Jak jsem se nervově zhroutila

V době, kdy jsme s manželem prožívali devět měsíců těšení se na prvorozeného potomka (tedy, v našem případě pouze osm a půl, neboť onen zmíněný potomek vykouknul na svět čtrnáct dní před termínem), jsme si představovali, jak asi bude naše dítě vypadat, a fantazírovali na téma, po kom bude.

Listovali jsme alby s našimi fotografiemi, kde jsem byla já, coby tlusté růžolící černovlasé mimino a můj muž coby tlusté růžolící blonďaté mimino. Usoudili jsme, že jsme oba byli nadmíru krásní a roztomilí kojenci, takže náš „Ferda“ (pracovní název pro očekávané miminko) bude jistě to nejhezčí dítě na světě.

Abychom se dozvěděli více o našem chování a charakterových rysech, vyzvídali jsme od budoucích babiček, jací jsme byli jako děti.

Z jejich vyprávění jsme pochopili, že se ještě nenarodily dvě děti s odlišnějšími vlastnostmi, než jsme byli my dva.

Můj muž byl tučný usměvavý andílek, prototyp zlatého dítěte. Svůj kojenecký věk strávil pouze spánkem a jídlem. Kam ho položili (později postavili), tam ho našli.

Vyprávění mojí matky bylo mnohem zajímavější, ale také dramatičtější. Dozvěděla jsem se, že jsem byla naprosto hrozné uřvané mimino, které přes den spalo maximálně dvacet minut, nemohli mě odložit samotnou do postýlky, stále mě museli nosit na rukou, a jediný způsob, jak mě uspat, bylo „ujezdit“ mě v kočárku. Dokonce prý ze mě byli tak nešťastní, že celý případ konzultovali s dětskou lékařkou, která mi předepsala sedativa (v půl roce!!! – prý se to v socialistickém zdravotnictví občas dělávalo). Nicméně, já jsem na ně měla zpětnou reakci a řádila jsem po jejich požití stonásobně víc. Nakonec tedy nechala moje matka celou záležitost v rukou přírody, a já jsem se postupně znormalizovala (a v roce a půl poprvé prospala celou noc).

Vyznělo to tak, že bude-li naše dítko po mém manželovi, bude rodičovství srovnatelné s procházkou růžovou zahradou, zatímco bude-li po mně, tak se všichni zblázníme.

Abych však řekla pravdu, zhodnotila jsem tehdy matčiny vzpomínky jako značně přehnané, ne-li dokonce přibarvené bujnou fantazií. Na okamžik jsem se sice nechala trochu vyplašit, ale pak jsem usoudila (s jistou dávkou přezíravosti vůči výchovným metodám mé matky), že neklidné dítě může mít pouze neklidná matka, což já jistě nebudu, čili se absolutně nemám čeho obávat.

K pocitu klidu nemalou mírou přispíval fakt, že Ferdík se v břiše jevil jako poměrně klidné a spavé miminko, prakticky ožil pouze v době „krmení“(tedy když jsem se najedla a poslala mu pupeční šňůrou nějaké ty živiny), občas jsem ho dokonce musela trochu pošťouchnout rukou, abych se ujistila, že žije. Vše nasvědčovalo tomu, že Ferdiš bude celý tatínek.

Moje matka se jenom škodolibě smála a říkala něco ve smyslu: „dočkej času“ a „to si ještě povíme“.

A pak už přišel ten den D a okamžik O, kdy na světlo světa vykoukla naše dcera Agáta. Pamatuji se, jak mě u srdce zahřála slova porodní asistentky, která ještě na sále prohlásila, že je naše čerstvě narozené dítě klidné a nevystresované, z čehož je vidět, že jsem i přes dlouhý porod všechno krásně zvládala a přenášela na svoje rodící se miminko pocit jistoty a klidu. Ach, jak jsem byla pyšná! Jak jsem se koupala v hřejivé lázni hormonální euforie. Byla jsem dokonalá matka s dokonalým dítětem.

Je pravda, že netrvalo dlouho, a Agi mi předvedla, že jsou okamžiky, kdy má její chování ke klidu daleko. Kojení probíhalo za velmi bouřlivých okolností. Nicméně, v pauzách, kdy jsme spolu (a s personálem novorozeneckého oddělení) nebojovali s přisátím se k prsu, se Agátka jevila jako relativně spavé dítě. Že by to mohl být následek novorozenecké žloutenky, mě ani ve snu nenapadlo. Žila jsem v mylné představě, že tak, jak se dítě chová prví týden života v porodnici, takové prostě je.

Sice jsem si i v tom zpitomělém poporodním stavu stačila všimnout, že oproti ostatním dětem je to moje nerudnější, ukňouranější a vzteklejší, ale přičítala jsem to problémům s kojením. Když Agátce nikdo nedělal nic, co by se jí nelíbilo (týkalo se to především přebalování, převlékání, mytí, vyšetření, přikládání k prsu nebo měření teploty) byla naprosto vlídná a přívětivá.

Ještě první dva týdny doma jsem žila v představě, že všechno perfektně zvládám. Miminko spinkalo, já jsem v přestávkách stihla odpočívat, starat se o domácnost (naštěstí jsem šestinedělí trávila u mojí matky, takže jsem byla ušetřena vaření, praní a někdy i žehlení) a ještě viset několik hodin denně na internetu.

Pozvolna se však věci začínaly měnit. Začalo to nenápadně, zprvu jenom maličkostmi. Zjistila jsem, že se nám kojení nějak prodlužuje, stejně tak jako intervaly mezi spánkem. Jak ustupovala únava ze žloutenky, začínal se poměr spánku a bdění přechylovat stále víc ve prospěch bdění. Čím dál obtížněji se mi dařilo Agátku uspávat v postýlce, zato v náruči a u prsu jsem ji měla prakticky celý den.

Byla jsem tak ráda, že kojím, že jsem zpočátku nechtěla Agátku u prsu ničím vyrušovat a zneklidňovat. Měla jsem pochopení pro to, že jí to ještě nejde tak rychle jako ostatním miminkům, a že si musí občas mezi pitím na pět nebo deset minut zdřímnout s mojí bradavkou v pusince. Sice nám každé kojení zabralo minimálně hodinu, ale byl to čas, který jsem trávila v intimní blízkosti se svým sladkým voňavým miminkem, takže jsem to jako žádný problém nepociťovala. Sice už jsem neměla tolik volného času, ale říkala jsem si, že něco jako volný čas v šestinedělí stejně neexistuje, takže není důvod se nějak zneklidňovat.

Ale pak přišel okamžik, kdy jsem po dvouhodinovém intermezzu, kdy mi dítě v polospánku dumlalo prs, usoudila, že ho přemístím do postýlky, a půjdu si opláchnout obličej a převléknout se z pyžama (bylo po poledni). A ouha! Miminko neprojevilo pražádné nadšení, v okamžiku, kdy se jeho zádíčka dotkla matrace, vydalo zvuk jak poplašná siréna. Honem jsem ji vzala do náruče a ryk utichl. Otřela jsem si ledový pot z čela a pokusila se zopakovat pokus s uložením do postýlky. S naprosto stejným efektem. Takhle jsme spolu laškovaly asi půl hodiny, než jsem potupně kapitulovala a znovu přiložila dítě k prsu. To si blaženě podudalo, vzdychlo a usnulo.

A tak nám to začalo.

V náruči, nejlépe u prsu, s bradavkou místo dudlíku, byla Agi poměrně milé a rozverné dítě. Napila se, na dvacet minut si zdřímla, probudila, znovu napila, nechala se chvíli nosit v náručí, znovu se napila, usnula, probudila, podudala …. od rána až do noci jsme se motaly ve smyčce kojení, dudání a nošení v náruči.

Jakákoliv manipulace byla problém. Převlékání, přebalování, koupání – to všechno probíhalo za doprovodu stodecibelového vřískotu. Odcházel mi sluch a tekly mi nervy. Utěšovala jsem svoje neklidné uřvané miminko v náruči, zpívala mu, recitovala, odříkávala mantry a ptala se sama sebe, kde jsem sakra udělala chybu? Měla jsem přece krásné, bezproblémové a pohodové těhotenství (vzhledem k množství zkonzumované čokolády a nabraných kilogramů možná až příliš pohodové). Porod byl sice dlouhý, ale nijaké závažné trauma jsem při něm neprožila. Agi se narodila prakticky s plným počtem bodů Apgar skóre. A co je hlavní – přece nejsem nějaká neurotická nervní osoba, abych měla neklidné dítě (podle poučky: pohodová matka = pohodové miminko).

Zatímco jsem hledala odpověď, naučila jsem se mnoha novým dovednostem. Například obědvat u kojení (pravda, dítě mělo občas hlavu plnou drobků, ale zase byl klid a ticho), oblékat se za frenetického tance a zpěvu (jediný způsob, jak na chvíli zabavit „odložené“ dítě), realizovat většinu domácích prací jednou rukou (hádejte, koho jsem držela v té druhé?),

zadržovat nutkání odskočit si na toaletu až do doby, kdy se objevila nějaká dobrá duše (otec či babička dítěte), která na chvíli převzala miminko do náruče, psát příspěvky do diskuse „narození červenec 2005“ jednou rukou při kojení (až jsem datlovala rychleji než oběma) a mnoho dalších. Taktéž jsem se naučila poměrně dobře odezírat ze rtů, což jsem praktikovala především během návštěv v poradně naší pediatričky. Když mluvila pomalu a zřetelně artikulovala, většinou jsem i přes zvukovou bariéru Agátčina řevu pochopila přibližně 80% z toho, co mi říká.

Aby se moje nervózní dítko alespoň trochu vyspalo (a moje nervy dostaly čas na regeneraci), jezdila jsem třikrát denně ven s kočárkem. Jedině tam byla Agátka schopná usnout (nepočítám-li moji náruč). Problém byl ovšem v tom, že spala pouze za jízdy (takže moje představy, jak si vezmu časopis a v klidu se posadím v parku na lavičku, vzaly brzo za své), a to výlučně za rychlé jízdy.

Přiznám se, že jsem si připadala jako pošuk. Venku jsem potkávala mnoho maminek s kočárky. Nejen, že jejich ratolesti buď spaly, nebo klidně pozorovaly okolí, ale ještě k tomu tyto šťastné matky šly volným procházkovým krokem a zastavovaly se na kus řeči se známými. Nebo dokonce usedaly na výše zmíněnou lavičku a zaobíraly se četbou tiskovin.

Já jsem supěla po cestě, co mi síly stačily, brýle nakřivo, tik v oku, obličej orosený potem. Sotva jsem popadala dech, jelikož jsem po porodu byla značně bez kondice a rychlá chůze mi bolestně připomínala, jak mám povolené a zlenivělé svaly.

Když k tomu připočtu ještě vynervovaný výraz v obličeji, musel na mě být celkem kuriózní pohled.

Nenáviděla jsem nechápavé pohledy kolemjdoucích, nesnášela jsem, když si mě lidi prohlíželi, jak v poklusu tlačím kočárek se značně hlučným „obsahem“, bylo mi nanic těch odsuzujících (jakože jsem krkavčí matka, co nechává miminko křičet) i soucitných pohledů. Kdo to nezažil, nepochopí. Prvních dvacet minut řev, pak půl hodiny klidu (Agi konečně zabrala) a posledních deset minut opět jekot a kvapný úprk domů. Byla jsem zvyklá se držet v akčním dosahu deseti minut od domova, abych zbytečně neprovokovala dítě, když už se probudilo a odmítalo dál spolupracovat.

A pak doma zase prso, chování, kojení, dudání … až do zblbnutí (nebo do další procházky).

Nebudu zastírat, že na celé situaci bylo i něco pozitivního. Tolik knih, kolik jsem přečetla během prvních tří měsíců života mé dcery, už asi nikdy nepřečtu. Během sekvence kojení-spánek-kojení-dudání jsem stihla přečíst všechny dosud vydané díly Harry Pottera, několik vícedílných historických románů, i matčinu poměrně rozsáhlou sbírku červené knihovny. Taktéž jsem byla pozornou divačkou nekonečné mýdlové opery „Báječní a bohatí“ a znovu jsem rozkoukala svůj kdysi milovaný seriál ze života americké mládeže Beverly Hills 90210. Shrnuto a podtrženo – můj kulturní život vzkvétal.

Zato ten zbytek stál za houby.

Byla jsem sice nesmírně šťastná, že mám zdravé krásné dítě, milujícího trpělivého manžela, a ochotnou babičku k ruce … ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že prostě MUSÍM něco dělat špatně, když moje dítě pořád řve.

Moje okolí mělo pochopitelně několik teorií pro příčinu ustavičné nespokojenosti mé dcery. Mezi nejpopulárnější patřila ta, že pláče hlady. Její nejhorlivější zastánkyní byla moje matka, která vycházela z celku logického předpokladu, že nepřibývá-li dítě dostatečně, je možné, že nemá dost potravy. Nicméně, ani po té, co jsem večer nasadila flašku Nutrilonu, ani poté, co Agi začala po třech měsících bojkotu konečně přibírat, se nezklidnila a neproměnila v pohodové miminko. Musím se upřímně přiznat k tomu, že pro mě to znamenalo jisté zadostiučinění, neboť se prokázalo, že jsem Agi opravdu netrápila hlady a měla jsem mléka dost.

Poměrně oblíbenou teorií byla i ona známá o neklidných dětech nervózních matek. Ta mi opravdu silně pila krev. Myslím, že člověk, který ji vymyslel, si šeredně spletl příčinu a následek. Nervní matka totiž často nebývá příčinou dětské podrážděnosti, ale právě jejím následkem. Chtěla bych toho chytráka, co ji vymyslel, vidět, jak by vypadal po třech měsících života s věčně uřvaným kojencem. Pokud by ani pak nebyl aspoň lehce vynervovaný, tak bych před ním hluboce smekla.

Další teorií byla takzvaná teorie prdíková neboli koliková. Je tedy fakt, že moje dcera prděla jak starý chlap, ale nedovedu si představit takovou plynatost, která by dítěti zabraňovala spát jinde než u matčina prsu, nebo ho nutila vřískat, když mu přes hlavu přetahujete bodýčko.

Prostě, každý, koho jsem znala, přišel s nějakým více či méně pravděpodobným vysvětlením problému, ale ať už hledal příčiny zdravotní nebo psychologické nebo výchovné, v podstatě nic, co jsem udělala (kromě prsa a nošení na rukou) nezabíralo.

Zkusila jsem aspoň nahradit prso dudlíkem (se speciálním povolením laktační poradkyně), ale moje chytré dítko okamžitě rozpoznalo, že se ho snažím ošidit o teplo své mateřské hrudi, a umělou náhražku bradavky vyplivlo metr daleko (a ostatních deset druhů, které jsem zakoupila, ho v rychlém sledu následovaly).

Postýlku jsme měli prakticky už jenom jako dekoraci, k velké radosti našich koček, které si ji zabraly coby pelech. Přes den Agi spala jenom při šílené jízdě kočárkem, nebo v náruči. V noci se mnou v posteli – prostě jsem ji jednou polomrtvá únavou kojila v leže, až jsem u toho usnula, a od té doby to tak zůstalo (a je dodnes). Moje touha po spánku byla větší než strach, že dítě zalehnu, a výčitky, že to není výchovné, hygienické, normální a kdesi cosi.

Pomalu mi z toho všeho začínalo být taky do breku. Někdy jsem se bezradně dívala na svou sytou, přebalenou, dostatečně oblečenou a v pohodlí uloženou, ale přesto bez sebe vzteky rudou a hystericky kvílící holčičku, a ronila jsem slzy jako želva. Bylo mi jí líto, že trpí něčím, čemu já nerozumím a s čím jí nedokážu pomoci. Pořád jsem čekala, kdy ke mně promluví moje mateřská intuice, a poradí mi, co mám dělat. Ale nic se neozvalo. Buď žádnou mateřskou intuici nemám, nebo jsem ji přes ten ustavičný pláč prostě neslyšela.

Uklidňovala jsem se tím, že jsem podle vyprávění byla v postatě stejná (cituji svoji matku: „tys byla stejnej dobytek jako to tvoje dítě“), a přesto ze mě vyrostla poměrně vyrovnaná a psychicky stabilní osobnost, která dokáže komunikovat i jinak než křikem a pláčem. Pak jsem si dokonce ještě přečetla jednu moudrou knihu, kde se psalo, že z dětí, které v prvních měsících života trpí záchvaty pláče, často vyrůstají inteligentní, samostatní a výjimeční jedinci. Upnula jsem se na tuto myšlenku a z celého srdce jsem doufala, že se toho okamžiku s Agátkou dožiji ještě za svého plného psychického zdraví.

První obrat k lepšímu nastal v dobách, kdy byly Agi asi čtyři měsíce – mohla jsem zpomalit s kočárkem.Sice to znamenalo konec vysoké tréninkové zátěži, kterou jsem díky svižným procházkám dosud měla, ale zase se mi venku přestala divoce míhat krajina před očima, a já jsem se poprvé po několika měsících zahleděla i do výloh obchodů.

Jak byla Agátka starší a vyspělejší, zjistila, že život skýtá i jiné možnosti, než se neustále rozčilovat, a občas byla ochotná trávit bdělý čas třeba i hrou nebo mazlením. Dokonce nám občas spala i v nepohybujícím se kočárku. To byl pro mě obrovský zlom, protože v tom okamžiku jsem ji mohla s kočárkem zaparkovat na zahradu pod okno a jít se věnovat troskám, které dříve bývaly naší kdysi útulnou domácností.

Dalším milníkem na naší cestě k duševnímu zdraví byl fakt, že člověk si v podstatě zvykne na všechno. Když jsem se jednou přistihla, že moje dcera vztekle piští (snažila jsem se jí nasadit čepičku, což silně nesnáší) a já si u toho vesele prozpěvuji, věděla jsem, že jsem se buď už úplně zbláznila, nebo naopak psychicky otužila.

Pak jsme se taky s Agátkou dohodly, že dudání prsa si necháme jenom na noc, protože přes den jsou zajímavější věci, které se dají dělat. Je tedy fakt, že od té doby, co mi nepospává na hrudníku, jsem si už nepřečetla ani televizní program, ale zato pořád nepobíhám po bytě s nahými prsy jak nějaká havajská domorodka.

Když se to tak vezme, mám doma úplně zlaté dítě. Sice místo v postýlce spí stále jenom v kočárku (nyní kvůli klimatickým podmínkám umístěném v ložnici) a ještě k tomu pouze u otevřeného okna (zřejmě miluje průvan), v noci se mnou sdílí jedno lože (a já spím s obnaženými prsy, aby se mohla kdykoliv přisát a použít mě jako anatomický dudan), pořád nesnáší přebalování a převlékání, nejraději ze všeho se nosí v náručí (díky tomu mám obdivuhodné bicepsy) a u doktorky řve až se chvějí okenní tabulky, ale když je vyspalá, nakrmená, přebalená a dobře naladěná, umí se usmát tak, že mi jihne mateřské srdce a nejraději bych ji zulíbala od vršku hlavy až po patičky (a s oblibou tak často činím).

Hýčkám si naději, že nejpozději v době své plnoletosti už bude Agátka spát ve vlastní posteli, možná se mi ji do té doby podaří i odstavit, a snad už ani nebude tak křičet (a už vůbec ne na mě). Ale jinak budu ráda, když zůstane taková, jaká je. Protože přesně takovou ji miluji.