Tři roky aneb proboha, jak dlouho ještě…?

například byl přijat nový zákon o rodině a my se od povolaných úředníků dozvěděli, že díky jeho nedokonalosti a zavádění do praxe se všechny žádosti – o dětech v kojeneckých ústavech nemluvě – zdrží přibližně o půl roku. V té době se čekací doba na relativně evropské (tedy bílé :o) a relativně zdravé dítě pohybovala právě kolem tří let, takže jsme se duševně připravili na další půlrok.

Malou útěchou nám mohl být postřeh jedné psycholožky. Ta paní moc dobře věděla, že všichni žadatelé by samozřejmě chtěli dítě získat co nejdřív, pokud možno hned po podání žádosti, ale z hlediska lidské psychiky je údajně žádoucí čekat na vysněné robě přibližně tři roky. Za tu dobu se prý člověk se vším dokáže srovnat a ujasnit si, že dítě opravdu chce, začne se na něj těšit a dokáže se na tak zásadní kotrmelec v rodině i vcelku dobře připravit. Znělo to logicky a docela rozumně, jenže když naše čekání ty tři roky přesáhlo, už jsem toho opravdu měla plné zuby. Tři roky jsou rozumná doba, ale delší čekání se začne obracet proti vám.

V říjnu 1999 jsme navíc rovnýma nohama spadli do podivné zákulisní přestřelky mezi úředníky a psychology, která vypukla právě po přijetí nového zákona o rodině. Vcelku banální posezení s psycholožkou – mylně jsme se domnívali, že jedno z posledních – se změnilo v drama. Dotyčná dáma temným hlasem pravila, že jejich pracoviště bude pravděpodobně zrušeno a žadatelé, kteří jsou u nich v evidenci, přejdou do péče jiného zařízení. To samozřejmě má své klienty a své databáze, pokračovala krvelačně psycholožka, takže vy budete pravděpodobně muset projít všemi vyšetřeními znovu a rovnou můžete škrtnout celou dobu, kterou už máte odčekanou – prostě jako byste začínali znovu.

Znělo to tak šíleně, že jsme se nezmohli na jediné slovo odporu.

Psycholožka ovšem v děsivých vizích pokračovala; následující hodinu věnovala vykreslení své budoucnosti nezaměstnané, uštvané ženy s neschopným manželem a dítětem na střední škole, které neuživí a tudíž všichni bídně pojdou hlady, obklíčeni houfem hladových vlků, bezdomovců a nešťastných žadatelů, kteří TOLIK doufali, že PRÁVĚ ONA pro ně bude tou spásou…

Tohle není šílenství, začínalo nám docházet, to je schůzka s šílencem, který absolutně nezvládá svůj profesionální přístup. Psycholog, který šíří poplašné zprávy, lká nad svým bídným osudem a žádá NÁS o radu, co si má počít se svým zpackaným životem, to je horší než strašidlo cantervillské a pes baskerwillský v jedné osobě. Bylo nám jasné, že od téhle paní bychom se ve vlastním zájmu měli držet co nejdál; nejenže nám nepomůže, ale ve výsledku by nám svou pomateností mohla i ublížit. S ohledem na to, co následovalo, se jí to možná povedlo.

Ve finále totiž prohlásila, že v našem případě je to obzvlášť velká škoda, protože vlastně už čekáme tři a čtvrt roku… a protože máme říjen, tak vlastně můžeme téměř najisto počítat s tím, že miminko dostaneme nejpozději pod stromeček, možná už hned příští měsíc… A že se pokusí zařídit, aby byli vyslyšeni alespoň ti žadatelé, kteří čekají déle než tři roky.

Chápavé úsměvy a tisíceré díky, loučíme se a sklesle odcházíme. Nějak takhle vypadá metoda „cukr a bič“ v praxi.

Dneska nechápu, proč jsem jí věřila – zvlášť po tom, co nám předvedla? Jenže jak už jsem řekla; po třech letech jsem si chtě nechtě musela přiznat, že mi z toho všeho začíná lehce šplouchat na maják, navíc tu zaznělo to kouzelné zaklínadlo TŘI ROKY…

Platilo to tehdy a jak dobře vím, platí to i dnes: jestliže se v Praze na adopci čeká tak-a-tak dlouho (tehdy to byl tuším rok a půl nebo dva), jinde je to dvakrát tolik. Kamarádka z hlavního města stihla během tří let našeho čekání podat žádost, přivézt si domů tříměsíční holčičku a podat žádost o druhé dítko. ZA TŘI ROKY!!! Takže uznejte sami, ta vánoční poselství zněla velmi slibně a nadějně.

Nicméně nic se nedělo a čáp nedorazil – ani na vánoce, ani po nich. Uteklo tři a půl roku a nám nezbývalo než připojit se k ostatním žadatelům a začít se každý měsíc připomínat.