Proč se nerozvádíme

...nemáme čas se hádat.
Soudě podle nás: myslím, že ve vícedětné rodině zkrátka víc vynikne, co je důležité, životanutné a co je blbost. (Podobně to zřejmě měli i naši předkové - neměli prostě čas mít "roupy" a něco vymýšlet, jak se museli ohánět, aby děti i sebe uživili. prožívali také častěji rány osudu a tak byly hodnoty jinak nastavené, na individualismus nebylo moc místa).
Někdy mne taky manžel štve a já jeho - ale jednak je spousta věcí, které prostě musíme zařídit a stihnout a ve světle těch věcí se jeví občasné konflikty jako směšné.Pak, děti jsme chtěli(ne z religiózních důvodů, dělají nám radost a ani jeden z nás by se nechtěl našeho společného života kvůli nepodstatným osobním chybám druhého vzdát - i v tom chvatu a práci prožíváme štěstí. Po letech s výchovou člověčích bytostí nemáme myslím vůbec žádná nerealistická očekávání (co bychom mohli získat od nového životního partnera) a vážíme si hodně třeba jenom toho, že jsme se vždycky vzájemně podrželi - což je po všech zkušenostech asi úplně nejdůležitější. Nedávno jsem měla nabídku na práci v cizině, lákavou i z hlediska peněz - ty ve větší rodině vždy chybí - ale v tom okamžiku jsem si uvědomila, jak strašně těžké by pro mně bylo mou rodinu, i třeba jen na pár dnů v týdnu, opouštět. Od té doby si vážně užívám až do dna i každodenní zametání a skládání prádla.