Re: Je hubnutí pro každého?

Eeko, ona je odmala prostě ignorant ve smyslu - dělám jen to, co chci - už ve školce tím velmi překvapovala učitelky - prostě 3 leté dítě jí odpoví, že "ona neuklízí" - leda za nějakou slíbenou odměnu. Jak jsem psala - motivace žádná. Jídlo má ráda, jí, protože má chuť - každý den se nás ptá, když už bude večeře, jestli už si může vzít svačinu - máme to kvůli ní už přesně načasované. Ale když má příležitost, tak se neovládne - babiččka přinesla nedávno štrůdl, nechala ho v krabici na stole, já to včas neuklidila a šla spát - ráno je to prázdné (porce tak pro 10 lidí).
Nechávala jsem ji kompleteně vyšetřit na endokrinologii, na nic se kromě zánětu š ž nepřišlo (má teda fakt obrosky vysoký protilátky), je taky dost zpomalená (dříve naopak hyperaktivní), je to jedno s druhým, ale fakt si myslím, že je to dáno geneticky - manžel byl taky oplácanější dítě a jeho teta a pak bratranec ještě víc (od dětství). A manžel byl žravý neuvěřitelně, když jsem ho poznala. Sama bych tomu nevěřila, kdybych to neměla doma.
Jo a s tím roztaženým žaludkem - dřív měla dovoleno ovoce, kolik chtěla, pak jsme zjistili, že fakt na posezení sní 2 kila jablek nebo pomeranče, mandarinky.....to je prostě moc energie, tak jsme dali limit..... Teď zase teda řešíme, že se místo jídla prolejvá aspoň čajem a vodou (ještě jsem to neměřila, ale asi změřím). Asi z nudy, řekla bych - a nutkání. Opravdu se netrápí, je už v pubertě a chce mít od nás hlavně klid. Trapas je samozřejmě oblékání, loni jí ještě stačilo nějaké oblečení po mně (já ztloustla tak před 4 lety, po posledním porodu), ale teď prostě 11 leté kupuju 44 velikost (má 160 cm). Kdybychom jí nehlídali, tak má 120 kilo.
To jí teda vadí, jenže asi ne dost (zatím)