Jak naučit děti číst knížky s příběhem

Čtení knížek s příběhem v nás obvykle vyvolává emoce, představy, vzpomínky, nabízí krajiny, které ještě neznáme, umožňuje nám identifikaci s hrdinou, s prostředím, dobou, v sevřené podobě ukazuje svět a lidské vztahy, které máme kolem sebe, nebo bychom si je přáli mít.

Knížka nám pomáhá porozumět sobě samým. Význam příběhu pro dítě je o to větší, že jeho dosavadní svět je malý, skupina lidí, se kterými má kontakty, je zatím velmi omezená. Příběhy tak obohacují jeho život a rozšiřují mu svět v míře nebývalé.

Nevím, jestli si dospělí dokážou představit, že existují děti, které vyrůstají v běžných podmínkách, jsou úplně normálně nadané, citlivé, dokážou číst, ale když už někdy přečtou knížku, tak z ní nemají vůbec žádný požitek. Přečtou ji bez emocí, bez zaujetí a většího prožitku, největší dobrodružství hrdinů přijímají úplně stejně nezúčastněně jako vlastivědu, fyziku nebo čištění zubů. Čtení beletrie pro ně představuje pouze a jenom školní povinnost. Tak, jako je zapotřebí naučit se vyjmenovaná slova, trojčlenku, bitvy husitů, úplně stejně se musí přečíst Robinson Crusoe nebo Děti z Bullerbynu. Jsou zkrátka děti, které krása knížek míjí a čtou jen z povinnosti a donucení. Přitom nemám na mysli tzv. dyslektiky, tedy děti, kterým bývá požitek z knížky odepřen kvůli jejich výrazněji porušené dovednosti čtení.

Čtení není pro dítě přirozená činnost

„Líbila se ti ta knížka?“ „Docela jo.“ „A dočetl jsi ji už?“ „Ještě ne, já nemám čas.“ „A dočteš ji?“ „Já nevím.“

Zdá se vám, že to nemá logiku? Proč tomu tak je? Copak lze ve skutečném dětském životě zažít taková dobrodružství, vykonat takové objevitelské cesty, jaké nabízejí knížky?

Někdy se může zdát, že pouhá znalost možných příčin příliš nepomůže v nápravě problému, ale v případě špatného přístupu dětí ke čtení a ke knížkám je pomoc naprosto evidentní a není potřeba ji nijak složitě vymýšlet. Docela jednoduše vyplývá z nedostatků, kterých se při rozvoji čtenářských dovedností dopouštíme a problémů, které děti při čtení mají. Část příčin lze připsat rodině, nemalá část padá na vrub školy.

Předpokládáme, že dítě touží po knížce, po čtení, po psaném příběhu. Jenže tak tomu není. Čtení pro dítě není přirozená a samozřejmá aktivita, jakou představuje například řeč. Dítě sice rádo poslouchá vyprávění, rádo sleduje obrázky (zejména barevné a hýbající se v televizi), ale čtení knih ke svému životu nepotřebuje. Proto u něho musíme nejprve vytvořit potřebu čtení, vzbudit zájem o knížky, propojit čtení s jeho životními potřebami.

Potřeba čtení se u dítěte zvyšuje také tím, když vidí, že nám dělá radost, že poslouchá, když mu čteme nebo když se samo zabaví s knížkou v ruce. Někdy stačí i jen to, že se o jeho čtení zajímáme, že si sami některou jeho dětskou knížku přečteme a pozitivně ji zhodnotíme.

Problém nastává, když malé dítě nevidí, že rodiče čtou a že jsou pro ně knížky samozřejmou součástí života, přitažlivou náplní volného času, zdrojem zábavy a potěšení, že je využívají ke vzdělání a k práci. Mnohem účinnější je tedy zažít čtení na vlastní kůži nebo alespoň vidět důležité dospělé při čtení, než jen poslouchat, jak je čtení důležité.

Čtení není jen zábava

Další problém tkví v tom, že někteří dospělí pokládají čtení výlučně za zábavu, hru, aktivitu pro volný čas nebo dokonce pro čas, který zbude a nevíme co s ním. Platí to i pro školu, která se volnému čtení knížek věnuje vesměs výlučně při suplování. A protože nejdřív je při tomto pohledu práce a povinnosti a teprve potom zábava, tak když přistihnou rodiče dítě, jak si prohlíží časopis nebo čte knížku, vyhánějí je k učení nebo uklízení či k jiným nezbytným a užitečným činnostem. Čtení se tak dostává do kategorie zbytných a tedy méně podstatných aktivit.

Vlastně mé tvrzení není zcela přesné. Důležitost čtení rodiče uznávají, dokud se dítě v první nebo druhé třídě učí číst. Protože jde o školní dovednost, která je zkoušená a jsou za ni známky. Jenže pro dítě je v této fázi čtení poměrně náročná činnost nepřinášející mu velké potěšení. Když už jakž takž dovednost číst zvládne, tak se čtení v očích rodičů přesune do zábavy. Jako kdyby naučit se číst byl cíl vzdělávání a ne jen prostředek ke splnění dalších vzdělávacích a životních cílů.

Jaké knihy nabízíme

Přejeme si, aby dítě četlo knihy, které jsme měli rádi v dětství my. Na tom by nebylo nic špatného, kdybychom citlivěji vnímali, že je jiná doba, letité radosti i problémy mají jiné reálie, jiné souvislosti, na spoustu věcí hledíme dnes jinak než před dvaceti či padesáti roky. Některé děti tak naše knihy neoslovují, přijdou jim nudné, nedokážou se dostat přes kulisy k podstatě příběhu a čtou je jen proto, že jsme jim je doporučili, nebo že jsou povinné...

Nabízíme dítěti knížky, které jsou tzv. umělecky hodnotné. Nemám v úmyslu výrazně relativizovat hodnotu knížek a přimlouvat se za jakýkoliv brak, ovšem nelze popřít, že hodnota každé knížky je pro čtenáře zcela subjektivní charakteristika. Mnohem důležitější je to, co při čtení prožívá, než to, co je objektivně na stránkách knihy. Pokud se tedy s knížkou nesejde zájem, vyladění, psychická připravenost dítěte, pak ani prověřený titul nemá šanci.

Na čtení není úplně důležité, na jaké kvalitě knih dítě začíná, ale kam dojde, až bude moci číst zcela samo bez donucení autoritou dospělých. Jestli je na začátku čtenářství Mickey Mouse, Čtyřlístek nebo shodou okolností František Hrubín s Jiřím Trnkou, nehraje zásadní roli.

Porozumět dítěti

Dospělí by si měli dát mnohem větší práci, aby porozuměli současným možnostem, vývojové úrovni a aktuálním potřebám dítěte, otázkám, které si právě klade, problémům, které řeší a pak by možná mnohem lépe využili svou erudici a zkušenost k tomu, aby vybrali knížky, které budou přesněji reagovat na konkrétní dítě a zvýší tak přitažlivost čtení a knížek.

Nabízíme dítěti tlusté knížky. Jsou chvíle v mém životě, kdy nejsem rád, že příběh končí tak brzy a přál bych si pokračování. Pokud však je dítě na počátku své cesty ke čtenářství, nebo zatím nepřijalo za své krásu a přitažlivost příběhů, pak jsou vhodnější krátké příběhy z Mikulášových patálií nebo Štorchova Minehava než silnější Lovci mamutů od stejného autora nebo Děti kapitána Granta od Vernea. Dítě v mladším školním věku nemá obvykle takovou trpělivost, aby samo zvládlo šestisetstránkový příběh. Tloušťka posledního Harryho Pottera nepochybně odradila mnohé čtenáře.

Chceme po dětech, aby dobrodružství knihy posuzovaly jako literární kritici. Představuji si, že kritik dočte i knížku, která ho vůbec neosloví, není jeho šálek čaje, pokládá ji za hloupou, špatně napsanou. Dokonce může označit knížku za vynikající, protože oceňuje neobvyklou výstavbu příběhu, rafinovanou kresbu postav, přiléhavý slovník... Jenže u dětí bychom měli položit důraz na zaujetí knížkou, okouzlení příběhem. A pro tyto účely je většinou úplně jedno, kdo knihu napsal, kdo ilustroval, ve které době vznikla, do jakého literárního stylu patří, jakou má formu, kdo autora ovlivnil a co napsal ještě. Kniha nám nepřinese větší zážitek, když si o ní učiníme zápis do čtenářského deníku. Proč víc nedáme na to, že dítě čte knížku i o přestávce, že si ji bere do vlaku, že se mu líbí, že ji chce číst znovu, že si o ní povídá s kamarády? Jenže to bychom museli víc být s dětmi a citlivěji vnímat jejich život. Pokud to děláme, čtenářský deník není zapotřebí.

Možnost volby

Nepodněcujeme příliš možnost volby? Nemám přitom na mysli jen to, že dovolíme dítěti, aby si ze stovek knih na regálech samo vybralo, nebo to, že mu ve škole dovolíme volbu v doporučené literatuře. Spíš mě trápí, že s dítětem, které ještě moc knih nezná, nemluvíme, nezkoumáme jeho zájmy, preference a že mu pak na základě této znalosti nepomůžeme, aby si vybralo nejvhodnější tituly samo. Je totiž dlouho známo, že možnost volby knížky významně zvyšuje ochotu číst i délku doby, po kterou dítě čte.

Přeceňujeme čtenářské dovednosti dítěte a nutíme je k činnosti, kterou ještě dobře nezvládá. Zapomínáme, že dítě se nejprve nějakou dobu učí číst a teprve potom může využít čtenářských dovedností k učení a ke čtení pro radost. Zvládání čtenářských dovedností je pro mnohé děti velmi tvrdá a dlouhodobě náročná činnost. Proto se také doporučuje, abychom přinejmenším i dětem na prvním stupni základní školy doma předčítali. Neměli bychom mít strach, že dítě, kterému čteme sami, se nenaučí číst. Při učení čtení je totiž důležitá radost, pozitivní prožitek, důvěra ve zvládnutí činnosti. To jsou motory, které ženou učení kupředu. Orientační hranice, při které můžeme předpokládat, že dítě už může mít ze čtení potěšení a nemusí se tolik soustřeďovat na samotný proces čtení, je asi sedmdesát slov za minutu v běžném dětském textu.

Je čtení knih nezbytné?

Čtení má pro každé dítě trochu jiný význam. Některé hledá informace o dinosaurech, jak pěstovat kaktusy, nebo o historii NHL a slavných bitvách, jiné hledá lidské vztahy, osudy. Vůbec nepodceňuji ani tu skutečnost, že četba je vhodná činnost pro volné chvíle – pak můžeme číst příběhy, které jsou oddechové a nemají žádné velké ambice. Málo respektujeme tyto odlišnosti a vnucujeme všem dětem jakýsi univerzální model knihy. Někteří učitelé odmítají akceptovat, že některé děti čtou výlučně encyklopedie a literaturu faktu. Otázka jen na okraj: je čtení knih nezbytné? Odpověď zní jednoznačně ano, pokud jde o vzdělání a pracovní zapojení. Na druhé straně znám vzácné dospělé, žijící záviděníhodně plný život, kteří prózu nebo poezii nečetli v dětství a nečtou ani v současnosti. Řekněme si upřímně, kolik knih opravdu stojí za přečtení? A proč vnucovat literární příběhy někomu, kdo vnímá množství mezilidských vztahů přímo v životě? Jestliže přijmeme, že způsobů života je víc, pak snadněji přijmeme, že některé děti se ve čtení knih rozvíjejí méně než v jiných oblastech.

Autor je dětský psycholog, pracuje na katedře psychologie FF UK a v Pražské pedagogicko-psychologické poradně.