První týdny ve školce

„Běž se podívat do třídy, jaké tam mají pěkné hračky,“ říká maminka v šatně, ale tříletý Honzík se pevně drží jejích nohou s hlavou otočenou tak, aby do třídy vůbec neviděl. „Tak pojď, zkus to,“ matka začíná být bezradná. Rozhlíží se po učitelce a její pohled říká: „Odvedete si ho tam, prosím? Já to asi nezvládnu…“

Začátek školního roku je ve znamení příchodu nováčků a čím dál častěji se ukazuje, že adaptační potíže nemají zdaleka jen děti, ale svým způsobem i jejich rodiče. U nejmladších kluků a holčiček se s adaptačními problémy více méně počítá, může trvat měsíc i déle, než si na nové prostředí, kamarády i učitelky zvyknou. Potíže ale mívají i starší děti, zvlášť pokud dosud neopustily bezpečný svět rodinného kruhu. Mohou mezi nimi být děti spíše tiché, plaché a stydlivé, jimž dělá problémy navazovat kontakty s cizími lidmi a nové prostředí si potřebují napřed pomalu a opatrně „osahat“.

Ať zkušenější pomáhají

V adaptačním období je podle poradenské psycholožky doktorky Ivany Halíkové výhodnější, pokud nové děti přicházejí už do částečně fungující třídy. „Děti, které všechno už znají z loňska, vlastním příkladem ukazují nováčkům, že se ve školce cítí dobře. Můžeme o tom společně mluvit, poukázat na to, že i ty větší děti před časem, když přišly nově, taky trochu plakaly, ale teď už si pěkně hrají. Učitelka má příležitost vytvářet situace, kdy začleňuje nové děti postupně do hry. Pečující holčičky se často rády ujímají role malých opatrovnic a průvodkyň, pomáhají nováčkům s oblékáním - neměla by to být samozřejmě jejich celodenní náplň, ale chvilky pomoci a péče o menší kamarády jejich vlastnímu rozvoji vůbec nevadí, naopak,“ dodává psycholožka.

Nestačí ale jen přidat do skupinky dobře adaptovaných dětí nové a navodit herní situaci. „Skupinky je potřeba obcházet a sledovat, co se v nich děje. Musíme zadávat úkoly tak, aby nebylo hned vidět, že nové děti jsou méně šikovné apod. Neměly by v počátcích své školní docházky mít pocit, že - na rozdíl od druhých - něco neumějí. Tím bychom mohli negativně ovlivnit jejich budoucí ambice, aspirace a sebejistotu,“ konstatuje PhDr. Ivana Halíková.

Složitější variantou jsou třídy tříletých, kteří všichni procházejí adaptačními problémy. Tady odbornice doporučuje v prvním období vymýšlet činnosti, které mohou děti dělat společně. Například skupinové malování, zpívání, říkání básniček, hraní seznamovacích her, kde se procvičují jména jednotlivých dětí… „Chce to trpělivost. Obvykle se osvědčují aktivity, kdy je učitelka součástí her, zejména pohybové hry typu Zlatá brána, Had jede školičkou, hry na vláček. Pokud jsou děti s učitelkou v pohybu, na brečení nezbývá tolik času. Když je posadíme s tužkou, kterou drží poprvé, šance, že budou myslet na maminku a budou u toho bulet, je vyšší, než když ze začátku dáme důraz na rytmické pohybové činnosti. Tělo se zaměstná, hlava řeší koordinaci pohybů, nemá tolik času přemýšlet o tom, kdo ho tam nechal a kdy maminka přijde,“ vysvětluje odbornice.

Ti nejmenší mohou paní učitelce i chvíli sedět na klíně a vyprávět něco ostatním. „Ale není vhodné mít na klíně dlouhodobě jedno dítě, zvlášť když je nových víc. To může jeho zapojení do kolektivu naopak ztížit, protože se stává svým způsobem vyčleněné. Pokud zavedeme chování na klíně, tak na střídačku. To je samozřejmě snazší, když máme jen část třídy nováčků,“ konstatuje psycholožka. Zároveň by ale mělo být zřejmé, že je to jen dočasné opatření, že individuální chování a mazlení není součástí každodenního programu. „Někdy se setkávám s tím, že přijdu do školky koncem října a na dvou učitelkách je navěšených pěti dětí, mě se hned chytne dalších pět za ruku a mezitím s učitelkami řešíme, co potřebujeme,“ líčí doktorka Halíková.

Pomoc potřebují i rodiče

Mnohdy mají daleko dramatičtější adaptační potíže děti, pro něž představuje největší překážku fakt, že není vždycky po jejich, že po nich někdo chce dodržovat určitý režim a pravidla, a odmítá o tom donekonečna diskutovat.

Podle doktorky Halíkové by se učitelky hned v prvních dnech neměly zdráhat sdělit rodičům, že srdceryvné scény a prodlužování loučení při předávání dítěte je zbytečné. Mnohé maminky mohou být za takovou radu vděčné, protože samy si skutečně nevědí rady - a velmi by si přály, aby se zachovaly „správně“. Generace dnešních maminek je silně ovlivněná názory, že štěstí a spokojenost dítěte je na prvním místě - a velmi často vidí jen okamžitou reakci dítěte a krátkodobý efekt. Je pro ně obtížné představit si, že z dlouhodobé perspektivy může být jistý trénink drobné frustrace pozitivní.

Úvodní třídní schůzky by mohly být příležitostí k tomu, abychom maminky ujistili, že by měly svým dětem bez obav říkat, že v určitý čas je normální, aby maminka šla do práce a dítě do školičky. Klidně mohou mluvit o tom, že i jim se stýká podobně jako jejich holčičkám a chlapečkům - a že i to je v pořádku. Zároveň je ale třeba dětem přesně vysvětlit, kdy si pro ně maminka nebo někdo jiný přijde, a do té doby si budeme hrát ve školičce. Slíbený čas je potřeba dodržet.

Důležité je i to, aby si dítě vyzvedávala osoba, kterou čeká - pokud neví, jestli přijde máma, babička nebo chůva, přináší to do jeho světa zbytečnou nejistotu, která adaptaci na školku i na požadavky vnějšího světa ztěžuje.

„Dítě by mělo vědět, co ho čeká - že si bude hrát, pak bude svačinka, pak půjdou na procházku, pak bude oběd, pak si odpočinou při pohádce, a až se vyspinká, maminka přijde. Tohle se vyplatí opakovat pořád dokola jako rituál, když vedeme dítě do školičky, aby si to zažilo, aby to umělo odříkat. I když se mu to zpočátku nelíbí, tím, že si to opakuje, se to pro něj stává normálním. To je princip behaviorálního podmiňování - když něco stokrát řeknu, stane se to téměř pravdou.

Jsou to jednoduché zásady, s nimiž může učitelka rodičům pomoci,“ dodává doktorka Halíková.

Za první úspěšně zvládnuté úkoly můžeme mít ve školce připravené malé odměny - figurky z kinder vajíčka, nálepky na papír, obrázky zvířátek - za to, že jsou děti šikovné, že se samy obléknou atd.

Když pořád pláče

Stává se, že většina dětí si po několika týdnech už postupně zvyká, ale jedno či dvě reagují stále stejně jako první den. „Když dítě v rámci adaptačního procesu vyloženě vybočuje, vyplatí se zopakovat rozhovor s maminkou. Někdy je výhodné, aby ho vodil do školky někdo jiný než maminka, protože od té se nejhůř odchází. Od babičky nebo od táty se dá odejít snáze - oni s dítětem nebyli několik let doma jako máma, od níž to může chlapeček nebo holčička vnímat jako velký podraz, od ostatních ne. Naopak máma může být tou, která si pro dítě přijde. Pro rodiče není příjemná situace, když dítě ráno pláče, protože mají strach, že je za to nebude mít rádo. Určitě bych jako učitelka rodičům nepředávala detailní popis situace po jejich odchodu - kolik hodin dítě proplakalo, co u toho říkalo, ale dávala bych informaci v tom smyslu, že jsme to zvládli. Když se mámy dozvědí, že dítě probrečelo dopoledne, celou cestu domů s ním probírají, proč plakalo, jestli se mu stýskalo -to jsou věci, které není potřeba rozpitvávat. Není vhodné se vracet k té části dne, kterou dítě vnímá jako neúspěšnou, lepší je vést konverzaci o tom, jak byl dobrý oběd, kolik dětí dojedlo a kolik nedojedlo, odpoutávat pozornost od plakání.

Někdy dítě ani moc nebrečelo, ale aby ,potrestalo‘ mamku, řekne: A stejně jsem tam plakal! Nemusí to být úplně pravda, jenže i čtyřletý brouček ví, že to na mámu působí a že se mu to bude snažit něčím vynahradit. To není právě nejlepší cesta,“ uzavírá psycholožka Ivana Halíková.