Re: to same

Když se mi před více jak 7 lety narodila moje vytoužená dceruška, byla jsem nesmírně šťastná, samozřejmě i manžel a okolí. Už v porodnici to začalo. Narodila se ve 3 hod. ráno. Po porodu byla klidná jen do té doby, co jsem ji měla v náručí. Pak ji dětská odnesla na novorozenecké oddělení - v naší nemocnici běžná praxe dodnes- nikdo nerespektoval, že ji chci mít u sebe i na sále. To už začala řvát a řvala až do 6 hod, než mě odvezli na odd. šestinedělí, t.j. asi 2,5 hod. Pak jsem ji měla 2 hod. u prsou, zklidnila se, byla spokojená. Pak mi jí zase vzaly - na novorozeneckou vizitu, řvala tak, že promodrala a tak jí šouply do inkubátoru s kyslíkem. Mě nic nikdo neřekl, až když mi jí dlouho nenesly, tak jsem jí našla na novorozeneckém v inkubátoru. Dál raději nekomentuji......... Kojení po 3 hod., jinak nic.....
Po 2 dnech jsem jí dostala na pokoj, přes den nespala, za to noc prospala celou, na kojení jsem ji musela budit kvůli žloutence. Když se jí dotkl někdo jiný než já, řvala neuvěřitelným způsobem.
Doma to bylo hotové peklo. Přes den nespala vůbec, občas usnula za jízdy v kočárku,ale to jsem pak nesměla nikde zastavit. Sednout si v parku a něco si přečíst nebo popovídat s kamarádkou, to byl můj sen. A ještě další poznatek - když jsme šly s kamarádkou a povídaly jsme si, tak začala řvát a když šla kámoška " svou cestou", byl klid. Prostě schválnosti.
Noční spaní v porodnici se naším příchodem domů někam vytratilo. Po koupání usínala v mé náruči při kojení,při pokusu položit ji do postýlky jsme byli opakovaně neúspěšní a skončilo vždy šíleným řevem. Tak jsem si sní lehla do naší postele,znovu ukonejšila prsem a až když už opravdu hodně zabrala, tak jí prs vydolovat z pusinky. To vydržela spát i hodinu. Když to jinak nešlo, musela jsem jít spát. Spala jsem s odkrytými prsy, aby si náš brouček mohl kdykoliv uspokojit svoje potřeby, bez ohlady na potřeby matky. Zanedlouho jsem chodila či spíše se sunula jako mátoha. Byla jsem zralá na psychiatra. Bydlíme s mými rodiči v domku, oni v přízemí a my ve 2. patře. Mezi námi ještě bydlela v tu dobu stará paní. Nevím, co si o mě musela myslet, když mé dítě neuvěřitelně většinu dne řvalo. A nejlepší ještě bylo, když přiběhla moje matka, co tomu dítěti děláme, že tak pořád řve, chudinka malá. A ještě mi vynadala, že když jsem zdravotní sestra, že bych si s tím měla umět poradit - opravdu rada k nezaplacení.
Naše robátko neuvěřitelně trpělo baby kolikou. Doktorka mi sice tvrdila, že to není možné - trpí tím jen kluci - nikdy ji ale neviděla prohnutou do oblouku. A tak jsme mazaly bříško, celý den jsem popíjela fenyklový čaj a ze zeleniny jedla jen mrkev, hlávkový a ledový salát. Z ovoce jen jablka. A zázrakem přestalo bolení bříška. A i celkově se naše holčička zklidnila. Škoda, že mě to nenapadlo dříve, mohli jsme ty 4,5 měsíce prožít klidněji. Jen při oblékání to byla pohroma. Cokoliv se oblékalo přes hlavu nebo na ni, opět neuvěřitelný řev. Musela jsem vyjet s kočárem před dům a při - 10 st. navlíkat čepici až venku. To pak byla spokojená a usměvavá.
Toto vše jsem s vypětím přežila, dnes je dceři 7,5 roku, je velice šikovná,chytrá a hodná; a když jí vyprávím, jak nás zlobila, když byla malá, tak mi říká, že jsem se musela splést, že to není možné.
Rádi bychom měli ještě alespoň jedno robátko, ale nějak se nám nedaří ho donodit.
Doufám, že to není nějaký trvalý následek šoku organismu po tom, co jsem prožila s naší hločičkou.
Přeji všem pevné nervy.