Rodinné semináře

A tak jsem jednou naplánovala výlet do rakouských Alp, jen my dvě. Plánovala jsem si, jak si na svazích velikánů, v lůně čisté horské přírody, promluvíme o všem, co se mezi nás vkrádalo. Bylo jí jedenáct, puberta už už ťukala na dveře, a my jsme ještě neměli odžité a vymazlené rané dětství, které jí tolik chybělo.

Autobus odjížděl před půlnocí, abychom ráno, rozlámané a nevyspané, mohly rovnou na túru. Byl začátek června, v Čechách krásné letní počasí a jely jsme na jih - sice do hor, ale v batohu jsme měly jen lehké bundy a náhradní boty (a spoustu jídla a pití, samozřejmě). Slunce svítilo a svahy byly plné krásných barevných květin (ne nadarmo se to tam jmenuje Alpská zahrada). Helenka, která v té době ještě válčila s nadváhou a pro kterou byl každý pohyb navíc utrpením, se na mě mračila celou cestu vzhůru, ale šlapala statečně. Srovnávala jsem si v hlavě důležité věty a potlačovala touhu vzít ji za ruku – není přece malá.

“ Co je to tam nahoře červenýho?” zeptala se. Na svahu velikánů se táhly rudé pruhy – fakt nevím, co to bylo, ale prohodila jsem lehce: “ To jak padají turisté, tak po nich zůstávají krvavé šrámy”. Zaškaredila se, ale ledy byly prolomeny a i tu ruku mi už podala.

Bylo tam krásně. Na jakési chatě jsme si našli podle ukazatelů, kterým směrem je New York, Praha i Severní pól. Zvedl se vítr a začalo nám být chladno. Zvažovaly jsme, jestli jít dál. Ostatní turisté ze zájezdu se rozdělili, část se vracela do údolí, část pokračovala na vrchol. Přidaly jsme se k těm druhým.

Za chvíli vítr zesílil a ve vzduchu začal poletovat sníh.

“Jé, sníh”, smály jsme se a dooblíkly zbytek rezerv z batohu. Sníh chvíli jen tak poletoval, potom zhoustl a během několika minut se spustila opravdová sněhová vánice. Klopýtaly jsme zmrzlé po cestičce, která brzy přestala být vidět. Kdysi legrační řeči o padajících turistech přestaly být legrační. Helenka brečela a myslím, že kdybych jí navrhla, že se tady posadíme a umřem, klidně by to udělala.

Nezmrzly jsme, neumřely, ale cesta k lanovce byla nekonečná. Když jsme stanici objevily, zahodila jsem svoji fobii z výšek a s úlevou koupila dva lístky na cestu dolů. V malém penzionu v Reichenau, kde jsme byly ubytované, nad námi spráskli ruce, zatopili v pokoji a uvařili nám konev horkého čaje. Moje plány, jak si promluvíme o vážných věcech, dostaly na frak. Další dny jsme se toulaly po okolí, lezly po visutých mostech a soustředily se na kdeco kromě vážných rozhovorů.

Při zpáteční cestě jsem měla dojem, že se mi můj plán zhatil. Ale člověk nesmí hodnotit všechno hned. Později, nad fotkama, jsme pěkně v teple domova vyprávěly svoje zážitky, a přes tyto společné vzpomínky našly cestu k porozumění. Když jsme si povídaly o svých pocitech (mamko, v tu chvíli jsem na tebe byla strašně naštvaná!), tak nějak samovolně se uspořádaly i naše domácí starosti tím správným směrem. Helenka přijala Míšu na milost, a Míša ji zahrnula do okruhu “svých”.

(Michalka, jak neuměla ještě dobře mluvit, totiž označovala lidi “můj táta”, “můj máma”, “můj Dan”, …Když poprvé přišli na návštěvu babička s dědou, Michalka se zeptala: “Taky moje?” Teď tedy byla i Helenka “můj”.)

Naše společné zážitky, které se týkaly jen nás dvou, odstartovaly večerní “semináře”. Tak se nám zalíbilo po večeři posedět a pokecat, že jsme z původního jen-tak povídání přešli k řešení různých buď teoretických nebo i reálných věcí. Začali jsme probírat témata, ke kterým děti teprve zaujímaly nějaký postoj. Mluvili jsme třeba o výběru partnera.

“ Představte si, že někdo z vás si zvolí partnera pro ostatní nepřijatelného – třeba alkoholika, násilníka. Jak byste si představovali, že se k vám budeme chovat my, rodiče? Jak sourozenci? Jak byste se chovali k sobě navzájem, kdyby si takovéhoto partnera přivedl sourozenec?”

A pozorovali jsme, jak se naše děti postupně mění. Od počátečního “ takovýho bych si rozhodně nevybral – nevybrala” jsme přešli až k alternativám “návštěvy doma bez partnera” nebo úplného odcizení (které si ale nikdo nepřál).

A mluvili jsme i různých filozofických otázkách, o právu na život, o manželství coby instituci, o svobodě, o víře.

Semináře se uchovaly až do dnešních dnů. K některým otázkám se vracíme, jak děti vyspívají a mění se jejich názory. Naučili jsme se dodržovat určitá pravidla – nenapadání se navzájem, nechat domluvit, vést diskuzi, nikoliv hádku, respektovat jiný názor. Téma může navrhnout kdokoliv, a děti toho využívají, když chtějí probrat něco, s čím si neví rady. Jednou např. mě Dan obvinil, že mu kazím dětství, když ho nutím cvičit na housle. Fakt legrační. Dochodil ročník a přestal hrát. Ale potřeboval si to ujasnit sám.

Přitom jsme se pokoušeli zjistit, jaké bude jejich “ poselství z dětství”. Zadání znělo: zamyslete se, co se vám vybaví, když někdo řekne “ vaše dětství”.

Čekali jsme, že ocení báječnou atmosféru rodinných sešlostí, vzpomenou si na hry, výlety a volnost, ale to jsme to dostali!

Dan řekl: “Ukliď si to!”

Dominik: “ Nejez u počítače!”

Hela: “ Zhasni v koupelně!”

Nu, alespoň jsme se přesvědčili, že nás slyší, i když to tak leckdy nevypadá.