Re: Pomluvy od příbuzné - pokračování

Odpovídala jsem ti i minule. Pečovala jsem o svou jedinou pokrevní příbuznou - sestru mé babičky. Celý život byla sama, neměla děti, starala se o sebe, svůj konfort, resp, byla zvyklá na určitý standard. Byla ale dost samotářská (psychiatrická diagnoza), nevycházela... nic si nezařídila. Bratr se přestal stýkat, když odmítala, aby k ní jeszdil s dětmi, na kterých dost visí, takže to zůstalo na mě. A opravdu se pak chovala líp, naučila se poděkovat, zvykla si teda rychle, že zařídím všecno, co vymyslí - taky stěhování do pečovateláku (díky za to), stavební úpravy v pečovateláku, vyklizení, prodej domu, ale už to nebylo jako dřív, chápala, že když bych ji poslala do kšá já, už nikoho nemá. Jen pro ilustraci - uklízení si platila pečovatelkám, ale prádlo bylo na mě - to bych jim nesvěřila, to víš.... ( dát do automatky a zmáčknout). Takže musela jsem ji brát i s těmito mouchami - příběh s úřednicí poznávám - ale já jsem to prostě dělala tak, že jsem u všeho byla (ona by ani nikoho k sobě nepustila). Děti jsem měla taky malé, bohudík za MD a RD, to jsem to všechno pořešila. Vymez si hranice - co řešit chce a co už ne.
A na tom vytrvej.