Re: Plavání v první třídě

Já jsem šla ve třetí třídě plavat coby úplný neplavec (byli jsem ve třídě takto tři). Tehdy se nějaká empatie asi nepěstovala ještě vůbec (před revolucí). Navíc jsem nosila brýle a v té třetí třídě jsem už byla celkem krátkozraká (tím chci říct, že nešlo o čtvrt či půl dioptrie). Za těchto vstupních "deviz" jsem byla bez brýlí strčena (shozena) na pražské Slavii do vody, kde jsem pochopitelně nestačila a teprve poté, co můj úděs z utonutí dostoupil vrcholu, plavčici došlo, že teda jako asi fakt neumím plavat a byla mi jí milostivě nabídnuta tyč, kterou jsem ale samozřejmě nezvládla hned nahmatat, jelikož jsem ji sotva viděla. Nikdy na to nezapomenu. Každý týden večer před plaváním mi začalo být zle od žaludku, kurz jsem doslova protrpěla a ukončila jsem jej jako neplavec. Doufám, že jednak přístup pedagogů už je dnes jinde a taky doufám, že pokud by nějak podobně trpěly (kdekoliv, nejen při výuce plavání) moje děti, tak mi budou schopné důrazně říct, že je něco špatně a já to nesmetu ze stolu v duchu "zvykej si, se mnou se taky nikdo nemazlil".

Z toho plyne pro zakladatelku, že bych tam syna poslala, ale uvědomila učitelku o jeho "handicapu" a požádala, zda by mohla dohlédnout na citlivější přístup vůči němu.

Happyend - plavat jsem se pak naučila s mým dědou to léto po třetí třídě.

Ještě poznámka, vypadnout z kruhu není nic neobvyklého, řekla bych, že pro dítě, které se bojí vody, je kruh dost nevhodná pomůcka, volila bych něco jiného.