Objevování Michalky

Milovala pohádky. Ale její způsob naslouchání a sledování pohádek byl tvůrčí. Když jsme jí vyprávěli pohádku před spaním, vyskočila a vše, co slyšela, si přehrála. Totéž dělala před televizí - chvíli sledovala děj, a potom se rozběhla, přehrála si to, a vrátila se zpět. Jako by se její tělo nedokázalo spokojit jen s jedním, dvěma smysly, musela prožít všechno nové až do hloubi duše. Fascinovaly ji nádherné šaty princezen, a skákání do náruče. Všem nám skákala do náruče, zpívala u toho dojemné písně o lásce, a prožívala svoje dětské štěstí. Když byl nedostatek volných náručí, dokázala si skočit do náruče i sama sobě - rozběhla se, jednou rukou zahákla za opěrku křesla-ušáku, druhou si rychle vsunula pod kolínka, a v roli prince a princezny zahrála šťastný konec pohádky. Byla (a je) tak neuvěřitelně obratná, že jsme brzy dospěli k závěru, že musí být dcerou cirkusáků.

Pohádkový svět neopouštěla ani ve chvílích, kdy jsme si zrovna žádnou pohádku nepovídali. Prostě si svoje pohádky žila. V každém jejím pohybu jsme brzy dokázali vysledovat roli, kterou právě prožívá. Mluvila se spoustou neviditelných postav, a často jsme museli tyto neviditelné kamarády nemilosrdně poslat domů, abychom se vůbec všichni vešli ke stolu.

Báječné bylo období Šípkové Růženky - to se večer prostě píchla do prstu a bylo po uspávání. Zabíralo to docela dlouho, zase jsme si po letech s manželem mohli večer povídat spolu.

Loni jsme ji vzali na muzikál na ledě, Romea a Julii. Byl to pro ni úžasný zážitek, sledovala děj se zatajeným dechem. Doma si potom celou tragédii přehrávala každé odpoledne po příchodu ze školy, dokud nedostala do svých pohybů každičké hnutí mysli těch dvou zamilovaných. Všude se nám válely mrtvé Julie, ale to pořád nebylo ono. A tak se jednou stalo, že manžel po příchodu do Míšina pokoje našel naši holčičku levitovat s hlavou na židli a nohama na posteli, na prsou ceduli "zemřela Julie Kapuletová". Přestože ho to rozveselilo a svolal všechny, ať se jdou podívat, s naší malou mrtvolkou nic nehnulo. Potom začala tiše zpívat smutnou árii, a doprožila si svůj skon až do konce. Ovšem jakmile skončila svůj výjev, hned se živě začala zajímat, jestli jsme si OPRAVDU mysleli, že je Julie, nebo jestli jsme poznali, že je to Míša. Vůbec nedokázala pochopit, že ať hraje cokoliv, stále zůstává naší Míšou, kreativní a tvůrčí, ale Míšou.

A nešlo jen o pohádky. Když chodila do speciální mateřské školy, brzy vypadala jako nejpostiženější ze všech. Měla úniky, nožičky vytáčela po vzoru malého Tomáška, měla spastickou chůzi, a nepřítomný výraz v nevidoucích očích s nejistou chůzí slepců. V obchodech na nás soucitně hleděli a pouštěli nás všude první. Ale Míša prostě potřebovala všechno prožít, a žádné domluvy nepomáhaly.

A jak nádherně zpívala! Jsme všichni hudebně založení, ale na Míšin hlas nikdo z nás nemá. Její drobné tělíčko (je na svůj věk opravdu malá) dokáže vydolovat tak úžasný hlasový rozsah, a tak věrně zazpívat i složité árie, že jsme ji i přes její sociální nezralost dali do ZUŠ na zpěv, klavír a tanec. A hle, Míša, která se není schopná naučit mluvit správně česky, dokáže porozumět řeči not a nosí samé jedničky. Inu, je asi něco pravdy na tom, že hudba spojuje národy - naší Michalce pomáhá dorozumět se všude tam, kde jí slova nestačí. Pomocí řeči těla, mimiky a hudby dokáže si získat pozornost a svoje obdivovatele, ačkoliv v mnoha běžných dovednostech zřetelně pokulhává za svými vrstevníky.

A tak mi nezbývá než znovu konstatovat, že každé naše dítě má svoje osobní kouzlo, bez ohledu na jeho vývoj a inteligenci. Míša vždy byla a je inteligencí pod svým věkovým průměrem, ale je natolik osobitá, že pracovat s ní a objevovat její svět je radost pro každého, kdo ji přijme do svého srdce.