Re: Jak milujeme svá vnoučata?

Tylity, jedna babička našich dětí říká, jak moc je miluje, jak moc jsou to její poklady, ale vidí je jednou za čtvrt roku, nezavolá, nepošle mail, nic o nich neví. S informacema se nevnucuju, ochuzuje sama sebe. Horší je vysvětlit dětem, že o ně babička nemá zájem, když - když se jednou za čas vidí - jim babička vykládá, jaká jsou její zlatíčka a co všechno spolu podniknou, ovšem skutek utek.
Děti mají ještě druhé prarodiče, se kterými se vídají většinou jednou za týden, někdy víckrát někdy ale taky třeba vůbec, jak to vyjde. Nicméně takřka denně s nimi mluví - buď přes skype s kamerou nebo telefonem. Jednou za čas si vezmou jedno dítě třeba i na přes noc nebo na víkend - aby si dítě užilo samostatné plné pozornosti (když jsme tam všichni, je to v našem počtu už hukot .
Je pravda, že rozdíl mezi jedněma a druhýma prarodičema je 10 let, ti mladší o vnoučata mají jen zájem slovy, nikoli činy Beru to tak, že to je jejich problém, u nás to bylo stejný - jedna babička byla úžasná a díky ní mám báječný vzpomínky na dětství (a to byla mladá, bylo jí v době mého narození 51 let), druhá byla nevšímavá a v mých vzpomínkách takřka nefiguruje, nic k ní necítím, vyjma povinnosti.
Ze svojí zkušenosti bych řekla, že role prarodičů je u dětí naprosto nezastupitelná a velmi obohacující pro dítě a měla by být obohacující i pro prarodiče. Děti ochuzené o prarodiče jsou ochuzené o velkou část dětství a o kontakt "se stářím" a jiným stupněm zralosti...