Základním nástrojem komunikace je jazyk. Děti si ho od raného věku osvojují prostřednictvím interakce s okolím.
Pokud se ale narodí s těžkou až úplnou ztrátou sluchu, může pro ně být (i s funkční kompenzační pomůckou) osvojení mluvené řeči náročné.
V kontaktu s vnějším světem jim pomáhá komunikace pomocí vizuálních prostředků a znakového jazyka. Podle míry ztráty sluchu rozvíjejí své dovednosti komunikovat v mluvené a psané češtině. Jak na to?
Schopnost komunikovat se sociálním prostředím je to nejdůležitější, co si dítě potřebuje osvojit. Celý proces osvojování jazykových dovedností dítěte začíná okamžikem jeho narození. V raném věku je obklopeno svým nejbližším okolím. Postupně se zapojuje do vrstevnického kolektivu a dochází do školského zařízení, kde svoji schopnost komunikovat dále rozvíjí. Dobré komunikační kompetence dítěte jsou základem jeho dalšího vzdělávání, do budoucna jeho zapojením do společnosti a úspěšným uplatněním na pracovním trhu.
Pokud dítě se sluchovým postižením žije v rodině s rodiči, kteří mají také sluchové postižení a primárně komunikují znakovým jazykem, dítě si znakový jazyk osvojuje od útlého věku přirozenou cestou. Pokud se dítě s tímto druhem postižení narodí slyšícím rodičům, celý proces rozvoje komunikačních dovedností dítěte je obtížnější. Rodiče se totiž nejprve učí s dítětem komunikovat všemi dostupnými způsoby. Učí se, jak využívat vhodné komunikační strategie charakteristické pro komunikaci vizuálními prostředky, postupně rozšiřují dovednost komunikovat s dítětem prostřednictvím znaků a základních frází a poznávají gramatiku znakového jazyka.
Již v předškolním věku je pro dítě důležité rozvíjet dovednosti komunikovat v českém znakovém jazyce. Jeho prostřednictvím se bude učit dalším jazykům a uvědomovat si jejich odlišnosti, ale i čtení a psaní. Český znakový jazyk se stává jeho primárním komunikačním prostředkem, prostřednictvím kterého si osvojuje nejen kompetence v oblasti vzdělávání, ale je taktéž podrobeno procesu výchovy.
Oproti českému jazyku má český znakový jazyk mnoho rozdílností a je třeba, aby se s nimi seznámil i pedagog. Vysvětleme si ale nejprve pojmy, se kterými se lze v souvislosti se vzděláváním žáků se sluchovým postižením setkat. Jedná se o pojmy český znakový jazyk a znakovaná čeština. Existuje mezi nimi značný rozdíl.
Pro žáky s postlingvální poruchou sluchu (tzn. kteří ztratili sluch během života) nebo pro žáky se středně těžkou až těžkou (dobře kompenzovanou) poruchou sluchu je znakovaná čeština srozumitelnější. Při komunikaci se spoléhají na slyšení, které jim umožňuje kompenzační pomůcka, na znalost českého jazyka, na odezírání, příp. na základě zkušenosti s češtinou dosazují a domýšlejí kontext sdělovaného.
Naopak u žáků s prelingvální sluchovou poruchou (tzn. žáci, kteří neslyší od narození nebo u nichž došlo ke ztrátě sluchu před vývojem řeči), kteří nemají funkční kompenzaci, je třeba rozvíjet komunikaci prostřednictvím znakového jazyka. Jedině tak porozumí sdělovanému textu komplexně, a to včetně všech významů, které sdělení nese.
Následující tipy mohou využít nejen učitelé. Jsou určeny všem, kteří komunikují s dítětem (příp. s dospělým) s nedoslýchavostí. U těchto dětí, pokud s nimi komunikujete mluvenou řečí), můžete využít níže citovaná doporučení:
Čtenářská gramotnost neznamená jen umět číst, znamená číst s porozuměním textu, dokázat o něm hovořit a využít ho v běžném životě.
„Budovat čtenářskou gramotnost je možné od nejútlejšího věku dítěte, i když v této době dítě ještě smysluplně nečte, a dokonce ani nezná jazyk, ve kterém jsou texty napsané. Vztah ke čtení rozvíjejí bezesporu nejvíce rodiče, kteří svým vlastním přístupem ke knihám a čtení (a psaným textům obecně) významně ovlivňují své dítě. Také mateřská škola má velký podíl při přípravě dítěte na čtení (Tomášková, 2015, s. 12).“
U dětí s úplnou ztrátou sluchu je situace složitější, protože se učí psát a číst v jazyce, který znají omezeně nebo ho neznají vůbec. Nicméně i u nich lze budovat čtenářskou gramotnost. Děti spontánně vnímají komunikaci kolem sebe, chápou okolní dění a mají díky tomu základní povědomí o světě. Později se takové děti učí číst a psát podobně, jako se slyšící děti učí číst a psát v cizím jazyce.
U všech dětí, včetně dětí se sluchovým postižením, je důležité již od raného věku budovat vztah ke knihám, příběhům, informacím, a to jak v rodině, tak v mateřské škole. Předčtenářská gramotnost se buduje a rozvíjí v období, kdy dítě ještě nečte, ale rozvíjí potřebné kompetence pro čtení.
Následující tipy mohou využít nejen učitelé, jsou určeny všem, kteří pečují o dítě se sluchovým postižením (o děti nedoslýchavé nebo neslyšící).
Jakmile dítě ovládne formální znalost písmen, lze jej podpořit v tvorbě tzv. osobní knížky. Dítě si do ní zapisuje vše o sobě, nejprve s dopomocí a později více samo. Vlepuje si tam různé fotografie nebo maluje obrázky, které souvisejí s tím, co prožilo nebo prožívá, co má rádo apod. Děti se zpětně rády ke své osobní knížce vracejí, rády si v ní listují, nebo ji dokonce předčítají druhým.
Podstatné je neustále děti ke čtení motivovat. Z tohoto důvodu vznikla také řada projektů zaměřených na rozvoj čtenářské gramotnosti u žáků se sluchovým postižením, které myslí jak na nejmenší sluchově postižené čtenáře, tak na starší žáky. Jedná se např. o dnes již tradiční akci českých knihoven Noc s Andersenem, do které se mj. pravidelně zapojuje i Informační centrum rodičů a přátel sluchově postižených. Unikátním projektem Krajské vědecké knihovny v Liberci jsou tzv. „znakoknihy“ – hybridní knihy, které v prostředí originálních ilustrací knih propojují psaný text se simultánním překladem do českého znakového jazyka. O tématu rozvoje čtenářské a předčtenářské gramotnosti u dětí se sluchovým postižení pojednává podrobněji Odborný magazín Centra pro dětský sluch Tamtam (3/2022).
Pokud vás problematika zaujala a chcete vědět, jak děti se sluchovým postižením učit číst a psát, přečtěte si celý článek na webu Zapojmevšechny.cz. Tento článek byl zkrácen pro zveřejnění v periodiku Informatorium 3–8.
Skok