O nutnosti adoptovat rodiče

S dospíváním našich dětí se celá rodina dostává do nového stadia bytí. Vždyť kromě toho, že se děti musejí vypořádat se změnami svého těla, svrhnout nás z piedestalu a vstoupit pevnýma nohama do světa dospělosti, mají ještě jeden velmi důležitý úkol: zpracovat fakt, že někde žijí jejich rodiče, kteří se o ně neuměli nebo nechtěli postarat. A že to pro ně není jednoduché, to vnímáme z jejich reakcí neustále.

Helenka šla se svým milým do kina, a její kamarádka jí něco šeptala do ucha.

"Copak, Raduško, dáváš Helence rady do života?" ptala jsem se jich.

"Nó", protáhla Helča, "Raduška je moje druhá máma."

"Tvoje druhá máma jsem já," namítla jsem. Otočila se ke mně s plamenným výrazem : "Ty jsi moje JEDINÁ máma! Už nikdy nic takovýho neříkej!" a objala mě se zoufalou naléhavostí. Jakoby všechna ta pracně nabytá rovnováha v životě najednou byla ta tam.

"Já nebudu mít vlastní děti", svěřila se mi jedna sedmnáctiletá dívka žijící v náhradní rodině. "Neuměla bych se o ně starat. Vezmu si děti z děcáku, těm budu rozumět."

"A co když s tím nebude souhlasit tvůj partner?" namítla jsem.

"Takovýho bych si nevzala", ujistila mě přesvědčivě. "Víš, moji rodiče se o mě nestarali, a já jsem po nich, takže bych to určitě taky nezvládla."

Odzbrojující upřímnost.

"Poslyš, víš co jsou to mateřské instinkty? Když budeš mít partnera, kterého budeš milovat, přijde ta touha po dětech sama, uvidíš. A tělo se hormonálně naladí na to, aby sis s miminkem věděla rady."

"Myslíš?" zatvářila se pochybovačně.

Vyhledala jsem maminku (pěstounku) této dívky a pověděla jí o starostech, které se honí její dcerce hlavou. Byla velice překvapená. "Proč mi o tom neřekne?" ptala se znepokojeně.

Uvědomila jsem si, že mnoho věcí nám naše děti neřeknou…nemůžou…a přitom tolik potřebují mít svého guru, který jim ukáže cestu. Zúčastnili jsme se letního pobytu pro rodiny s dospívajícími dětmi v NRP. Myšlenku společně prožitého času a možnosti otevřené diskuze splnil, myslím si, dokonale. Při jednom večeru jsme otevřeli otázku, kdy vlastně budou naše děti dospělé? Jak to poznáme, že už jsou dost silní, abychom mohli říct "můžeš jít, teď už to zvládneš"? Budou chtít hledat svoje kořeny? A jaká má být naše úloha v tomto hledání?

"Já myslím, že člověk se stává dospělým, když dokáže adoptovat své rodiče", řekl jeden pěstoun. Znělo mi to v hlavě ještě dlouho potom. Dokážu JÁ adoptovat své rodiče? Přijmout je takové, jací jsou, se všemi chybami, bez výčitek…dokážu to? Odhodit všechny ty pocity křivdy, kterých se člověk tak těžko zbavuje? A to se o mě moji rodiče s láskou starali. Přesto když mají přijít na návštěvu, je ze mě znovu malá holka, která touží po uznání, pochvale, pohlazení.

Dobrá, chci-li začít pracovat na své dospělosti, musím především přestat být na svých rodičích závislá. Prima. Začala jsem zvát svoji mamku na kafe, na pokec do cukrárny, na večeři, nebo jen tak. Žádná oficiální návštěva, jenom babské posezení. Když jsem viděla, jak ji to potěšilo, rozšířila jsem svá pozvání i na babičku a tchýni. Jsou z toho moc milá setkání. Jako bychom se v našich vzájemných vztazích dostaly do jiné dimenze. A určitý rozdíl jsem zaznamenala i s mužskými členy rodiny. Větší respektování, méně soudů o druhých.

A do třetice, překvapivě se tento posun odrazil i na vztahu mezi námi a našimi dospívajícími dětmi.

"Máš rande s babičkou?" ptají se. "Nebudeš nás pomlouvat?" sonduje Zuzka.

"Maminka nás NIKDY nepomlouvá. Nemá proč," říká Dan důrazně.

Taková upřímná lekce rodičovství. To aby nás jednou mohli snadněji adoptovat :o)