Názory k článku Skryté myšlenky podváděného partnera

Veroniko, moc hezky jsi to napsala. Asi to tak je, ale s tou velmiobcasnou prilezitostnou fyzickou neverou bych to tak nevidela. Ano, je to asi mensi problem nez dlohodoba, hluboka psychicka nevera, ale jen do doby, nez ti milacek z jednoho zalety domu prinese vaznou pohlavni nemoc.

Tak pod toto se plně podepíšu.
Docela mě děsí, jak často ženy o svých protějšcích mluví ve stylu "ten debil", "to hovado", "ten starej kretén"... a muži o svých ženách nějak obdobně. Proč v takovém vztahu setrvávají, když ke svému partnerovi necítí ani prazákladní úctu?

Také si myslím, že láska nemůže jen tak vyprchat. Naopak - láska se v průběhu vztahu teprve vytváří z prvotní zamilovanosti. Je to jako u dětí... malé miminko se nám zdá naprosto rozkošné a roztomiloučké, samou "láskou" bychom ho sežraly, ale k puberťákovi, kterému smrdí nohy, potí se a má obličej samý beďar, cítíme něco jiného. A přitom smrt takového pubertálního dítěte je pro rodiče větší trauma než smrt dítěte čerstvě narozeného.

Ale láska nepřijde sama od sebe tam, kde není tolerance, upřímnost a hlavně schopnost si partnera vážit a obdivovat ho pro to, jaký je. Nejen v době, kdy s námi cloumají hormony, ale především potom. Pokud se začíná do vztahu vkrádat sobectví a snaha mít partnera jen pro sebe, nebo naopak sobectví v podobě "partner ať se stará, já si budu užívat", pak pro lásku moc prostoru není, pokud tedy takováto pravidla hry nevyhovují oběma stranám.

Často se setkávám s tím, že se mě známí a kamarádky ptají, jak je možné, že se s partnerem neustále "otlapkáváme", líbáme a projevujeme si náklonnost. Že tohle oni po letech vůbec nedělají a že si sami sebe vlastně moc nevšímají.
Není v tom přitom vůbec nějaká trvalá rostoucí sexuální touha. Je v tom snaha dávat partnerovi najevo svoji blízkost, náklonnost a pochopení. Už od samého začátku jsme si oba ujasnili jasná pravidla hry - neslíbili jsme si nikdy fyzickou věrnost až za hrob, protože ani jeden nevidíme samotný sex s někým jiným jako nevěru a ani jeden z nás nemůže zaručit, že někdy nebudeme mít chuť se s někým vyspat nebo udržovat milenecký poměr. A přitom jsme dosud ani jeden neměli potřebu to dělat.
Ale i kdyby ano... Budete manželovi vyčítat, že si zajde na večeři do čínského bufetu, i když doma může mít svíčkovou se šesti? Budete mu vyčítat, že má prostě chuť na něco jiného a tu chuť chce uspokojit?
Pokud v tom bufetu nebude sedět od pondělí do neděle, nenechá tam všechny peníze a nevykašle se na rodinu, tak ať si jednou za čas tu čínu klidně dá. Já mu ji budu přát, bude mu přeci po fyzické stránce dobře.
Jako porušení pravidel chápeme nevěru psychickou, tzn. kdyby jeden z nás přestal druhého respektovat, vážit si ho, podporovat ho a naprosto by rezignoval na společný vztah a péči o rodinu. A pak je jedno, jestli je za tím sex, jiná žena, jiný muž, jídlo, práce, alkohol nebo třeba pěkně rostlá jalovice v blízkém kravíně

No víš, ono to je hodně hodně složitý. Nemít děti, tak už se svým manželem dávno nejsem, ale když se na ty svoje broučky podívám... Nechci jim trhat rodinu, rušit pocit bezpečí a rodinného zázemí. Vždycky si vzpomenu na své nádherné dětství, kdy se mi oba dva rodiče plně věnovali a udělali pro mne první poslední a chci aby to samé zažívaly i mé děti.
Najednou by si musely zvykat na nového "strejdu", asi by bylo nutné i stěhování.....měly by s tím plno problémů a tomu je nechci vystavovat.
Zatím mi můj život takto celkem vyhovuje. Děti svého otce milujou a on je, věnujeme se jim společně jak můžeme. S mým manželem jsme spíše kamarádi, kteří řeší domácnost, finance a děti.
A pak je tady můj miláček, jsem z malého města, takže není problém vidět se denně. Občas za ním zajdu do práce nebo jdeme spolu večer ven (doma řeknu, že jdu cvičit). Moje děti ho skoro neznají, můj manžel o něm neví vůbec. Nezatěžuju rodinu, nikoho nestresuju. Ale mě to neuvěřitelně pomáhá, můj život má najednou smysl, není tak prázdný a nudný jako dřív byl. Já vím, že mě plno matek a otců odsoudí, ale kdo nezažil - nepochopí.

Nám to tak zatím funguje - a to spolu žijeme už dýl jak deset let. Pokud bych do toho směl zahrnout i dobu nerozlučného kamarádství a prvního randění, tak to spolu táhneme už devatenáctým rokem - ale tuhle dobu do toho počítat nemůžu, společné každodenní bydlení je něco jiného než společné scházení se a následný odchod domů k rodičům.
Jasně, že už dávno zanikl ten pocit, kdy nám srdce, při pohledu na foto svého milovaného protějšku, bušilo jak po deseti kafích. Ale navzdory počáteční nelibosti našich rodičů (bejt spolu téměř denně od deseti let je "nenormální", jsme společnými silami, svépomocí a za pouze své peníze postupem času předělali neobyvatelnou ruinu stavení, o které nikdo jiný v rodině nestál (moc nákladná rekonstrukce starý barabizny). Tam jsme se navzájem přesvědčili o tom, že spolu nejsme pouze pro zábavu (na to tehdy nebývaly síly, čas ani peníze) a že dokážem jako tým celkem bez potíží dotáhnout do konce i akci o které, jsme doposavad neměli ani nejmenší teoretické informace. To o našem vztahu přesvědčilo nejen nás (my to až zas tak nepotřebovali), ale i ty ostatní a svatba už byla jen logickým vyústěním a zjednodušením papírování na úřadech. Navíc jsme ani nechtěli aby se jednou naše děti příjmením lišily od kohokoli z rodičů - je to z mýho pohledu divný a "líbí" se mi to asi tak, jako když má auto dveře barevný jinak než zbytek kastle - jezdí, ale je to splácanec neestetickej.
Takže, já to nepsal zaslepenej studentskou láskou - ta skončila už v minulým tisíciletí.

Já si naopak myslím, že pravdu má Tatchud a že ty vztahy fungují tak, jak popsal