Je rozumová úroveň každého člověka jeho osobní zásluha?

Poslední dobou jsem se několikrát dostala do situace, kdy jsem limitovaná špatným zrakem (trochu jde o věk, hodně o dědičnost). Velmi často ale narazím na nepochopení nebo hrubé jednání, jako bych byla nejblbější na celém světě. No a co? Mají se "blbí" zastřelit? Nebo jako nemají právo něco koupit nebo někam cestovat? Například jsem se v informacích v cizím městě zeptala, ze kterého nástupiště mi jede autobus. Nástupiště jsou v blozích označených písmeny a jednotlivé ostrůvky mají čísla. Písmena jsou velká, čísla menší. Navíc byla tma (umělé osvětlení), na čísla jsem prostě neviděla. Paní v informacích mi odmítla říct písmeno, protože "desítka je tu jen jedna". Na moje vysvětlení, že na čísla nevidím, se ušklíbla, to je zřejmě můj problém. Tisíckrát v obchodě: "Máte, prosím, to a to?" odpověď: "Támhle to máte napsaný!" "Ale já to nepřečtu. Můžete mi to, prosím, říct?" Neskutečně otravné a ponižující. Je osobní zásluhou prodavačky, že vidí líp než já? A kdybych byla prostě jen hloupější než ona, je to moje vina?
A narážím na totéž i u jiných. Stížnost: "Ten kluk je úplně blbej, koupili jsme dvě zmrzliny a on to sečítá na kalkulačce!" No a co? Není fajn, že si to sečte na kalkulačce, aby neudělal chybu? Děsí mě, že moje dcera, už dvacetiletá, se ZTP/P na vadu, která není vidět na první pohled, bude muset tomuto všemu čelit - až nás přestane mít všude s sebou. Co by se mělo udělat s lidmi méně dokonalými?
Začíná to už ve škole. "To by se líbilo každýmu, mít přehled úkolů napsanej na lístečku, ale musí se učit samostatnosti." Tečka. No a co když to prostě nezvládne??? Ne proto, že nechce, ale protože to NEDOKÁŽE? Co když se tím neučí samostatnosti, ale nenávisti ke škole, otupělosti, sebeobraně vůči autoritám? Dá se s tím vůbec něco dělat?