diagnozu jsi castečně provedla sama

a podle mě trefně.

Už ten úvod - kdy popisuješ, co všechno zvládáš, umníš, že jsi pěkná (to ti vůbec nevyčítám, jen konstatuju, a zároveň uznale přikyvuju, že jsi dobrá ) - už to, že se takhle dokážeš kvantifikovat, sebedefinovat - skrz ty kvality - to je podle mě částečně diagnóza.


Ty to píšeš pak dál i sama - že máš pocit, že si pozornost, lásku atd. partnera musíš zasloužit. Já myslím, že tím trpí hodně lidí. Že se sebedefinují skrz "body", skrz to, co umí, co mají za práci, co dokázali, co čtou, jaké mají znáímé, jaké mají auto, kde všdude byli atd. - prostě že jsou zajímaví - nějak. Tu zajímavost pak dokazují skrtz všechny ty "body". Pro mě je třeba ukazal to, že se někdo dokáže sebe sama "kvantifikovat" do "vytůněného" profilu na FB, že mu nedělá problém si tam vytvořit komplexnější image a ztotižnit ses tím.

Z mojeho pohledu je to děsná otročina. Člověk nemůže nikdy vydechnout, prootže pořád musí ten svůj image, tu svou "atraktivitu", "zajímavost" udržovat. Nemůže být jen tak, obyčejnej, protože si připadá nezajímavej, nijakej...

Někteří z těhcto lidí mají to štěstí, že si najsou partnera, kterej tím netrpí a má toho člověka rád jen tak, bezpodmínečně. Ti se pak můžou uvolnit apsoň doma, protože cítí, že tam nic dokazovat nemusejí....

Bohužel jsem si ale všimla, že tento typ lidí má tendeci vybírat si spíš partnery, kteří tento jejich rys ještě posilují. Kteří mají partnera něco jako "ukazatel statusu", sami jsou nejistí atd.

Takže si myslím, že u tebe jsou dva problémy - to vnímání sebe sama + volba partnera.

Osobně si myslím, že při troše sebekázně se i ta první věc dá překonat bez psychologa - i kdyby byly problémy zakořeněné někde z dětství. Protože tohle je v tvé moci. Jde o změnu vnímání sebe sama. Jde o to nesnažit se být zajímavá, nesnažit se být oblíbená, nesažit se dělat věci na efekt. Jde o to být co nejpodstivější sama k sobě, nesnažit se sama sebe obelhat, nesnažit se dělat dojem. Já měla v mládí tyhle tendence celkem silný myslým, ale kolem 20. roku života (po jednom rozhcodu) jsem provedla důkladnou sebeanalýzu, snažila jsem se vypátrak kořen toho, proč se často sama se sebou necítím komfortně a zistila jsem, že to je hlavně ve chvílích, kdy se snažím honit image, kdy se jakoby zpronevěřuju sama sobě, dělám věci, který mi nejsou vlastní, jen proto, abych dosáhla nějakýho vnějšího efektu... Začla jsem se na to zaměřovat a zjistila jsme, že to vlastně není žádná věda. Akorát to chce, aby k sobě byl člověk maximálně upřímnej.

--

Amen