Názory k článku Jak naučit děti číst knížky s příběhem

Moc hezky napsané, my máme ještě dobrou zkušenost s knížky, kde je hrdinou náš Kája. Je to vytištěné přímo pro něj a pro jeho kamaráda z lavice :) Doporučila nám to známá přes stránky www.jahrdina.cz, kde jsme to i objednali. Tak kdyby vás to někoho zajímalo mrkněte na to.

NO vidíš, já 1. četla pohádky, povídala si s nim, četla jednu knihu za druhou... když byl v bříšku... a nic. Knížku od malinka nechtěl ani vidět. Stále chtěl aktivní hry... jezdit s autíčkem, běhat... hlavně ne sedět...Když jsem čekala 2. (2 roky po sobě), nebyl na nic takového čas a starší mi i zakazoval pouštět písničky na CD... 2. se narodil a od malinkata miluju knížky, stále chce číst... a od něj se to už trošku naučil i prvorozený, protože závidí čas, který strávím u knížek s druhorozeným. Tak jak to vlastně je?

Ahoj všichni milovníci knížek a čtení. Má zkušenost je následující. Jako malému dítěti mi rodiče i babička dost četli. Když jsem se sama naučila číst (až s nástupem do školy), nikdy mě čtení moc nebavilo. S bratrem jsem sice chodila do knihovny, bavilo mě tam přehrabovat se v knížkách, něco jsem si i půjčila, ale n i k d y jsem ty knížky nepřečetla. Se čtením jako takovým jsem problémy neměla, všechnu povinnou četbu jsem přečetla. Zlom nastal asi kolem 14 roku, kdy jsem se na knížky doslova vrhla a hltala jednu za druhou a život bez knížky si dnes už nedovedu představit.
Dceři jsem četla tak od 1 roku, měla svých oblíbených 10-12 leporel, které jsme přečetly každý den hned ráno. To byl rituál. Pak teprve mohl začít den. Vždy upřednostňovala příběhy ze života před klasickými pohádkami. Když se sama naučila číst (také až ve škole) začala si knížky číst sama, chodí se mnou i do knihovny. Oblíbené knížky čte několikrát (ale v krátké době, což moc nechápu).
Myslím, že rodiče mohou dát dětem dobrý vzor, předkládat jim knížky, ale záleží pouze na dítěti, jestli se dá do čtení nebo dá přednost jiné aktivitě.
Spousta dětí, jejichž rodiče jsou náruživí čtenáři prostě nečte. Naopak jsou děti, které čtou hodně právě proto, že na ně rodiče kašlou a oni mohou utéct do světa fantazie, který je pro ně přijatelnější než jejich vlastní život.
Ale obecně to se čtením není asi žádná velká sláva, protože když jsem se dcery ptala, co ve škole nemá ráda, tak mi řekla, že čtení, protože to je prý nuda, že čtou článek půl hodiny, než to každý překoktá.
Tak nevím.

Myslím si, že rozvoj lásky ke čtení příběhů souvisí hodně i s rozvíjením fantazie a představivosti. Strávila jsem tenhle víkend s kamarádkou a její 5letou holčičkou, která mě překvapila svojí hrou "Pojďme si vyprávět sny". Nešlo ale o vyprávění toho, co se jí v noci zdálo, nýbrž to byla branka do jejího světa ohromné fantazie - její sny přetékaly dějem a protože to byly "sny", nemusela se nechat spoutávat logickou návazností příběhu, nikdo jí nezasahoval do vyprávění. Možná, že její vynález "hry na sny" byl reakcí na dřívější nevhodné poznámky dospělých, když své fantazie předkládala jako něco, co se jí přihodilo "doopravdy".
Řekla bych, že takové a podobné hry s fantazií a vlastními příběhy mohou taky hodně pomoci k tomu, aby dítě bylo zaujaté příběhem i později v knize. Právě nedostatečně rozvinutá představivost může být důvodem k tomu, že dítě dá přednost "instatní" podobě příběhu v televizi či počítačové hře, kde nemusí samo dotvářet konkrétní podobu postav, kulis atd.

Monty, u nás je oblíbená taky jedna monotónní. Babička jde kolem rybníka (židličky), vykoukne vodník, něco zaskřehotá a stáhne ji pod vodu (pod židli) - děti se chechtaj. Pak jde holčička do školy, stáhne ji vodník, pak zajíček se pást, stáhne ho vodník, pak pejsek honí kočičku a oba je stáhne vodník... atd. dokud nedojdou postavy (případně pro velký zájem si dají druhý kolo). :-)
Že jdou všichni spát určitě zkusim - jako happyend půjdou spát i kluci :-)