Zatímco porod jsem vnímala jako dovršení všeho, nač jsem se v těhotenství připravovala, jako těhotenskou maturitu, jako mystický iniciační obřad, kdy jsem se z lehkovážné dívky změnila v dospělou a zodpovědnou ženu, na šest týdnů po porodu vzpomínám jako na období citových zmatků a urputné snahy o adaptaci na nové podmínky."/>
tisk-hlavicka

Jak jsem přežila šestinedělí

17.1.2006 Bellana 95 názorů

Zatímco porod jsem vnímala jako dovršení všeho, nač jsem se v těhotenství připravovala, jako těhotenskou maturitu, jako mystický iniciační obřad, kdy jsem se z lehkovážné dívky změnila v dospělou a zodpovědnou ženu, na šest týdnů po porodu vzpomínám jako na období citových zmatků a urputné snahy o adaptaci na nové podmínky.

Zatímco porod jsem vnímala jako dovršení všeho, nač jsem se v těhotenství připravovala, jako těhotenskou maturitu, jako mystický iniciační obřad, kdy jsem se z lehkovážné dívky změnila v dospělou a zodpovědnou ženu, na šest týdnů po porodu vzpomínám jako na období citových zmatků a urputné snahy o adaptaci na nové podmínky.

Okamžitě po porodu jsem si připadala jako zdrogovaná, hormony mi bouřily v krvi, cítila jsem se silná jako lev a plná energie jako divoký kůň. Umanutě jsem se dožadovala, že z porodního křesla odejdu po svých (poté, co jsem zjistila, že pocit síly je pouhou iluzí a mám nohy jako z plastelíny, jsem se ještě ráda nechala dovléct porodní asistentkou na lůžko) a vtipkovala jsem s porodníkem na téma nástřih (v poporodním opojení jsem ho žádala, aby mě zašil co nejpečlivěji, především s ohledem na budoucí potěšení mého manžela – omlouvá mě jenom to, že jsem asi opravdu nebyla zcela při smyslech).

Již několik hodin po porodu jsem se připojila na internet, abych oznámila své domovské diskusi, jak se mi daří.

Zaplatili jsme si nadstandard s vlastním příslušenstvím a balkonem – ne snad proto, že bych toužila strávit rané šestinedělí u televizní obrazovky (televize byla součástí vybavení pokoje), ale proto, že naším přáním bylo sžít se první dny po narození Agátky jako rodina, ve třech i s manželem, pěkně v soukromí, nerušeni okolím. Chtěli jsme si vychutnávat naše štěstí a postupně se seznamovat s péčí o novorozeně.

Byla jsem předávkovaná endorfiny, které mi stále kolovaly v krevním řečišti, a svět mi přišel krásný, vlídný a příjemný.

Dítě spalo v postýlce, milující a milovaný manžel klimbal v křesle, já jsem si je prohlížela dojetím zvlhlýma očima … a najednou mě přepadla prázdnota. Porod byl za mnou. A co teď? Měla jsem náhle dojem, že už mě v životě nepotká úžasnější a velkolepější zážitek, než zrození dítěte. Už jsem najednou nebyla všemi opečovávaná těhotná princezna. Byla jsem máma. Měla jsem zodpovědnost. A nevěděla jsem, co si s ní počít.

Z rozjímání mě vytrhlo nutkání navštívit toaletu. Nebudu zacházet do detailů, ale faktem je, že jsem si při konání malé potřeby pořádně zavýskala (a nebylo to radostí). Odebrala jsem se do sprchy a chvíli sbírala odvahu, abych si sáhla na intimní partie a zkontrolovala, zda je vše na svém místě. Několikrát jsem přiblížila ruku k opuchlým rodidlům, ale nakonec jsem ji zbaběle stáhla. Přišlo mi, že poté, co se musely porodní cesty roztáhnout na šíři dětské hlavičky, prostě nemůže být „tam dole“ všechno jako dřív.

Požádala jsem tedy manžela, zda by se nemohl podívat. K mé nemalé úlevě mi nahlásil, že sice vidí krvavou jizvu a stehy, ale jinak onu oblast poznává. Hned se mi zlepšila nálada.

Jenom mi bylo trochu divné, proč moje břicho vypadá stále jak v devátém měsíci. Sáhla jsem si na něj a místo příjemného pocitu, jako když hladím velký plážový balón, jsem nahmatala něco jako prázdný gumový vytahaný pytel. Musím se přiznat, že mi trvalo několik dní, než jsem se zbavila zvyku hladit si bříško. Chyběly mi pohyby miminka a pořád jsem si nemohla srovnat v hlavě, že to, co leží v mé náruči, je to samé, co mě ještě před několika dny okopávalo současně žebra a močový měchýř.

Zkusila jsem si vykasat plandající kožní řasu, která bývala mým břichem, a objevila fascinující reliéf fialových pajizévek. Celé těhotenství jsem se mylně domnívala, že patřím k oněm šťastným typům, kterým se neudělala ani jedna strie. A ejhle! Ony tam celou dobu mršky byly, jen jsem si na ně přes pupek nedohlédla.

V myšlenkách jsem se stále ještě vracela k porodu. Každý, kdo se včas nespasil útěkem, byl nucen si vyslechnout podrobný popis Agátčina příchodu na svět. Nabyla jsem pocitu, že nikdo nezažil při porodu to, co já, nikdo tolik netrpěl, a zároveň prožité utrpení nesnášel statečněji a vyrovnaněji než já. Taktéž naše dítě bylo zcela jedinečné a již od porodu projevovalo znaky výjimečnosti (abych se trochu obhájila – poté, co jsem se alespoň částečně vzpamatovala z poporodní euforie, jsem byla ochotná uznat, že i ostatní matky porod tak trochu bolel, a naše miminko je sice nejkrásnější na světě, ale ta ostatní také docela ujdou).

Mylně jsem předpokládala, že umím-li zručně uchopit naštvanou kočku za krkem a zafixovat ji v poloze „hodná kočička“, bude pro mě manipulace s miminkem snadná. Místo toho jsem zjistila, že ho držím jako prase kost a neustále trnu hrůzou, že mi upadne na zem.

První instruktáž dětské sestry byla buď velmi rychlá, nebo jsem ještě já byla celá zpomalená … prostě, když jsem měla poprvé sama svoje dítě přebalit a převléknout, zjistila jsem, že postrádám potřebné know-how. Je velmi potupné se k tomu přiznat, ale musela jsem zavolat své matce a nechat se po telefonu instruovat, jak dítěti správně nasadit dupačky (teď už taky vím, že se nejprve dává košilka, a posléze dupačky, ale tehdy to pro mě byl opravdu zásadní problém).

Když už jsem si zrovna říkala, že v péči o dítě začínám nabývat určité šikovnosti, přišly ruku v ruce novorozenecká žloutenka a problémy s kojením. Poté, co Agátka svým nezdolným přístupem a tvrdohlavým úsilím nenechat se pokořit a nepřisát se k prsu, zlomila všechny dětské sestry na oddělení šestinedělí, nabídla nám staniční sestra z novorozeneckého, že se můžeme přemístit k nim a učit se správnému kojení pod intenzivním a fundovaným dohledem.

Během půl hodiny jsem měla sbaleno. Notebook, modem k připojení na internet, foťák, knihy a jiné „nadstandardní“ předměty musely i s mým manželem putovat domů. Než jsem se stačila rozkoukat, byla jsem přestěhovaná o patro výš na trojlůžkovém pokoji. Agátku mi okamžitě sebrali, s tím, že je žlutá, a nasadili jí fototerapii. Chodila jsem k ní jenom na kojení – tedy spíš na divoké souboje mezi Agi a mým prsem. Pak jsem jí musela zakrýt oči speciální čepičkou a vrátit pod modré světlo. Dívala jsem se na to svoje vyhublé chůdě, které v modré záři vypadalo poněkud přízračně a neskutečně, a brečela jsem jako želva. Byla jsem ve stavu, kdy mě rozplakalo i to, že je venku hezky. Nebo že prší. Prostě cokoliv. Natož skutečnost, že moje nebohé, hladem hynoucí dítě, je odděleno od mé hřejivé mateřské náruči a musí spát na pokoji se dvěma nedonošenci a jedním stejně prožloutlým kolegou.

Co se týče mého zdravotního stavu, došla jsem k poznání, že pokud usedám opatrně a zlehka, do značné míry se tím eliminuje nepohodlí z nástřihu.

Zjistila jsem však, že mi dělá problémy taková obyčejná věc jako chůze. Ne že bych se necítila v kondici, ale zažívala jsem šok z náhlého přesunu těžiště těla. Prostě mi bez obrovského těžkého břicha náhle dělalo potíže udržet rovnováhu. Svaly na zádech jsem měla jak bláto a pohybovala jsem se jako Zvoník od Matky Boží. Možná jsem tak i trochu vypadala.

Oproti separační úzkosti, kterou jsem prožívala, to však byly jenom malé, bezvýznamné bolístky. Stejně jako to, že jsem takřka poprvé v životě zažívala pocity nechutenství (škoda že je nezažívám v současné době, kdy bych potřebovala shodit nějaké to poporodní kilo tuku) a nebo že mě jímala hrůza při představě, že do sebe budu muset u snídaně natlačit bílou kávu a čerstvé pečivo (ani tak mě neděsila představa, co to udělá se zažívacím traktem mé dcery, jako spíš s tím mým).

Naštěstí mi dítě brzy vrátili. Tak moc jsem se na ně těšila, že mi i časté noční vstávání připadalo snesitelné. S láskou jsem si prohlížela drobný obličejík mé dcery a nemohla se dočkat, až nás pustí domů. Domnívala jsem se, že v domácím prostředí se všechny věci budou zdát o mnoho snazší a díky pomoci mojí matky, která nám (tedy mně a své vnučce) na dobu šestinedělí poskytla azyl, se bezproblémově a bezbolestně vpravím do tajů péče o kojence.

Jak hluboce jsem se mýlila! Opomněla jsem totiž skutečnost, že v nemocnici je mi kdykoliv k ruce dětská sestra, prádlo mi pere nemocniční prádelna a jídlo strká až pod nos nemocniční kuchyně (pravda, není to žádná domácí vývařovna, ale je to bez práce).

Tedy ne že by se mi novopečená babička nesnažila pomáhat, radou i skutkem. Ale co si budeme namlouvat, stejně jsem nestíhala. V emocionálně nevyrovnaném poporodním stavu jsem si vsugerovala, že jedinou cestou, jak novou životní roli zvládnout, je být dokonalá ve všem, co dělám. Místo papírových jednorázových plen jsem nakoupila látkové (neboť kromě toho, že šetří životní prostředí, připadaly mi k hebkému dětskému zadečku mnohem přívětivější), a sama si na sebe upletla bič s jejich každodenním praním a žehlením. Trvala jsem na tom, že vše musím žehlit po obou stranách, vyžehlovala jsem se s kdejakou blbou tkaničkou na košilce (až do této doby býval můj vztah k žehlení vcelku chladný), zběsile jsem vyvařovala vše, co mělo přijít do kontaktu s dětskými ústy (málem jsem si v horké vodě ráchala i bradavky), a ruce jsem si myla tak často, že to hraničilo s posedlostí.

Naštěstí jsem se nemusela alespoň v těch prvních dnech a týdnech po porodu starat o přípravu jídla, Agátčina babička převzala vládu v kuchyni.

Minimálně dvakrát denně jsem vyrážela na procházku s kočárkem, jednak aby měl novorozenec dostatek čerstvého vzduchu, a jednak aby proboha aspoň na dvacet minut přestal vřískat jako o život.

Když s kočárkem vyrazili ostatní členové rodiny (a nestávalo se to až tak často, jak bych si bývala přála), místo odpočinku jsem pilně odstříkala mléko a mezi tím stihla třikrát umýt toaletu a dvakrát koupelnu. Začínala jsem trpět paranoidními představami, že všude, kam oko pohlédne (a především pak tam, kam nedohlédne), je to samý bacil a baktérie, které usilují o život a zdraví mého dítěte.

Pravidelně jsem se hroutila, kdykoliv jsem prošla kolem zrcadla. Ne že bych čekala, že budu po porodu vypadat jako modelka, ale skutečnost, že jsem k nerozeznání od ženy v pokročilém stupni těhotenství, mi na duševní vyrovnanosti zrovna nepřidala.

Začala jsem si myslet, že všechno dělám špatně. Miminko mi pořád jenom řvalo, odmítalo přibývat podle tabulek České pediatrické společnosti, v populárně naučné literatuře se vyskytovalo neuvěřitelné množství vzájemně si odporujících informací, do toho jsem byla několikrát denně z úst své matky konfrontována s postupy, doporučovanými v přístupu k dítěti před třiceti lety … měla jsem hlavu jak včelín a nervy nadranc.

Upínala jsem se k momentu, kdy si doma začnu dělat vše po svém. Péče mojí matky mi připadala svazující a její rady matoucí a nemoderní. Vlastní domácnost se naproti tomu zdála být bezpečným přístavem a místem, kde se konečně ztotožním se svou novou pozicí matky a ženy v domácnosti.

Avšak stalo se to, co se stát muselo. Tváří v tvář svým novým povinnostem, jsem prozřela a pochopila, že pokud se nemám dočista zbláznit, musím se zabývat pouze činnostmi, na kterých nezbytně závisí přežití, a ostatní se naučit pokud ne přímo ignorovat, tak alespoň neprožívat tak dramaticky.

Přesto jsem se neubránila, aby mě nechytal amok, když manžel přišel domů, a pošlapal čerstvě vytřenou podlahu, upustil drobek od večeře na vyluxovaný koberec, nebo dokonce (nejděsivější věc, která pro mě existovala), nechal na vodovodním kohoutku kapky vody.

Nutila jsem každého, aby si myl ruce, i v případě, že se chtěl na mé dítě pouze podívat. Málem jsem myla tlapy i kočkám.

Když jsem stála mezi horou špinavého nádobí a kupou prádla na žehlení, a do mozku se mi jako žhavé ostří nože zarýval řinčivý křik mé dcery, byla pouze jedna představa, která v mé rozervané mysli dokázala nastolit (alespoň krátkodobě) pocit pohody. Byla to kuchyně paní Delie Smithové. Tato paní, původem Angličanka, měla v poledních hodinách pravidelný televizní pořad o vaření. Domácnost paní Smithové byla pravým opakem té mé. Byla prozářena čistotou, každá, i sebemenší věc, měla své místo, a vše prostupoval pevný řád. Paní Delia nikdy nedopustila, aby se byť jen mikročástečka z připravovaného pokrmu vylila na lesknoucí se pracovní povrch, nikdy jí nic nevyteklo z dokonale vycíděných hrnců, nikdy, ale opravdu nikdy nevyprsknul rozpálený olej na její naškrobenou zástěru.

Představovala jsem si, že jednou budu jako ona. I mě budou při vaření za okny zpívat ptáci a sluneční paprsky se budou odrážet na vypulírované podlaze jako v zrcadle. I já budu vypadat při domácích pracích vyrovnaně a kompetentně. Na mém tričku nikdo nepozná, co jsem měla k obědu. Moje domácnost bude oázou klidu a hygieny …

Nakonec jsem se přece jenom nezbláznila. Přežila jsem šestinedělí a přežila ho i moje dcera. Já jsem přestala s fantaziemi o cizích domácnostech, a ona mi dala příležitost alespoň trochu poodhalit záhadu její povahy. Naučily jsme se spolu žít.

Nyní, půl roku poté, se už můžu při vzpomínce na šestinedělí jenom usmívat. A tak trochu trnout hrůzou, že budu-li chtít další dítě, bez oněch kritických týdnů, než se tělo a mysl srovná s hormonálními i emocionálními výkyvy, to si nepůjde. Ale třeba to příště zvládnu lépe. Už teď jsem, myslím, na dobré cestě. WC myji pouze dvakrát denně, na žehlení už nemám tak fundamentální názory, a na doby, kdy jsem myslela ekologicky a odmítala jednorázové pleny, už si ani pomalu nepamatuji. Taktéž jsem o mnoho tolerantnější k mikroorganizmům ve svém okolí – nedávno jsem s ledovým klidem pozorovala svoje milované dítě, jak si strká do pusy ocas mé milované kočky, a nepocítila jsem nutkání jít dceři vymýt ústa teplou vodou.

A pokud mě zase někdy přepadne utkvělá představa, že chci být jako paní Dokonalá Smithová, uvařím si kávu, dám si k ní sušenku (nebo raději dvě) a vesele posypu koberec drobečky. Čistě preventivně, v rámci zachování duševního zdraví.

Názory k článku (95 názorů)
Skvělé Šimi (Kačka1.11.+Viky 11.1.) 17.1.2006 9:48
*Re: Skvělé Vali + 4/2003 + 4/2006 18.1.2006 9:8
*Re: Skvělé Juillet 18.1.2006 12:32
Šestinedělí Miluš, Filipek 21.9. 17.1.2006 9:56
Nic se nemá přehánět e-v-a 17.1.2006 10:17
Díky Simča, dcery *1988 a 1997 17.1.2006 10:31
Děsíš budoucí matky :-) ZuzkaS 17.1.2006 11:1
*Re: Děsíš budoucí matky :-) Bellana 17.1.2006 11:9
**Re: Děsíš budoucí matky :-) jana 17.1.2006 11:38
***Re: Děsíš budoucí matky :-) ha.jana 17.1.2006 11:47
****Re: Děsíš budoucí matky :-) Bellana 17.1.2006 11:55
*****Re: ahoj Bell a Hajano Iva, Viki (8/05) 17.1.2006 14:11
******Re: ahoj Bell a Hajano PajaMM 17.1.2006 14:15
*******Re: ahoj Bell a Hajano Iva, Viki (8/05) 17.1.2006 14:22
********Re: ahoj Bell a Hajano PajaMM 17.1.2006 14:26
*****Re: Děsíš budoucí matky :-) marta, jenicek 10 mes. 26.1.2006 10:51
****Super!! Perlička + cácorka 07/05 18.1.2006 20:45
***Re: Děsíš budoucí matky :-) Senedra 17.1.2006 12:4
***Re: to není anříkání, to je realit... Iva, Viki (8/05) 17.1.2006 13:59
***Re: Děsíš budoucí matky :-) Barka 20.1.2006 15:42
**Můžu podepsat Jana Vašíčková, dcera a syn 18.1.2006 12:37
**Re: Děsíš budoucí matky :-) Haluška 2.2.2006 9:40
*Re: Děsíš budoucí matky :-) Senedra 17.1.2006 11:24
**Re: Děsíš budoucí matky :-) ZuzkaS 17.1.2006 11:46
***Re: Děsíš budoucí matky :-) ha.jana 17.1.2006 11:52
****Re: Děsíš budoucí matky :-) Petra, 3 děti 17.1.2006 12:6
*****Re: Děsíš budoucí matky :-) Pavla3 18.1.2006 8:41
******Re: Děsíš budoucí matky :-) Sylvie 18.1.2006 8:57
*******Re: Děsíš budoucí matky :-... Pavla3 18.1.2006 9:3
********Re: Děsíš budoucí matky ... Petra, 3 děti 19.1.2006 16:51
***Re: Děsíš budoucí matky :-) JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) 17.1.2006 12:10
****Re: Děsíš budoucí matky :-) Martina, 2 kluci 17.1.2006 12:25
****Troška reality neublíží, Vilíci 17.1.2006 12:47
****Troška reality neuškodí, Vilíci 17.1.2006 12:51
***Re: Děsíš budoucí matky :-) Zita + JDA 17.1.2006 12:14
***Re: Děsíš budoucí matky :-) Bibi* 17.1.2006 12:31
****Re: Děsíš budoucí matky :-) Lucka, ročník 73 17.1.2006 13:4
*****Re: Děsíš budoucí matky :-) aaliana+dvě puberťačky 17.1.2006 14:45
***Re: Děsíš budoucí matky :-) Lenelka 17.1.2006 12:32
***Re: Děsíš budoucí matky :-) Milada. 17.1.2006 13:44
****Re: Děsíš budoucí matky :-) Iva, Viki (8/05) 17.1.2006 14:45
***Re: Děsíš budoucí matky :-) Bak 17.1.2006 14:56
***Re: Děsíš budoucí matky :-) markéta, Tereza 7/03 18.1.2006 14:42
**Re: Děsíš budoucí matky :-) Lucka, ročník 73 17.1.2006 12:4
***Re: Děsíš budoucí matky :-) Bellana 17.1.2006 12:16
***Re: Děsíš budoucí matky :-) markéta, Tereza 7/03 18.1.2006 15:57
*Re: Děsíš budoucí matky :-) Ivka,kluci 17.5.94/22.10.04 17.1.2006 12:9
**Re: Děsíš budoucí matky :-) Vikina 17.1.2006 12:17
***Re: Děsíš budoucí matky :-) Ivka,kluci 17.5.94/22.10.04 17.1.2006 12:21
*Re: Děsíš budoucí matky :-) Jiřina 17.1.2006 13:20
**Re: Děsíš budoucí matky :-) Eva K 17.1.2006 14:10
***Re: Děsíš budoucí matky :-) Jiřina 17.1.2006 15:10
****Re: Děsíš budoucí matky :-) Eva K 19.1.2006 14:22
***Re: Děsíš budoucí matky :-) Petra, 3 děti 19.1.2006 17:2
****Re: Děsíš budoucí matky :-) Eva K 20.1.2006 15:16
*Re: Děsíš budoucí matky :-) Eva K, 30tt 17.1.2006 13:50
*Re: tak trochu podpora pro Bell Iva, Viki (8/05) 17.1.2006 13:53
*Re: Děsíš budoucí matky :-) kirstin,2kluci 17.1.2006 14:21
*Re: Děsíš budoucí matky :-) Zaneta Vejmolova,tehotna:) 17.10.2006 11:13
**Re: To chce klid :-) Marika, Kačenka 07/06 17.10.2006 11:49
**Re: Děsíš budoucí matky :-) bejbina 17.10.2006 16:6
*Re: Děsíš budoucí matky :-) Dana, 36tt 26.10.2007 2:13
Zábavné a poučné Žlababa (Postižené Děti cz) 17.1.2006 13:0
Bell diky.... Bak 17.1.2006 13:15
Tleskam Any a Sebastianek 17m 17.1.2006 13:44
Strašení? Káčula 17.1.2006 14:48
*Re: Strašení? Bellana 17.1.2006 15:4
**Re: Strašení? Káčula 17.1.2006 15:21
***Re: Strašení? Bellana 17.1.2006 15:27
****Re: Strašení? andy 2 syn 6/04 17.1.2006 15:39
****Re: Strašení? Káčula 17.1.2006 15:52
**Re: Strašení?-pro Bellanu Dana 17.1.2006 17:34
**Re: Strašení? Pole levandulové 18.1.2006 0:4
**Re: Strašení? Eva K 19.1.2006 14:27
Moc pekny :)) petra 17.1.2006 15:35
Já to měla podobné :-) Dana, 2děti 17.1.2006 17:22
Dokonalé... Kač-e-na, Anička 7.7.2004 a // 17.1.2006 17:25
Dekuju za vsechny Tve clanky! Panoramka 18.1.2006 18:27
Nádhera Klára a Kačenka, 4 měsíce 18.1.2006 18:35
*Re: Nádhera Bára,9m 19.1.2006 10:44
nemá to chybu Eva 19.1.2006 11:50
Je to přesně tak Hanka 19.1.2006 17:11
Tohle Mišpule a Domule 19.1.2006 19:2
super! Moc jsem se pobavila Lenka Macurová 19.1.2006 22:46
Pro BELLANU Jíťa+Babulka 19.1.2006 23:21
*Re: Pro Bellanu a všechny holky co maj... jaska1 20.1.2006 10:41
Dost dobrý!! ;)) irena (Míša5/00+Maruš3/03) 21.1.2006 10:47
Poznávám se v článku Ivona Kubová,Anička 9 MĚSÍCŮ 22.1.2006 14:55
Tak nějak.... Ivča a Martínek - 6m 23.1.2006 10:41
fakt jsem se nasmala!!! jaruska75 23.1.2006 22:7
Bohužel patřím taky k perfekcionalistkám Vjerča 28.1.2006 16:36
Výstižné Marie + 16m Michálek 31.1.2006 10:59
Výstižné Marie + 16m Michálek 31.1.2006 11:0
kritika micka 13.9.2006 11:30
šestinedělí Bibina33 4.11.2008 17:11




Článek se vztahuje k období asi

Vyhledávání článků podle věku

Fotky podle věku

Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.

Naše milovaná ---ADELINKA-----ADELINKAFilípekEliška 3.8.2010Naše ADÉLKA ve školce:-)(ve fialovém tričku)FotbalistaFotbalistaTo jsem pěkná čarodějka .....ADÉLKA.......Naše princezna AdélkaADÉLKA A PEJSEK

Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.

Přihlásit k odběru

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě

(C) 1999-2016 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.

Zajimavé odkazy:
   Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.