Absolutní nesebedůvěra

Dobrý den,

mám problém, který se se mnou vleče celý život. Nechci tu rozebírat dětsví, bylo pěkné a i kdyby se mé problémy odvíjely od dětsví, myslím, že není dobré vše svádět na dětství. Prostě mám problém, otravuje mi život, problém je teď a teď s ním chci bojovat. To jen na úvod

Je 38 let, mám 2 děti (velmi hodné, řekla bych i citlivě vychované). Mám prestižní pracovní pozici, skvělý plat, ve svém oboru jsem uznávaný odborník. Pro muže jsem vzhledově atraktivní, v sexu prý velmi dobrá. Bydlím v rodinném domku, zajištěná jsem dobře. S rodiči a sourozenci mám pěkný vztah. Přátel mám dost, řekla bych, že mě často vyhledávají, jsou rádi v mé společnosti (jak muži tak i ženy), vím, že se dokážu nejen bavit, ale i poradit, umím se empaticky a nezávisle podívat na problém, s rozumem poradit a pokud je v mých silách i pomoci. Není to ale tak, že by mě využívali, umím říct ne, umím si užít samoty. Toto bych řekla, že je vyvážené. To jsou ta pozitiva. Nevychloubám se, píšu to jako fakta pro ucelení názoru.

Ovšem mé vztahy (2 nevydařená manželství) jsou katastrofa. Přestože vím, že jako "hospodyně" i přes pracovní vytížení jsem dobrá (úklid, vaření, teplo rodinného krbu ..., jako partner stojím za houby.
Snažím se na sobě makat, jsem vstřícná, empatická, nevyvolám malicherné spory, s mými ex vycházím dobře, a vlastně se všichni shodli, že jsem jejich velmi blízký, ne-li nejlepší přítel ALE.... vždycky všechno podělám. Šíleně se na dotyčného upnu a tou láskou jej udusím. Je to tím, že si absolutně nevěřím ve vztazích. Nedokážu si představit, že by mě někdo mohl milovat pro mě samou. ˇMám prostě podvědomý pocit, že si lásku musím hlídat a zasloužit. A že mě nakonec stejně dotyčný podvede a opustí. Já vím, je to šílený a i si uvědomuju, že všechno tímhle mým postojem kazím a jde to do kopru.. Tohle všechno si uvědomuju, přesto s tím nedokážu nic, ale vůbec nic dělat...

Současný vztah stojí taky za prd a já něm nesmyslně lpím a nedokážu jej ukončit. VÍM, že takového partnera do budoucna nechci (nemá žádné patologické chyby - je jen nevyzrálý a máme spoustu rozdílných názorů). Oč je on víc odmítavý, tím více na něm lpím, i když se za to velmi stydím a nechci to. Nedokážu překonat TO NĚCO, co mě takhle ovládá. Nedokážu to pořád přemoct, identifikovat.

Moje psaní je asi zmatené, taková jsem ale i já Prosím vás, nenapadá někoho něco? Možná mi bude stačit věta mezi řádky, možná pořádně sprdnout, nakopnout... Věřte, že s tímhle se žije hodně pekelně.

Děkuji, že jste dočely(i) až sem a děkuji za případné rady.