Re: Osvobození z tělocviku

Hele - ono je to těžký - takový to donucení. Nedávno můj syn na tělocviku omdlel. Taky při cvičení. Když budu na učitele napružená, tak řeknu, že ho donutil cvičit. Ale on ho nenutil, chtěl, aby všichni cvičili jako jindy a mému synovi prostě ten den nebylo dobře a neřekl učiteli - nevím, co mi je, ale je mi nějak zle. On to řekl, ale spolužákovi, ne učiteli. A pak mi syn řekl - já myslel, že to vydržím a nechtěl jsem vypadat blbě, že řeknu, že nemůžu. Já na to - no ale co by udělal on, on už někomu vynadal, vysmíval se nebo proč jsi to nechtěl říct?
Odpověď - ne, máme příkaz, že pokud někomu bude špatně nebo tak něco, má to říct, učitel z toho nedělá vědu, řekl, že už ví, kdo se chce fláknout a komu je špatně, jen se okamžitě kontaktují rodiče.
Ale on prostě nechtěl - nechtěl nic vysvětlovat, řešit apod. Nebyla to vina učitele.
On ten učitel z toho byl na infarkt - strachoval se o synovo zdraví a prej - já bych přece nikoho nenutil, nikdy nikoho neshazuju, tak proč to neřekl. /a je to pravda, já toho učitele jednak znám a jednak jsem se poptala po klucích, kteří prošli jeho rukama/.
Ale řešilo se to na celý škole, takže si umím představit, že budou rodiče, kteří řeknou - pomalu zabil kluka na tělocviku. Jenže u nás to bylo trochu jinak.