výrazů, ultrazvuků, omluvných úsměvů a chápavých optimistů. Když se občas - opravdu jen tu a tam - někdo ptal, zda náhodou neuvažujeme o adopci, bryskně jsem ho posílala do háje. Adopce?!

Potíž je v tom, že normální člověk o adopci neuvažuje; respektive uvažuje o ní stejně často jako například o tom, co by dělal, kdyby najednou přišel o obě nohy a obě ruce, a se stejnou naléhavostí tuto otázku řeší. Věděli jsme, že ta možnost existuje, ale nebrali jsme ji na vědomí a nenapadlo nás podat žádost o osvojení, když se objevily první problémy. Pravda, možná jsme se rodiny dočkali o pár let později, na druhou stranu jsme tak ovšem unikli zoufalému kličkování, které jsme postřehli u jiných žadatelů: ano, chceme adoptovat dítě, ale na druhou stranu pořád věříme, že se nám nakonec podaří mít skvělé vlastní miminko a celou tuhle šaškárnu hodíme za hlavu. Adopce před námi reálně vyvstala až počátkem léta 1996 a v srpnu padlo rozhodnutí.

Bylo to nejdůležitější rozhodnutí našeho života? Nevím. Možná. Každopádně když jsme si 13. října 2000 přivezli domů Tomáše, byla to největší změna v našem dosavadním životě. Ovšem tenkrát v létě 1996 byl takový okamžik ještě hodně daleko. Věděli jsme, že na jižní Moravě je obrovské množství žadatelů, relativně málo opuštěných dětí a že si počkáme velmi, ale opravdu velmi dlouho.

Tomáš v létě 2000 v kojeňáku (to jsme se ještě neznali).