Jsou chytří, zdraví, jen místo bot teď mají kolečka

Nosím si ty příběhy domů, dodneška mě dojímají a často mám slzy na krajíčku. Ale neubíjí mě to, naopak spíš posiluje. Mám pocit, že s těmi lidmi žiju, říká Božena Jirků, ředitelka jedné z nejúspěšnějších nadací Konto bariéry. „Samozřejmě nemohu prožívat příběhy všech těch tisíců lidí, které Konto Bariéry za rok obdaruje, ale některé rodiny se mi vybaví úplně přesně i se jmény.“

Co jsme se tedy v oblasti charity naučili?

Pamatuju si, jak za mnou zpočátku chodili lidi, kteří se po letech emigrace vraceli z Ameriky a říkali: Jsem zvyklý každý rok přispívat na něco konkrétního a užitečného. Jak to mám tady udělat? Dámy středního věku měly zájem o dobrovolnictví, byly zvyklé chodit například každý čtvrtek pomáhat do nemocnice. Tenkrát nic takového u nás neexistovalo, dneska už je to normální. Vznikla perfektní dobrovolnická centra. A firmy i jednotlivci si už umí prověřit organizace, kterým stojí za to něco dát. Úžasné je, že Konto Bariéry získalo 40 tisíc drobných dárců, kteří přispívají každý měsíc menší částkou. Nechávají si strhnout sto nebo třeba dvacet korun z platu. I taková pomoc dárců, kteří zůstávají většinou v anonymitě, je velmi potřebná. Vždyť s pořízením invalidního vozíku je to podobné jako při nakupování v obchodě – když vám bude chybět stovka, zboží vám prostě nedají.

Prosinec máme spojený s vánočními dárky. Je zajímavý i z hlediska dobročinnosti?

Pro nadaci jsou to žně – výše darů, které pravidelně dostáváme, stoupne v prosinci i trojnásobně. Lidi si před koncem roku spočítají, jak jim vyšlo hospodaření, jak se dařilo jejich firmě, a naučili se podělit. Když jsme vydávali začátkem 90. let první potvrzení pro daňové účely, byla dvě, dodneška si pamatuju jména těch dárců. Dneska jich posíláme tisíce.

A co filantropie velkých firem? Ještě před pár lety jsem měla dojem, že převažoval hlavně zájem o sponzoring mediálně zajímavých akcí, nejlépe sportovních, aby loga příslušných bank a podniků viděly na obrazovce statisíce diváků…

To je dobrý postřeh, ale řekla bych, že očekávání s tím spojená se nenaplnila. Fotbal stojí za houby, objevují se zprávy o korupci ve sportovních klubech. Charita je proti tomu čisté prostředí. Taky se k nám ze Západu dostaly zásady CSR, společenské odpovědnosti firem. Zájem o sponzorství je velký, už patří k dobrému tónu, že firmy dělají něco pro společnost. Mnohé si zakládají vlastní firemní nadace. A jsem ráda, když se k nám chodí radit. Můžeme jim nabídnout naše know-how, aby pro ně žadatel o pomoc nebyl jen jménem na papíře. My každého člověka nebo organizaci, která žádá o příspěvek, známe, a pokud třeba ne, umíme si je prověřit. Přistupujeme ke každému žadateli individuálně a citlivě, nějakým způsobem pomůžeme téměř každému, ale podmínky jsou jasně dané a přísné. Letos jsme navrhli na cenu za individuální dárcovství náměstkyni jednoho pojišťovacího domu za výborný nápad. Slavila kulaté narozeniny a na pozvánku všem gratulantům napsala, aby místo květin a dárků pro ni přispěli Kontu Bariéry. Na našich webových stránkách si vybrala příběhy dvou děvčat a sebrala na ně přes 500 tisíc korun. Jedné dívce jsme mohli zrovna v den šestého výročí jejího úrazu, po kterém zůstala na vozíku, doplatit auto. Tahle dáma rozesela ve firemním světě novou „narozeninovou infekci“, k jejímu příkladu se už připojili další vysocí manažeři.

Jakou máte jistotu, že peníze dárců přijdou opravdu do těch správných rukou?

Každou žádost posuzujeme individuálně a prověřujeme ji. Sociální práce je důležitou a ne malou částí práce v nadaci. Navíc máme přísný audit a auditor mi vždycky říká: „Boženo, ostražitost, dívej se na člověka tak, jako kdyby tě chtěl podvést.“ Takový pohled nikdy nepřijmu, ale hodně jsme se od auditorů naučili. Snažíme se co nejvíc zamezit možnosti podvodu. Žádost může člověk napsat jako úplně normální dopis, nemáme žádné složité formuláře. Ale vyžadujeme fotokopii občanského průkazu, průkazu ZTP, ověřujeme si v terénu údaje, které žadatel uvádí, na úřadech práce a v dalších institucích, kde je potřeba. V posledních měsících se nám asi čtyřikrát stalo, že lidi nechtějí dát kopii občanského průkazu. Naše děvčata se jim všechno snaží vysvětlit. Někdy se to podaří. Jedna paní ale poslala dotaz k Úřadu na ochranu osobních údajů a on se vyjádřil, že takový doklad nemusí dát. Jasně, nemusí. Je to její dobrovolné rozhodnutí. Pak ale musí požádat o pomoc někde jinde, u nadací, které mají třeba volnější parametry. Další zásada, kterou dodržujeme, je ověřený podpis darovací smlouvy. V nadšenecké euforii v prvním roce Konta Bariéry jsme rozeslali darovací smlouvy a poslali peníze na určené účely na účet. A pak mě napadlo: jak vlastně zjistíme, že za ně ten člověk skutečně bude mít invalidní vozík? Rozhodli jsme se, že peníze budeme poskytovat proti fakturám – přispějeme-li na vozík, zaplatíme fakturu za vozík. Udělali jsme dobře a nechceme snad tolik?

Jaké je kritérium pomoci? Zjistíte například, že žadatel opravdu existuje, že se mu stal úraz, je na vozíku, přišel o práci a bydlí ve druhém patře bez výtahu…

Když bude splňovat tahle kritéria, tak mu samozřejmě nejvíc pomůže stát, protože mu 90 % bezbariérové úpravy zaplatí. Stát dává přes 500 miliard na sociální účely. Pořád ale slyšíme, že si lidi stýskají. Je pravda, že ne každý docílí toho, co by chtěl. Určitě nemá stejný standard, jako mají handicapovaní ve Švýcarsku – ale vy ho nemáte taky. Učitel v základní škole taky nemá stejný plat jako učitel ve Švýcarsku. Prostě nejsme tak bohatá země. Ale na tyhle věci skutečně dáváme hodně. Když člověku z našeho příkladu chybí těch 10 procent na dofinancování, obrátí se k nám. A my to posoudíme. Pomůžeme skoro každému, ale různě. Někomu zaplatíme polovinu z toho, co potřebuje. Když vidíme například, že jde o matku, která je sama, má malé příjmy, dvě děti, z toho jedno handicapované, a manžel přispívá málo nebo vůbec, tak dáme doplatek celý.

Projde vám rukama každá žádost. Pamatujete si některé lidské příběhy?

To víte, že pamatuju. Nosím si ty příběhy domů, dodneška mě dojímají, často mám slzy na krajíčku. Ale neubíjí mě to, naopak spíš posiluje. Mám pocit, že s těmi lidmi žiju. Samozřejmě nemohu prožívat všechny ty tisíce příběhů lidí, které Konto Bariéry za rok obdaruje, ale některé rodiny se mi vybaví úplně přesně i se jmény. Třeba paní z Třebíče a její dvě autistické dcery nebo kluk v Liberci, bydlel ve třetím patře bez výtahu a léta se nemohl dostat ven. Nebo stipendisté Konta Bariéry, jejichž stipendium financujeme z pravidelných aukčních salonů. Ráda chodím na promoce a sleduju, jak se vracejí zpátky do společnosti a začínají pracovat. Když někdo zůstane dlouho bez práce, odvykne si, už se mu pak nechce. A v případě mladých talentovaných lidí, kteří nejčastěji kvůli úrazu částečně ochrnou nebo přijdou o zrak apod., je to obrovská škoda pro ně i pro společnost. To je vlastně posláním Konta Bariéry – odstraňovat nejen bariéry v podobě vysokých chodníků, ale taky bariéry v hlavách lidí. Bariéry pohledu na osobní asistenci, bariéry při návratu handicapovaných lidí do života, bariéry v jejich zaměstnávání. Teď mám zrovna pěkný příklad z Brna. Mladá šikovná magistra farmacie, která se zranila na lyžích. Je správné, aby se vrátila do lékárny, aby tam pro ni udělali bezbariérové úpravy. Stalo se. Máme skvělou nevidomou právničku, která se uplatnila v dTestu, Martin Kovář, bývalý učitel, který je na vozíku a má i medaile z paralympiády, je ombudsmanem v ČSOB a Era. Školíme v těchto dnech studenty v bankovnictví ve speciálním kurzu a věřím, že někteří budou opravdu v bankách pracovat.

Ponechme teď stranou chráněné dílny a osoby s různými mentálními či kombinovanými handicapy. Jak je to ale s ochotou firem zaměstnávat tělesně či smyslově postižené lidi?

Přijmout je mezi sebe, to je úkol pro celou společnost. Mnohem víc než dávky těm lidem pomůže práce. Jsou mentálně zdraví, chytří, jen si zkomplikovali život a místo bot teď mají kolečka. Pokud ale nebudete mít osobní zkušenost s takovým člověkem, těžko si leccos umíte představit. Proto je jedním z našich projektů stážování ve firmách. Máme například letitého partnera, firmu, která jako dárce opravdu hodně pomáhá, ale žádný handicapovaný v ní nepracuje. Tak jsme v rámci stážování poslali jednoho šikovného mladého studenta na vozíku a byli s ním spokojení. Věřím, že když takový člověk uspěje, firma ho zaměstná. Děláme školení ve firmách, kde handicapovaní ukazují, co umějí, co můžou a co je jejich bariéra. Díky soutěži Banka bez bariér například zjišťujeme, že lidi na pobočkách nevědí, jak se k lidem s postižením chovat, jak jim pomoct, co pro ně mohou udělat. Přijde třeba neslyšící a oni mu píšou vzkazy na maličkých papírkách. Když se nebudeme těch lidí bát, když budeme vědět, jak s nimi jednat, je to krůček k tomu, aby se mohli ve firmách uplatnit. Krůčky jsou to zatím malé, ale naštěstí na ně nejsme sami. Zabývá se tím řada neziskovek.

Před Vánoci pravidelně nacházím ve schránce obálku jednoho občanského sdružení s přiloženou složenkou. Už léta na ní mají fotku řvoucího naducaného chlapečka, který ve mně vždycky vyvolá představu dítěte vztekajícího se v obchodě, když mu odmítnete koupit lízátko. To asi není ta správná emoce, která motivuje k dárcovství, že?

Direkt mail může být ošidný, ale řeknu vám, že ho děláme taky. A vždycky u toho mám pochybnosti: neobtěžujeme lidi moc často? Neděláme to moc agresivně? Dáváme si hodně záležet při výběru účelu, na jaký vybíráme. Chceme, aby to byl nezpochybnitelný příběh a aby byl v něčem zvláštní. Teď jsme třeba vybírali na tricykl pro 13letého kluka po mozkové mrtvici. Dostali jsme asi čtyři ohlasy, proč kupujeme tak drahou věc a jestli je to vůbec potřeba. Ale taky dopis od soukromé stavební firmy, ve kterém stálo: „Přijeli jsme z výjezdního zasedání naší firmy, kde při sportovních aktivitách našich pracovníků na Lipně došlo k úrazu na bobové dráze. Sanitka, policie, doprava vrtulníkem, dobře to dopadlo. Následně jsme ve schránce našli váš dopis o Honzíkovi. Posíláme potřebných 40 tisíc na tricykl.“ Oni ho zaplatili celý! Představte si, na kolik dalších tricyklů pak ještě vybereme! Díky mailingu jsme získali 28 tisíc dárců, kteří pravidelně přispívají. Když jsem jedné z takových dárkyň odpovídala na dopis, ptala jsem se, jestli ji těmi direct maily neobtěžujeme. Odpověděla mi: „Kdybyste mi ten dopis neposlali, nepřispěla bych vám. Takhle přispěju ráda.“

Otevřená srdce i peněženky, není to lákavé pole pro podvodníky?

Myslím, že tak moc zase ne. Občas se stane, že vznikne nějaké občanské sdružení, udělá tiskovku, pamatuju na jednu, kde si najali i známého herce, lidi jim naposílají na účet peníze a sdružení zanikne. Když jsme před několika lety dělali projekt Ostrovy života, ozvali se nám ředitelé ze dvou škol, že za nimi přišel nějaký člověk z fiktivní firmy a prodával samolepky Ostrovů života. Hned jsme akci zarazili, napsali jsme všem školám a oznámili to na policii. Myslím, že se ten podvodník dodnes nenašel. Ale obecně jsem přesvědčená, že charita je čisté prostředí. V neziskovém sektoru většinou pracují slušní lidi. To ale neznamená, že by si člověk neměl prověřit, komu a na co peníze dává. Když potkám někde na ulici výběrčího s kasičkou, vždycky říkám: „Ukažte mi povolení.“ Radím lidem, aby si prověřili nadaci dřív, než dají peníze. Ať si zjistí, jestli opravdu existuje, kde sídlí. Radím, ať si přečtou výroční zprávu a podívají se na audit hospodaření, na to, jakou režii má nadace. Všechny tyto údaje bývají dostupné na internetu. Ale není nad osobní návštěvu. Pak je tu ale ještě 60 tisíc občanských sdružení, ty žádný audit nemají. U nich může být prověřování složitější, ale na druhé straně většina z nich jsou místní organizace, které dárci znají. Dneska jsou už lidé zkušenější, už by asi málokdo poslal peníze na základě inzerátu na nějaký účet nebo společnosti, která má místo adresy jen P. O. Box. Osvědčeným a důvěryhodným nadacím, za kterými jsou vidět výsledky, lidi pomáhají pořád. Nemám ráda ty, kdo jen brečí, jak se jim nedaří, protože je krize. Tím to není. Důležité je, co děláte a jak to umíte podat, vysvětlit, přesvědčit o smysluplnosti práce nadace.