20.3.2024 19:35:44 Blanče
Re: Teambuilding
Bydlela jsem s máti a sestrou v paneláku, nějaké družby se sousedkami asi byly. Můj muž bydlel s širokou rodinou (3 generace, 4 rodiny v jednom domě), každý víkend jich bylo kolem dvaceti. Dneska on lidi aktivně nevyhledává i když je na něj moc vnoučat či dětí zmizí se psy do lesa nebo zaleze do pracovny. Já sice zřejmě působím jako někdo nadměrně se družící ale hodně je to dané tím, že jsem téměř bez interakce s lidmi v rámci pracovního procesu, bydlíme na skorosamotě u lesa bez sousedů ve velkém domě. Takže dnes jsem vyřídila asi 4 telefony, nechala si podepsat pár papírů a 2 hodiny seděla ve vedlejším kanclu asistentka, přemýšlím, jestli jsme si krom ahoj a jednoho jejího dotazu vůbec něco řekly. Zítra dělám z domu, muž jde ke klientovi, když nebudu chtít, nemusím vylézt z pyžama. Takže po takovémhle týdnu jsme ráda den s vnoučaty a dětmi, ráda uvítám jakoukoli návštěvu, nepotřebuju odpočívat bez lidí. A když mám období práce s lidmi, dojdu domů, nemluvím, zalezu. Jsem mnohem méně utahaná, než jsem byla v paneláku, kde jsem vnímala lidi kolem sebe, tady je prostě klid a lesy. Přes covid jsme tu byli několik měsíců zavření jen s MM (a měsíc sama, když byl MM v nemocnici), opravdu jsme chodili jen na zahradu a do lesa, jednou za týden jsem si zavolala s dětmi, doklady putovaly elektronicky, nákup vozil Rohlík a vlastně mi krom vnuků nic nechybělo. Mým snem (viděla jsem ho v reálu ve Švédsku) je malý osamělý domek s obrovskou knihovnou pod majákem, s výhledem na moře a dobrým internetovým připojením k trvalému bydlení
. Můj postoj možná vysvětlí naše přání mít "chatu" v Praze nebo třeba v Santiagu, clevelandu či Montrealu - malý byt, jezdit si tam odpočinout, za přáteli a kulturou.
Odpovědět