Asi to tak mělo být

Ahojte,
taky jsem před asi šesti lety uvažovala o přijetí dítěte, protože jedno dítko jsme už měli, chtěli jsme i druhé, ale já se strašně bála dalšího porodu. Ten první byl vyvolávaný a na tu bolest asi nikdy nezapomenu. Byla jsem se zeptat na podmínky na úřadě, svého tehdy ani ne tříletého synka s sebou. A co se nestalo: pár hodin po návratu se do té doby už skoro rok "vzorný" syn začal pokakávat! Do kalhotek, doma, venku, báli jsme se s ním bez plínek vyjít z domu. Po nějakém měsíci byl přijat do nemocnice na vyšetření střev kamerou- v narkóze. Den před vyšetřením dostal teplotu, tak nám ho dali domů na vyléčení a pak jsme měli zase nastoupit. Teploty opadly a - přestal se pokakávat a byl zase jako dřív. Neubránila jsem se přesvědčení, že to bylo "shůry", abych na adopci či PP zapomněla. Navíc v té době moje přesvědčení, že manžel NENÍ a nebude životní opora, sílilo ze dne na den. Nakonec po snaze mít přece jen vlastní dítě jsem 2x v jednom roce samovolně potratila - a bylo rozhodnuto. Budeme mít jen našeho syna. Beru to jako OSUD.
Teď jsem tomu ráda...
Ale protože mám v sobě touhu pomáhat dětem, které to potřebují, podařilo se mi na krátkou dobu nastoupit do DD jako vychovatelka na zástup za nemocnou tetu. A tam jsem poznala, že děti jsou vděčné za věnování pozornosti, pohlazení, ale materiálních věcí si nijak významně nevážily. Ony vědí, že sponzoři jsou a když něco ztratí nebo rozbijí, vědí, že dostanou náhradní.
Zajímá mě NRP, jsem členkou FOD, posílám pravidelně příspěvky a "lanařím" ostatní, aby se přidali.
Tak aspoň tak.
Zdravím všechny mámy a táty s "velkým srdcem, je MOC DOBŘE, že jsou.
Riana