Názory k článku Proč se Češi rozvádějí?

udělala jste dobře, moc vám fandím!!!!!

Nechápu nač bránit nějaký vztah, odpouštět nevěru, hrát si na spokojené manželství, které je vlastně už stejně v háji, když je tam nějaká nevěra či snad ještě něco horšího. Kurňa lidi, žijete jen jednou, sňatek a vůbec to celé s tím bylo vymyšleno cirkví, která potřebovala mít vše pod kontrolou, kolik je v rodině děti, člověk nikdy od přírody nebyl monogamní. Pokud se někdo zamiluje, k čemu uměle udržovat vztah, jen proto že mám full servis, jen proto abych řekla, že jsem vdaná, nebylo by vám kolikrát lépe, kdyby jste byli opravdu zamilovaní, jasně budete mi všichni namítat děti, ale ty jsou ve výsledku největší sobci. Až budou jednoho dne odcházet z domu, neřeknou maminko, tatínku, děkuju, že jste nebyli šťastní a když jsem byla malá. Ale hold každý svého strůjce štěstí a navíc, člověk v životě nejvíce lituje toho co neudělal, než toho co udělal. PS: pokud se stejně jednou z nějakého důvodu rozbije hrneček, už nikdy nebude jako dřív...

Naprostý souhlas, takhle je to i u nás! ... dítě čekáme třetí, jsme spolu 18 let, 10 let manželé. Strašně si užívám to "budování společného díla" - to, že jsme na věci dva ...a někdy čtyři (s dětmi).

Jupíííííí. Jsou tedy fungující rodiny.

...nemáme čas se hádat.
Soudě podle nás: myslím, že ve vícedětné rodině zkrátka víc vynikne, co je důležité, životanutné a co je blbost. (Podobně to zřejmě měli i naši předkové - neměli prostě čas mít "roupy" a něco vymýšlet, jak se museli ohánět, aby děti i sebe uživili. prožívali také častěji rány osudu a tak byly hodnoty jinak nastavené, na individualismus nebylo moc místa).
Někdy mne taky manžel štve a já jeho - ale jednak je spousta věcí, které prostě musíme zařídit a stihnout a ve světle těch věcí se jeví občasné konflikty jako směšné.Pak, děti jsme chtěli(ne z religiózních důvodů, dělají nám radost a ani jeden z nás by se nechtěl našeho společného života kvůli nepodstatným osobním chybám druhého vzdát - i v tom chvatu a práci prožíváme štěstí. Po letech s výchovou člověčích bytostí nemáme myslím vůbec žádná nerealistická očekávání (co bychom mohli získat od nového životního partnera) a vážíme si hodně třeba jenom toho, že jsme se vždycky vzájemně podrželi - což je po všech zkušenostech asi úplně nejdůležitější. Nedávno jsem měla nabídku na práci v cizině, lákavou i z hlediska peněz - ty ve větší rodině vždy chybí - ale v tom okamžiku jsem si uvědomila, jak strašně těžké by pro mně bylo mou rodinu, i třeba jen na pár dnů v týdnu, opouštět. Od té doby si vážně užívám až do dna i každodenní zametání a skládání prádla.