Většina lidí inkluzi plošně neodmítá...

EDUin, s podporou Nadace Albatros a ve spolupráci s Josefem Šlerkou ze společnosti Socialbakers a Danielem Prokopem ze společnosti Median, připravili výzkum na téma postojů veřejnosti k tématu inkluze ve vzdělávání. Výsledkem je zejména zjištění vyhraněnosti v názorech na inkluzi a odhalení skrytých důvodů, jež respondenti zastávají. Součástí je doplnění postojů respondentů o detailní sociodemografickou charakteristiku.

Design výzkumu

Pracovní hypotéza předpokládala, že není známá vyhraněnost v postojích vůči inkluzi. Zároveň předpokládala, že důvody se od deklarovaných postojů liší a že zdaleka ne všichni, kdo deklarují odmítavý postoj k inkluzi, jsou absolutními odpůrci, jejichž postoj je neměnný. Stanovili jsme tyto výzkumné otázky:

• V čem spočívají kořeny odmítavého postoje veřejnosti vůči inkluzi? Jaké jsou důvody v pozadí veřejně deklarovaných postojů a nakolik se důvody a deklarace shodují?
• Jak významná je vyhraněnost odpůrců (příznivců) společného vzdělávání? Existuje skupina, kterou by bylo možné v jejích postojích ovlivnit? Jak je velká? Jak ji lze definovat?
• Jaké kroky v další komunikaci o společném vzdělávání by mohly vést ke změně postojů takové části veřejnosti, aby došlo minimálně k vyvážení, v ideálním případě ke změně většinového postoje veřejnosti vůči společnému vzdělávání?

Abychom na tyto specifické otázky dokázali odpovědět, postupovali jsme následovně:

• Byla provedena analýza sociálních sítí v souvislosti s tématem “inkluze” a identifikovány klíčové námitky a obavy odpůrců.
• V rámci omnibusového průzkumu bylo na reprezentativním vzorku ověřeno, do jaké míry tyto identifikované námitky či obavy rezonují v rámci veřejného mínění. Dalším dotazováním a následnou analýzou byly dekonstruovány klíčové důvody v pozadí deklarovaných postojů.
• Na základě výsledků jsme ohraničili skupinu (skupiny), kterou lze oslovit, jejíž postoje je možné ovlivnit a jež zároveň mohou mít vliv na přístup k inkluzi ve školách.

Zjištění z výzkumu

Z analýzy sociálních médií a následného kvantitativního prověření zjištěných nejfrekventovanějších postojů vyplynuly následující poznatky:

• Ačkoliv se z obecných průzkumů ve smyslu “jak se stavíte k inkluzi” zdá, že drtivá část společnosti je vyhraněná a stojí proti společnému vzdělávání, detailně pojatý výzkum ukazuje, že situace tak jednoznačná není. Ačkoliv převažují vyhranění odpůrci nad vyhraněnými příznivci (v poměru cca 31,5 ku 14,5 %), skupina lidí, kteří za určitých podmínek inkluzi neodmítají je s převahou největší (více než 53 %).
• Ukazuje se, že obraz, který poskytují sociální sítě, neodráží reálný stav veřejného mínění, protože na sociálních sítích se vyjadřují zejména vyhranění odpůrci.
• V odlišnostech postojů k inkluzi nehrají příliš velkou roli pohlaví ani věk. Překvapením je vysoká vyhraněnost proti v segmentu lidí mezi 18 a 29 rokem života. Analýza poskytuje členění podle krajů, nicméně není reprezentativní.
• Zásadní roli nehraje dosažené vzdělání.
• S ohledem na politické preference lze sledovat patrné rozdíly (největší vyhraněnost u příznivců xenofobních stran, Miloše Zemana, konzervativní levice), nicméně u všech voličů je velmi silná vrstva spadající mezi oslovitelné.
• Analýza potvrzuje zjištění CVVM, že nejmenší podporu má začlenění dětí s mentálním handicapem a romských dětí. Indiferentní označení “sociálně znevýhodněné děti” vzbuzuje nejmenší odpor.
• Z faktorové analýzy vyplývají tři základní latentní obavy: inkluze není dobře připravená a zajištěná, obava z újmy žáků ve třídách (i těch začleněných) a obava z celkového poškození českého školství.
• Nejvíce ve výzkumu veřejného mínění rezonují argumenty, které se týkají zajištění přechodu na společné vzdělávání přímo ve školách (špatné personální zajištění, chybějící asistenti, neschopnost učitelů zvládnout výuku, nedostatečný plán). O poznání menší význam mají argumenty, které jsou založeny na konsekvencích (odliv žáků a učitelů). Nejmenší podporu mají argumenty konspirační (inkluzi prosazují neziskovky, jde o podporu Romů na úkor ostatních), i přesto je ale sdílení konspirací relativně silné.
• Výše uvedený trend v argumentaci platí také pro část respondentů, kteří se jeví jako oslovitelní a pro vyhraněné pro. Jinými slovy, i mezi příznivci inkluze jsou lidé, kteří vidí rizika.
• Největší shoda panuje mezi respondenty na to, že inkluze není dobře připravená a zajištěná. Tuto obavu sdílejí z velké části i příznivci inkluze.
• Latentní obavy se liší dle skupin začleňovaných dětí: u dětí s LMP panuje největší diverzita v postojích vzhledem k ovlivnění výuky ve třídách. U romských dětí a dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí je u odpůrců nejsilnější obava z celkového vlivu na české školství.
• Podmínky, za kterých by většina souhlasila s inkluzí: malý počet dětí ve třídách (do 20), souhlas rodičů dítěte s handicapem a psychologa, přítomnost asistenta. Mezi vlivné podmínky patří i zvýšení platů učitelů a maximální počet 1 – 2 dětí na školu. V tomto pořadí sestupně hrají roli zejména pro oslovitelné.
• Není překvapivé, že se postoje k inkluzi liší dle preferovaného mediálního zdroje. Je také vcelku předvídatelné, že čtenáři Blesku budou k tématu obecně nejméně tolerantní a ochota přistoupit na argumentaci bude malá. Zajímavý ale je postoj čtenářů Práva, kteří by pravděpodobně změnili postoj na základě pouhé lepší informovanosti o tom, co to společné vzdělávání žáků znamená.
• Ačkoliv vyplývají mezi skupinami pro, proti a oslovitelní statisticky významné rozdíly v tom, jaká média sledují, z hlediska kampaně nehraje tento rozdíl podstatný vliv. Jinými slovy, v podstatě kterékoliv médium s větším dosahem může být účinným prostředníkem.
• I v případě inkluze se ukazuje patrný vliv tzv. postfaktické éry (brexit, Trump): lidé, kteří nejméně důvěřují odborníkům, jsou nejvíce vyhranění proti.