Pohled z druhé strany

Já to zkusím z druhé strany, tedy ze strany agresora, pokud si ještě pamatuju, je už to dávno.

Jsem jedináček a jako malá jsem neměla prakticky žádný styk s dětmi, jen s dospělými. Pak jsem nastoupila na poslední rok do školky a vůbec jsem si tam s dětmi nevěděla rady - neuměla jsem se ohradit a děti se ke mně občas chovaly hnusně. To asi nejde označit přímo za šikanu, ale bylo to strašně nepříjemné, učitelky nic neviděly a když jsem se zmínila doma, bylo mi poraděno (v dobré víře) ať se bráním. Ale já jsem měla jakousi zábranu se prát, takže se mi pak děti ještě smály.

Ve škole se to zlepšilo, najednou jsem měla kamarády. Ve třídě byla dívka, která byla taková "pomalejší" a byla nám nesympatická. A na tu jsme ještě s mou kamarádkou a dvěma kluky začali vymýšlet různé věci, které bych teď označila za počátek šikany. Nevím, kolik toho jsme skutečně zrealizovali a co jsme jen "plánovali", ale pamatuju, že jsem jednou "vymyslela", že bychom ji mohli otrávit (!) (jo, je to hnusný, ale bylo mi šest a nedomýšlela jsem důsledky) a šla jsem se poradit se svou maminkou, co za jed by asi bylo nejlepší. A ona - ač jinak fajn ženská, která mě myslím nerozmazlovala a nebyla hyperprotektivní - zareagovala tak, že to jakoby akceptovala, ale zahrála to do autu. A to pro mě byl signál - pamatuju si to dodnes- že vlastně ani tak nic špatného neděláme, když to dospělým nevadí.

To podezření, že to není úplně v pořádku a jestli už to nepřeháníme, jsem měla už i tehdy, a dnes bych jako máma určitě v první řadě svému dítěti to podezření potvrdila a dala bych mu najevo, že takhle se ke druhým chovat nemůže. Dodnes nevím, proč to moje maminka tehdy neudělala, možná tomu jen nepřikládala důležitost, ale zpětně to vidím jako chybu.

Takže za mě - dospělí by si měli jednoznačně všímat toho, co děti dělají (prckové toho na sebe vykecají dost, kolik v jedenácti, to nevím) a pokud mají podezření na něco takového, tak by měli minimálně dát najevo, že tohle se nedělá.

Z toho, co psala Peťka, vyplývá, že nějaké náznaky tam byly už dřív (syn chodil domů a povídal o spolužákovi, že se mu smějou atd.), tam možná jako rodiče měli reagovat hned.