Živé dítě ?

Ahojky. Doma mám úplně ukázkový příklad.Synovi je 10 let a mám pocit, že během těch let jsme prošli vším.
On nezačal v roce chodit, on totiž začal rovnou běhat. A když jsme se opozdili s pravidelnou procházkou, nahrazoval to běháním z pokoje do pokoje až byl úplně zpocený. Trošku jiné to bylo s komunikací. Začal mluvit brzy,srozumitelně a neustále. Ráno se probudil a s hovorem přestal,až když usnul.I v postýlce si před usnutím povídal sám se sebou.
První vážnější problémy začaly ve školce.Se staršími dětmi a s dospělými vycházel v pohodě, ale s vrstevníky - to byla tragédie. Byl podrážděný, vybuchoval, špatně se ovládal a pral se. Vždy jsem vyznávala názor, že zlobení dítěte je označení činnosti dítěte, která dospělým v té dané chvíli nevyhovuje. A tak jsem se k tomu postavila. Nic jsem jako zlobení nebrala, ale pouze jako chování, které posuneme o chvíli dál. Oběhali jsme, pro náš dobrý pocit, že jsme nic nezanedbali, pár psychologů, dali mu rok odklad na školní docházku /kdyby to šlo, tak klidně i tři - fakt je, že rok od roku je to lepší/. Různí psychologové nám tvrdili různé věci - Od toho, že je jen živější, přes předělaného praváka na leváka!! / a jeho poškození učitelkami ve školce / po oznámení, že má lehkou mozkovou dysfunkci a je hyperaktivní.
Poslední vyšetření jsme absolvovali v 9 letech, jen kvůli paní učitekce, že musí mít jeho diagnózu a tím pádem výchovný postup potvrzený od fundováného odborníka. Do školy jsem přinesla požadovaný papír,kde nám psycholog napsal, že syn je dyslektik a jeho soustředění vydrží max.20 minut / lehkou mozkovou dysfunkci nepotvrdil,ale ani podezření na ni nevyvrátil/ a popsal , jak má vypadat práce s ním.
Vlastně jsem tohle očekávala. Syn neudržel pozornost nad jednou věcí. On při čtení viděl koutkem oka všechno ostatní, sluchem to poslouchal a ještě si přemýšlel o svém. Jenže můj drahoušek začal zneužívat " výhod" ve škole s tímto spojené. Např.diktát psát celý nemusel.Dostal ho předtištěný a měl doplni i/y. Bohužel, jeho euforie způsobila, že tam měl chyb víc než obvykle. Takže po dohodě s paní učitelkou jsme se vrátili k obvyklé metodě výuky, byť za cenu, že na vysvědčení měl dvě trojky / jen díky své nepozornosti/. Ale já vím, že látku, kterou probrali ve škole a já ji musím s ním probrat ještě dvakrát, umí. A to je důležité. Nic mu neuteče a nic nebude muset dohánět, byť vysvědčení není na chlubení. Já z toho všeho mám poměrně dobrý pocit. Pravda, chce to hodně trpělivosti, lásky - hlavně, aby ji dítě cítilo, domlouvání, diskuze s ním, byť jeho argumenty jsou fakt někdy praštěný, ale výsledek stojí za to.
Je sebevědomější, veselejší snad i štastnější / a taky trochu drzejší/.
Všem , kteří máte takové dítě. doporučuji: buďte optimisti, vydržte a nemějte komplexy - není kvůli čemu. A ty děti za to stojí a jiný nejsou, jsou jen své.