Jak vychovávat děti k samostatnosti?

Výchova k samostatnosti je tak trochu tanec mezi vejci, resp. mezi prostorem a svobodou na jedné straně a řádem s pravidly na straně druhé.

Dnešní děti jsou prý chytřejší a šikovnější než předchozí generace, slýcháme občas od rodičů a prarodičů. Jako příklad většinou uvádějí, že děti umějí už v batolecím věku ovládat „elektronické hračky“ - zapnou televizi, „listují“ na dotykovém displeji a chápou jednoduché hry na počítači. Také se dokážou „domluvit“ i s minimální slovní zásobou, a především prosadit se. V moderním světě se prý díky tomu neztratí. Když se před takovými nadšenými obdivovateli svých potomků zmíníte o tom, že zaostávají v základních dovednostech sebeobsluhy a v řadě oblastí jsou málo samostatné, spolehlivě je popudíte.

Než se začneme zabývat tím, jak vychovávat děti k samostatnosti, mohli bychom se podívat, co k ní s velkou pravděpodobností nevede. Podle dětské poradenské psycholožky Ivany Halíkové je to na jedné straně příliš protektivní výchova, na straně druhé přeceňování schopností dítěte s ohledem na jeho věk, psychický a sociální vývoj. Výsledkem prvního přístupu je nesamostatnost - pokud nemá dítě příležitost nic samostatně vyzkoušet a o ničem si rozhodnout, jednoduše se to nenaučí. Produktem druhého výchovného přístupu je úzkostnost. „Pokud po dítěti opakovaně chceme, aby řešilo situace, které jsou nad jeho síly, můžeme dosáhnout toho, že nebude schopné se rozhodnout vůbec, bude ochromené strachem, jestli unese odpovědnost, která z rozhodnutí vyplývá,“ upozorňuje doktorka Halíková.

Dobrý rodič v pasti

„Samostatnost vnímám jako pozitivní vedlejší produkt celé řady výchovných situací. Když před děti stavíme věkově přiměřené úkoly, když jim poskytneme podporu, aby je zvládly, stavíme tím základy budoucí samostatnosti,“ konstatuje psycholožka Halíková. Vždycky bychom měli určit oblasti, v nichž může dítě rozhodovat samo a je si toho vědomé, a oblasti, kde zcela jednoznačně rozhodují rodiče, učitelka v mateřské škole či jiný dospělý. „Holčičky si například mohou rozhodnout, jestli si vezmou červenou nebo modrou sukýnku, ale ve třech či čtyřech letech těžko posoudí, jestli půjdou ven jen ve svetříku nebo v kabátě. Jak dítě roste a vyvíjí se, přechází z jednoduchých kompetencí ke složitějším a postupně si smí rozhodovat o více a více věcech. Tam, kde výchova dobře funguje, děti přirozeně chtějí být samostatné, chtějí se rovnat větším. Jednoduše je k samostatnosti vychováváme tak, že jim dáme určitou míru svobody. Ale nesmí jí být moc,“ dodává odbornice.

Jenže správná míra, to je občas problém. Ve vztahu k vnějšímu světu dáváme dětem mnohdy svobody málo. „Velmi často se setkávám s tím, že maminky jsou zvyklé za děti vše dělat, všude je odvést, všem vysvětlit, co jejich dítě potřebuje. Přestože stojí vedle nich, nenechají je promluvit,“ říká psycholožka. Podobné zkušenosti mají dětští lékaři, někdy dokonce i učitelé u zápisu do prvních tříd.

Rodiče jsou znejistěni medializovanými kauzami, v nichž došlo k ohrožení bezpečnosti, nebo dokonce života dětí - únosy, přepadení, obtěžování, pohlavní zneužití, úrazy při hře, střet s autem na silnici… Skupinku dětí hrajících si samostatně na hřišti nebo jdoucí po ulici už prakticky nevidíme. Rodiče nemají strach jen o dcery a syny, ale i o vlastní dobrou pověst. Co si o nich sousedé pomyslí, když uvidí jejich děti před domem samotné? Jak matka obstojí mezi kamarádkami, pokud se dozvědí, že dovolila holčičkám ve věku pěti a šesti let hrát si bez dozoru na balkóně?

„Na druhé straně doma je dítě jakýmsi malým tyránkem. Má svobody až moc, všechno se točí kolem něj, všechno mu projde. Není divu, že je doma spokojené. Ve vnějším světě se ale cítí nejisté,“ konstatuje PhDr. Ivana Halíková a dodává: „Dítě najednou vidí, že ve školce nejsou nadšení, když skáče paní učitelce do řeči, ani když ostatním dětem ničí jejich výtvory, aby mohl být na výstavce jen ten jeho. Prosazování se na úkor druhých toti ž někteří rodiče nejen tolerují, ale dokonce ho považují za projev samostatnosti a rozhodnosti.“ Ve skutečnosti takoví kluci a holčičky neumějí nakládat se svobodou a nejsou zvyklí přijímat pravidla. Jejich chování není výsledkem samostatnosti, ale úzkosti.

Skutečná samostatnost vyrůstá na úplně jiných základech. Děti potřebují „vytýčit hřiště“, tedy nastavit pravidla a v jejich rámci mít svobodu. Potřebují se pohybovat v určitém prostoru rčitém a vědět, že když si v jeho rámci volí různé možnosti, neudělají chybu. To v nich posiluje jistotu a sebevědomí.

Co je bezpečné?

„Jedna kolegyně natočila v rámci svého výzkumu na Malawi video, které mi pustila.

Byla na něm asi dvouletá holčička. Seděla vedle své mámy před chatrčí, maminka okrajovala nožem zeleninu. Pak odešla, holčička si vzala její velký nůž a začala zeleninu krájet,“ vypráví dětská vývojová psycholožka Simona Horáková Hoskovcová. V našich poměrech naprosto děsivá představa. Přesto si holčička, která byla od malička s touto činností konfrontovaná, neublížila. V tuzemských lesních školkách mohou děti pracovat s malými noži. Občas se některé trochu řízne do prstu, ale k vážným úrazům nedochází. „S nožem je dítě schopné zacházet od čtyř let, možná dřív. Musíme ho ale zároveň učit pravidlům, jak nůž držet, jak ho podat druhému, jak s ním pracovat. Není na škodu, když si předškolní dítě vyzkouší zatloukat hřebíky nebo řezat pilou. Musíme na něj samozřejmě dávat pozor, ale v zásadě je výhodnější, když se s těmito věcmi setká v době, kdy je pro něj dospělý autoritou a pravidla samozřejmostí, než když je s potenciálně nebezpečnými předměty poprvé konfrontované ve dvanácti letech,“ říká psycholožka Horáková Hoskovcová.

„Když se děti ve školce učí samostatně stříhat nůžkami, také je nenecháme bez dozoru a pomáháme jim, aby stříhaly bezpečně a měly radost, že se jim to daří. Rodiče by ale měli dovednosti, které školka dotáhnout,“ soudí poradenská psycholožka Ivana Halíková. Příliš úzkostné a opatrné rodiče můžeme ujistit, že výchovně-vzdělávací program ve školce respektuje motorické i mentální předpoklady dětí ur určitého věku.

Co by měly děti umět?

Jak samostatné by tedy děti ve věku mateřské školy měly být? Například v oblasti sebeobsluhy by se měly propracovat k tomu, že jedí celým příborem. „Často v diskusi s rodiči narazíme na otázku, do kdy ještě jíst lžicí. Myslím si, že vidličku a nůž může dítě držet velmi brzy. Nemusí samozřejmě ještě umět krájet, stačí nožem přihrnovat na vidličku,“ konstatuje doktorka Halíková. Samozřejmostí by se měly stát hygienické návyky, jako je mytí rukou před jídlem a po použití WC. Kluci a holčičky by měli umět svými prstí ky zkrotit knoflíky na oblečení, zapínat zipy, samostatně se svléknout i obléknout. I tohle jsou činnosti, které je třeba trénovat nejen ve školce, ale i doma s rodiči.

„V předškolním věku by dítě mělo být postupně schopné komunikovat s cizím člověkem, podřídit se autoritě dospělého, opusti t rodiče, zvládnout určitou aktivitu podle instrukce,“ vyjmenovává doktorka Halíková další lekce na poli samostatnosti. Do značné míry se kryjí s tí m, co označujeme jako školní zralost.

„K samostatnosti vychováváme vlastně pokaždé, když jasně stanovujeme pravidla ve skupině i vůči jednotlivci, když mluvíme s dětmi o tom, co se smí dělat a co se nesmí. Tím posilujeme jistotu dítěte, že se bude chovat správně - a zároveň máme prostor vysvětlit mu, co bylo špatně a jak to udělat lépe. Dáváme tím dítěti šanci vplout do určitého řádu, do předvídatelného a přehledného světa. To vše posiluje jeho sebevědomí. A sebevědomí vede ke skutečné samostatnosti,“ uzavírá psycholožka.

Možná jsou to i zajímavá témata pro příležitostné a taktní povídání s těmi rodiči, kteří zaměňují samostatnost za trucování a v obyčejném neposlouchání vidí známky budoucí silné osobnosti.