Názory k článku Jak jsem přežila šestinedělí

Milá Bellano,před 14 dny se mi narodila dcera Neli(doma mám 5 letého Fildu)a uplně náhodně jsem mrkla na tyto stránky a musím říct že mě tvůj článek pobavil ještě ted se směju,opravdu dost dobry!

Já jsem ten článek pochopila tak, že autorka ho napsala s humorem a nadsázkou. A hlavně, že chtěla poukázat, co udělají s námi hormony v šestinedělí. Taky jsem nepoznávala sama sebe. Kluk se mi narodil o 6 týdnů dřív, porod byl těžký, na závěr čištění pod narkózou. To píšu proto, že jsem se asi po propuštění z nemocnice fakt šetřit měla. Rodila jsem v pátek, pustili mě v pondělí, že si stejně půjdu k malýmu lehnout na neanatologii. To jsem nemohla, byl na JIPce. Doma byt rozkopaný, choť chřipku ( 39´C ), takže neschopnej čehokoliv. A já? Místo abych se trochu šetřila, tak jsem krom odstříkávání mléka po 3 hodinách ( aby se mi vytvořilo ), venčení psa ( vlčák, aspoň 1 h denně ), ježdění vlakem 45 km za synem ( trávila jsem u něj denně 3 hodiny čistého času ), ŽEHLILA ( nesnáším žehlení ) snad metráky dupaček, kabátků, andílků z dob komunistické éry. Nutno dodat, že jsem nepoužila ani jedny. Vlastně ano, pár jsem jich rozcupovala a udělala z nich výplň do šaška. Kamarádka mi totiž přinesla rozepínací dupačky, tak jsem si jich pár sehnala v sekáči a raději jsem je prala a sušila na kamnech, než ho na přebalování celého svlékat. A na neanatologii jsem poznala body, tak už mi taky košilky a kabátky nepřišli tak zajímavé. Po druhém porodu už nebyl na hormony čas. Malá se narodila 13 měsíců po klukovi a manžel opět v šestinedělí marodil ( každý můj porod se mu chudákovi podepsal na zdraví vysokými horečkami ), tak aby nás nenakazil, se na dobu nemoci odstěhoval k rodičům. Tak tolika k hormonům.
Obavy jsou zbytečné, je to všechno jen o tom, aby se uklidnila hormonální hladina a taky o tom si udělat všem vyhovující denní režim a zaběhnout se do něj.

No asi na tom neco bude....po tom co sem to cetla musim rict ze se ve me nahromazdlo strasne moc divnych pocitu a vubec ne ta radost jak poprve spatrim sve miminko a budu se o nej starat..ja se na to uz silene moc tesim..ale toto mi nahnalo strasny strach jestli vubec sem tehotna a deje se ten krasnej zazrak...nebo jestli cekam nejakyho tvorecka kterej mi znici telo i zacatek noveho zivota...sem vazne vydesena:o(

Tak já se k tomu děšení přidám :-)))

Po prvním porodu jsem si taky myslela, že na pokoj dojdu po svých - a ejhle, hned za dveřmi na chodbě jsem se složila. Museli mě tam odvézt na vozíku jako invalidu. Pobyt v porodnici byl pro mě celkem únosný - narozdíl od následného pobytu doma. Cestou z porodnice se mi zhroutil svět. A doma to pokračovalo. Záchvaty žehlení a úklidu mě taky popadaly, o to horší bylo, že jsem se vrátila do domácnosti plné nedodělávek, manžel během mého pobytu v porodnici zaváděl vodu do kuchyně a další nezbytnosti, aby to doma trochu lépe fungovalo. A já nemohla dělat skoro nic, protože najednou přišly hrozné bolesti zad. Musela jsem ležet a byl pro mě problém jenom přebalovat chuďátko miminko. Naštěstí byl manžel 14 dní se mnou doma a pomáhal mi. Ale na ten binec jsem se musela dívat a šíleně mě to deptalo. Pořád jsem brečela a když jsem měla pocit, že se můžu zvednout a něco udělat, tak jsem šla. Okamžitě mě za to moje záda patřičně "odměnila".
Útěchou budoucím matkám budiž to, že to tak opravdu nemusí být vždy. Po druhém porodu jsem na pokoj došla sama, nepotřebovala jsem žádnou pomoc, domů jsem šla s radostí a všechno zvládala, žádné šílenství nebylo. Jen malinko vyšinuté hormony, ale v porovnání s tím prvním šestinedělím to byla pohodička.

Ano, článek je nejen vtipný, ale opravdu výstižný! Moc mě pobavil a připomněl moje šestinedělí, které se sice v detailech trošku lišilo, ale podstata byla stejná! Fakt pěkné počteníčko!!! Zdravím autorku, mohla bys publikovat v miminkovských časopisech.