Názory k článku Když je dítě příliš „živé“ 2.

Milá Dano,

jsme na tom asi stejně.
Potěšilo mě, že se najde rodina, kde znají podobné "problémy" jako máme my.
Náš syn jako mimonko prořval snad všechny noci a během dne to nebylo lepší. S nástupem do školky a později školy musíme řešit problémy typu s kým se popral, komu nadával a že neposlouchá učitelku. Kupodivu s dospělými (cizími) nebo staršími dětmi nemá problém. Ale vycítí slabinu stejně starých dětí a je konec. A to vysvětlujeme horem dolem, že se tohle nesmí a tak. Papír z poradny nemáme, protože jsem narazila na fajn doktorku a ta říkala, že se to upraví a popřála nám i učitelkám hodně trpělivosti (a že jí potřebujeme).
Časem jsme zjistili, že nemáme doma obyčejného grázla, ale hyperaktivní dítě. Řešíme to různými aktivitami, typu atletika a fotbal, kde se synek vylítá a dá pokoj.
přeju Vám také hodně trpělivosti. Ahoj

Ahojky. Doma mám úplně ukázkový příklad.Synovi je 10 let a mám pocit, že během těch let jsme prošli vším.
On nezačal v roce chodit, on totiž začal rovnou běhat. A když jsme se opozdili s pravidelnou procházkou, nahrazoval to běháním z pokoje do pokoje až byl úplně zpocený. Trošku jiné to bylo s komunikací. Začal mluvit brzy,srozumitelně a neustále. Ráno se probudil a s hovorem přestal,až když usnul.I v postýlce si před usnutím povídal sám se sebou.
První vážnější problémy začaly ve školce.Se staršími dětmi a s dospělými vycházel v pohodě, ale s vrstevníky - to byla tragédie. Byl podrážděný, vybuchoval, špatně se ovládal a pral se. Vždy jsem vyznávala názor, že zlobení dítěte je označení činnosti dítěte, která dospělým v té dané chvíli nevyhovuje. A tak jsem se k tomu postavila. Nic jsem jako zlobení nebrala, ale pouze jako chování, které posuneme o chvíli dál. Oběhali jsme, pro náš dobrý pocit, že jsme nic nezanedbali, pár psychologů, dali mu rok odklad na školní docházku /kdyby to šlo, tak klidně i tři - fakt je, že rok od roku je to lepší/. Různí psychologové nám tvrdili různé věci - Od toho, že je jen živější, přes předělaného praváka na leváka!! / a jeho poškození učitelkami ve školce / po oznámení, že má lehkou mozkovou dysfunkci a je hyperaktivní.
Poslední vyšetření jsme absolvovali v 9 letech, jen kvůli paní učitekce, že musí mít jeho diagnózu a tím pádem výchovný postup potvrzený od fundováného odborníka. Do školy jsem přinesla požadovaný papír,kde nám psycholog napsal, že syn je dyslektik a jeho soustředění vydrží max.20 minut / lehkou mozkovou dysfunkci nepotvrdil,ale ani podezření na ni nevyvrátil/ a popsal , jak má vypadat práce s ním.
Vlastně jsem tohle očekávala. Syn neudržel pozornost nad jednou věcí. On při čtení viděl koutkem oka všechno ostatní, sluchem to poslouchal a ještě si přemýšlel o svém. Jenže můj drahoušek začal zneužívat " výhod" ve škole s tímto spojené. Např.diktát psát celý nemusel.Dostal ho předtištěný a měl doplni i/y. Bohužel, jeho euforie způsobila, že tam měl chyb víc než obvykle. Takže po dohodě s paní učitelkou jsme se vrátili k obvyklé metodě výuky, byť za cenu, že na vysvědčení měl dvě trojky / jen díky své nepozornosti/. Ale já vím, že látku, kterou probrali ve škole a já ji musím s ním probrat ještě dvakrát, umí. A to je důležité. Nic mu neuteče a nic nebude muset dohánět, byť vysvědčení není na chlubení. Já z toho všeho mám poměrně dobrý pocit. Pravda, chce to hodně trpělivosti, lásky - hlavně, aby ji dítě cítilo, domlouvání, diskuze s ním, byť jeho argumenty jsou fakt někdy praštěný, ale výsledek stojí za to.
Je sebevědomější, veselejší snad i štastnější / a taky trochu drzejší/.
Všem , kteří máte takové dítě. doporučuji: buďte optimisti, vydržte a nemějte komplexy - není kvůli čemu. A ty děti za to stojí a jiný nejsou, jsou jen své.

Po přečtení článku mi začal vrtat hlavou červík, jestli toto není cesta k odhalení „můry“, která mě a manželku provádí už pátým rokem.
Naše Evička byla od narození dost plačtivá a v noci se často budila. To jsme bydleli ještě u rodičů a ti na noční křik dítěte reagovali tak, že si jej na spaní vzali k sobě („Neumíte se postarat o vlastní děcko!“). Manželka to dost těžce nesla, že svou dceru nezvládá a babička si vždycky poradí.
Dva roky bydlíme ve svém domku a přestěhováním problémy s nočním spaním zmizely. Nastal však problém úplně jiný: Evička se často bojí návštěv, zvířat, panenek, ... Už ani k babičce nechce chodit, když má někdo přijet, je zle. Vždy musíme každou návštěvu dlouho dopředu naplánovat a nachystat na ni Evičku. Někdy se nám to ale moc nepodaří a tak návštěvu raději rychle ukončíme. Vždy vyžaduje naši blízkou přítomnost, případně naši asistenci.
V blízké rodině má Evička pověst uřvaného, nevychovaného a rozmazleného dítěte. My ji ale známe z jiného pohledu a nedáme na ni dopustit.

Není ona z Vašeho článku?