Re: Společenské konvence - nutnost nebo přežitek?

Technická k autu:
Při nastupování do auta není nutné, aby ten chlap auto nějak složitě obíhal, kor dnes v dobách dálkového odemykání. Prostě přijdou oba ke dveřím spolujezdce, muž je otevře, vyčká okamžik, jestli žena nebude potřebovat pomoct (třeba přidržet kabelku nebo tak). Zavře dveře a jde si sednout. (Zavření dveří řidičem má tu výhodu, že nemusíš řešit, jak moc těmi dveřmi třísknout - to býval problém za mého dětství a mládí.) Jsou samozřejmě výjimky, např. když muž autem už přijíždí a nepotřebuje jinak vystoupit a žena není ve večerních šatech, dlouhém kabátu a na šteklích, tak pro mě stačí, když se muž nakloní a otevře jí dveře zevnitř

Při vystupování teda vystoupí, oběhne, otevře, vezme kabelku, starší nebo hůře pohyblivé ženě (či muži) pomůže nebo podá berle (to je skutečně podstatné hlavně při převážení babiček, občas mě při sledování, jak některé trubky nechají starou ženskou vyhrabávat z auta, jímá chuť kopnout dotyčného řidiče do kotníku) Má to několik drobných výhod, třeba to, že si neodložíš nic na střechu a nezapomeneš to tam ... Výjimka při vystupování je pro mě třeba tam, kde muž na chvíli zastaví, aby spolujezdec vystoupil, než zaparkuje na úzké místo - tam nečekám, že vyběhne, pomůže ven, usedne a dva metry popojede. (Ale babičku exmanžel vždycky takto "vykládal", ostatně i maminku nebo mě, pokud tím nepřekážel v provozu)


Jinak se v podstatě shodneme - tykání, podávání ruky (tam někdy sama zazmatkuju a podávám ruku i starší ženě, obzvlášť, když se setkáme s více lidmi najednou - typická situace ráno v kostele), dveře, vstupy do místnosti, zdravím taky jako ty spontánně (většinou s vítězným pocitem ha! zaregistrovala jsem ho/ji!), schody neřeším (prakticky se se společnou chůzí po schodech setkávám dost zřídka), přisunutí židle čekám od partnera nebo na rande nebo od číšníka v nóbl restauraci, jinak ani ne, kabát držel exmanžel i doma, pokud jsme se u věšáku ocitli ve stejnou chvíli, ale "neorganizovali jsme se" k tomu věšáku nijak promyšleně... Vlastně prakticky čekám, až na to auto, skoro totéž, co ty... A ani mi nevadí, když to chlap nedělá, ale jako možný partner tak nějak ztrácí body.

Do nesmírných rozpaků mě uvádí líbání ruky, příležitostně to dělá jeden můj známý starší pán jako vyjádření určitého ocenění nebo při blahopřání, ale mám dojem, že podle etikety by měl vyčkat, bude-li mu ruka nabídnuta k polibku, což nedělá (by se nedočkal u současných trubek ), takže vezme ruku, kterou mu podávám, já zaregistruju, že lehce skloněním hlavy naznačuje, tak ji bez přemýšlení pootočím hřbetem nahoru, on mi ji políbí a - okamžik trapnosti - já totálně ztuhnu, moje automatismy se zaseknou, zrozpačitím, začervenám se a usměju a cítím se jako malé děcko