Potom přišel telegram

Zúčastnili jsme se setkání pěstounských rodin, přímo jsme se tam vnutili. Tolik jsme je chtěli vidět živé!

Je pravda, že jsme si pěstounů moc neužili. Děti byly na výletě a dospělí koukali na pohřeb princezny Diany. Ale setkali jsme se tam s úžasnou dívkou Naďou.

Naďa byla romské děvče vyrostlé v NRP. V době našeho setkání měla dvacet let, dlouhé vlasy, příjemný úsměv a kupu zkušeností, po kterých jsme toužili. Vyprávěla nám o tom, jak těžké pro ni bylo mít jinou barvu pleti a jiné příjmení než její rodina. Strašně moc toužila po tom, aby se jmenovala stejně, a tak ji nakonec její rodina adoptovala. Teprve potom uvěřila, že ji opravdu mají rádi takovou, jaká je. Překvapilo nás to, protože jsme jméno prostě nepovažovali za důležité - vždyť kolik dětí se jmenuje jinak než rodiče! Ale pro Naďu to důležité bylo, bylo to otázka bytí, otázka přijetí a lásky…zvláštní….zvláštní?

A setkali jsme se opět s “naším” psychologem a taky s těmi důležitými lidmi, kteří dětem hledají rodiny. Myslím, že tohle setkání výrazně posunulo naši žádost kupředu.

Z podzimního aktivu nám nabídli hned několik dětí.

• Dva sourozence, polovietnamského chlapce a poloromskou dívku.
• Čtyřletá romská dvojčata.
• Dva bratry české národnosti.

Jenže…

• Sourozenci byli oba starší než náš starší syn.
• Dvojčata byla romská.
• Bratři neměli žádnou holčičku.

Cítili jsme se rozpačitě. Neměli jsme tehdy žádné zkušenosti s výchovou přijatých dětí, a bohužel (nebo bohudík?) ani se systémem NRP. Do našeho váhání přišel telegram ze severních Čech: Ve věci NRP volejte… (tel. číslo).

Bylo 18. prosince. Dárky byly nakoupené, zabalené, a předvánoční maraton nabíral obrátky.

Teď se tedy měl ještě zpestřit.

O Helence nám řekli po telefonu to podstatné – sedmiletá holčička české národnosti, v primární rodině týraná, nyní v DD, obtížně komunikující, mutistická, s vadnou výslovností, skromná, nenápadná. Neumí plavat (nejdůležitější informace).

Kdybyste si ji mohli vzít už na Vánoce…ona si toho pěkného v životě moc neužila.

Váhali jsme…krátce předtím jsme koupili starší auto na splátky (možná si vzpomenete, že to předchozí nám nějací nenechavci ukradli, což ani v nejmenším neotřáslo klidem policejního aparátu), takže by to snad šlo. Honem dokoupit dárky, schovat prachovku a vysavač, a 23. prosince ráno jsme vyrazili napříč republikou.

Auto nám “kleklo” v půli cesty. Byl to takový zajímavý zážitek pro naši skrz naskrz slušnou rodinu. Na benzince před Turnovem nějaký chlap otevřel dveře u spolujezdce a pronesl tuto neuvěřitelnou větu : “ Máš hlavu v prdeli!”

Motoristé možná porozumí, já jsem koukala s otevřenou pusou. A tak jsme den před Štědrým dnem v cizím městě se dvěma malými dětmi hledali servis, který by nás odtáhl a opravil auto na počkání – žádná legrace. Nebyly mobily (ne tolik jako dnes) a ani servis pro motoristy zdaleka neměl dnešní úroveň. O to více neuvěřitelné mi připadá, a dodnes nad tím kroutím hlavou, že jsme takového člověka našli, že nám dokonce domluvil zapůjčení auta na cestu do DD, aby holčička nečekala marně, a přislíbil, že než se vrátíme, auto bude spravené. Anděl? Ba ne, dobrých lidí je po světě hrozně moc, jen jsou méně vidět.

Rozhodně tato událost velice ovlivnila naše první setkání s naší Helenkou. Nebyli jsme tolik fixovaní na to setkání jako takové, ale přesto si pamatuju na ten první pocit – nikdy mě nenapadlo, že by dítě, naše dítě mohlo být obézní. Prostě jsem předpokládala ( proč??? nevím…), že jde o děti, které strádaly, a proto jsou hubené. Velký omyl, skoro všechny děti byly při těle. Helenka milovala jídlo nade všechno, a protože v DD už nějakou dobu žila, a protože je nesportovní typ, prostě jim tam ztloustla. Navíc byla velice nedůvěřivá, oči jak dvě štěrbinky, nemluvila…no, ve svých snech jsem si první setkání malovala jinak. Ale nebyl čas na dlouhé vybavování, vypít čaj, sbalit tašku, a jeli jsme zpět. Domů jsme dorazili před půlnocí, spící děti jsme odnesli do postýlek a unavení šli spát. Těšili jsme se na Vánoce.

Ale stejně jsem nemohla usnout – co to bylo za podivnou sílu, která dovolí dítěti nastoupit s cizími lidmi do cizího auta a odjet do tmy, přes půl republiky? Je to statečnost, naděje na nový život nebo jen odevzdanost – vždyť co horšího se mu ještě může stát? Nevím…