Neumím to s chlapama

S chlapama to zkrátka neumím. Nikdy mi žádný neležel u nohou, nikdy mě žádný romanticky nedobýval, nikdy mi žádný nesložil báseň, ani mě nekonečně nemiloval, nekupoval mi šperky, ani rozpustilé dárky bez zdánlivé hodnoty.
Ano, mám dítě. S chlapem, který mě nakonec opustil, aby si našel ženu výrazně starší.
Vím, že teď se tady spustí příspěvky na téma, že si chlapa asi neumím udržet, že vzhled, ani vzdělání nerozhoduje (ano, jsem pohledná s VŠ titulem), že jsem zřejmě hašteřivá nebo nesnesitelná nebo panovačná atd., atd.
Troufám si říct, že nic z toho nejsem (doufám )
Nejsem z těch, které by zoufale hledaly chlapa do postele nebo na vdavky. Žiju se svým dítětem a to mi momentálně vyhovuje. Přítele nemám.
Proč? Protože bych chtěla aspoň jednou za život prožít romantický vztah, který třeba jednou skončí a nebude možná zpečetěn úředním razítkem, ale žádní seriózní romantici se ke mne nehrnou.
Mám snít a doufat, že třeba jednou i já budu moci prožít dech beroucí romantiku nebo se mám smířit s tím, že jsem zkrátka typ ženy, kterou chlapi berou jako součást stáda, ale žádná femme fatale ze mne nikdy pro nikoho nebude?
Výrazně mladší muži (kolem 20 let) na mě reagují velmi pozitivně a vysílají i sexuálně laděné pohledy, ale muži mého věku (cca 40 let) se tváří jako bych nebyla. Podotýkám, že nejsem výstřední, ani vyzývavý typ, normální vysoká, štíhlá blondýna.
Čím to, že kdejaká obyčejná šedá myš má chlapa a fungují?
A dnes je navíc ten líbací den, tak to jsem už úplně bez nalády.