Strategie pro druhou polovinu života

Pokud je vám přes třicet, je to přesně ten správný čas na promyšlení strategie pro druhou polovinu života. Zní to děsivě? Nemusí. Podle psychologa Jeronýma Klimeše stačí, abychom se učili svůj život řídit aspoň tak, jak umíme řídit auto.

Život může v mnohém připomínat horu, nebo alespoň kopec. Když jedeme vzhůru, nemyslíme na brzdy, ale na motor. Někdo sází na spolehlivé plynulé tempo, jiný dává přednost pořádné akceleraci. Každopádně si ale užíváme stále lepší výhled a máme před sebou vidinu opojného pobytu na vrcholu. Jet do kopce, to podle psychologa Jeronýma Klimeše obvykle už tak od puberty umíme docela dobře. „Motorem je velké ego a benzinem vztažná motivace, čili já, já, jenom já, stačím si sám. Nastupujeme oslnivou kariéru, která někde vrcholí – a pak se najednou podíváme, a vidíme cestu dolů. A k té by se nám setsakra hodily brzdy,“ říká. Jenže co s tím, když jsme se je doteď nenaučili používat? Možná na tu pomyslnou brzdu budeme muset doopravdy šlápnout až někdy po padesátce, ale základní lekce životní autoškoly bychom měli absolvovat mnohem dřív.

První ohlédnutí

Lékař nebo biolog by vám nejspíš řekl, že stárnout začínáme už v okamžiku narození. Psycholog má mnohem vlídnější slovník: celá léta dětství, adolescence a rané dospělosti rosteme, rozvíjíme se, dostáváme se na vrchol svých sil. V oblasti fyzické kondice a reprodukčních schopností jsme tam zhruba mezi šestadvaceti a třiceti lety. K intelektuálnímu vrcholu se propracováváme krátce po čtyřicítce, kdy se dosažené vzdělání snoubí se zkušeností a cílevědomost s odpovědností. „A ve chvíli, kdy se poprvé otočíme, abychom se podívali, co zůstává za námi, místo abychom hleděli jen kupředu, začínáme stárnout,“ popisuje psycholog Jeroným Klimeš jev, který vývojová psychologie charakterizuje jako počátek poklesu výkonnosti a psychomotorického tempa. V přístupu k vlastnímu stárnutí můžeme zvolit několik strategií. Například:

1. Člověk je tak starý, jak se cítí.
2. Raději na to nemyslet.
3. Pamatuj na smrt.
4. Nepoddávej se tomu.
5. Carpe diem! (Užijme si dne!)
6. Žij každý den tak, jako by to byl tvůj poslední.
7. Po nás potopa.
8. Hlavně si musíš věřit.
9. Hledání hospody U ztraceného mládí (a pořizování si mladších a mladších partnerek).
10. Dokud se souloží, ještě se neumřelo.
11. Stýkejte se intenzivně se starými lidmi, nebudete mít odpor sami k sobě, až zestárnete.
12. Všechny problémy vyřeší eutanazie.

Copingové strategie (tedy strategie určené ke zvládání zátěžové situace) rozdělili američtí psychologové Richard Lazarus a Susan Folkmanová v 80. letech minulého století na ty, které jsou zaměřené na problém (jejich prostřednictvím se ho snažíme řešit) a na strategie zaměřené na emoce. Ty slouží k tomu, abychom se uklidnili, podívali se na problém z jiného úhlu, případně ho přijali, především však chceme snížit úzkost, kterou v nás vyvolává. Někdy se přidávají i strategie zaměřené na útěk (před problémem).

Jak jste si nejspíš všimli, některé z výše uvedených strategií ke zvládání zátěžové situace, jíž je vlastní stárnutí, jsou funkční, jiné méně, některé mohou být dokonce škodlivé.

Další informace naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 10/2016