tisk-hlavicka

Hádejte se, ale naslouchejte si

Rozhovor s párovým terapeutem Slavojem Titlem.

Psycholog Slavoj Titl se jako jeden z mála orientuje na psychoanalytickou práci s páry. Dalo by se říci, že „klientem“ není ani jeden z partnerů zažívajících manželskou krizi, ale v první řadě jejich vztah.

O svém přístupu k párové psychoterapii nově vydal knihu v nakladatelství Portál.

Jak jste se dostal jako psychoanalytik k tomu, že budete pracovat s páry? Nebo se spíš mám ptát, proč jste se jako párový terapeut rozhodl, že budete pracovat psychoanalyticky?

Máte pravdu, psychoanalýza je původně teorií a terapií jedinců. A v manželské poradně, kde jsem začínal, se pracovalo tak, že přišel rozhádaný pár a chytrý poradce manželům řekl, co mají dělat, aby se jim ulevilo nebo aby se problém nějak vyřešil. Jenomže tenhle způsob je velmi neefektivní, byť se často praktikuje dodnes. Nefunguje, protože dává obecné rady lidem, kteří mají spoustu specifi ckých rysů a odlišných hodnot. Měli jsme s dalšími dvěma kolegy zkušenosti s psychoanalýzou a chtěli jsme zkusit, jestli můžeme tyto metody aplikovat i na páry, bychom jim dokázali pomoct „na míru“. Bylo to v 80. letech minulého století, neměli jsme žádné spojení se světem, nemohli jsme se inspirovat ze zahraničních zkušeností. Časem se moji tehdejší kolegové Strnad a Kopřiva začali věnovat systemické terapii, já jsem u párové psychoanalýzy zůstal dodnes.

Máte tedy před sebou dva jednotlivce, každý má svoje vlastní problémy i vlastní pohled na krizi společného vztahu…

Když pomůžete jednomu a vyřešíte jeho problém, často to vyvolá reakci u druhého. Porušíte totiž určitou rovnováhu v dynamickém systému. S tím se typicky setkáváme v rodinné terapii: když psychoterapeut pomůže dítěti, vyvolá to reakci v rodině a ta se může začít rozpadat. Nebo častěji to bývá tak, že když rodiče zjistí, že se dítě díky psychoterapii uzdravuje, přeruší ji. Systém se té změně prostě začne bránit.

Psychologové ale často říkají, že stačí pracovat s jedním z partnerů. Změny v jeho chování a přístupu vyvolají změny u druhého a může to nastartovat pozitivní proces.

To si nemyslím. Může to znamenat nastartování něčeho pozitivního, ale i velkého průšvihu. Předem to nevíme. V individuální terapii vyléčím jednoho člověka, ale možná, že se mu rozpadne vztah. Možná jeho nemoc udržovala vztah pohromadě. „Zoufalé manželky“, které často bolí hlava a vypadají jako nešťastné, ve skutečnosti to zoufalství potřebují, aby držely vztah. Nebo muž, který se strašně dře, workoholicky se honí. Můžeme to vidět jako jeho problém, ale někdy právě tohle je podmínkou toho, aby s ním partnerka setrvala.

V psychoanalytickém přístupu vidíme problém spíše mezi partnery, v tom, jak spolu vytvářejí vztah. Myslím si, že my lidi se spojujeme na základě nevědomého vztahového přesvědčení. Mám například klienta, jemuž rodiče od dětství říkali, že se jako velký a dospělý stane feťákem a zavraždí je. Měli přesvědčení, že růst a dospívání je strašně nebezpečná věc, že autonomie jejich syna je pro ně obrovským rizikem. Celý život se snažili zadržet jeho dospívání a dozrávání. On přesvědčení rodičů přejal a přišel do terapie, protože má problémy s tím, že sám brání svému růstu.

Nebo jsou vztahy založené na společném přesvědčení, že jeden se musí vždy podřídit a druhý musí ovládat. To může nějakou dobu fungovat. Ale za čas to podřizujícího se přestane bavit. Nebo začne mít v práci úspěchy, jde nahoru. Tím se samozřejmě společné vztahové přesvědčení o podřízenosti a vládnutí poruší. Buďto se partnerům podaří spojit se na základě nějakého jiného přesvědčení, nebo se budou muset rozejít. Případně budou nešťastně dál spolu a odcizí se.

Přestane někdy toho, který řídí, vedoucí role bavit?

No jistě! Stále řídit je strašně nepříjemné a znemožňuje to být osobní. Bývá to časté u mužů v manažerské, řídicí pozici, pokud ji zaujímají v práci i doma. Mnohdy bývají nešťastní, protože nemají nikoho, s kým by mohli sdílet svoje starosti. Nemají místo, kde by mohli být slabí, oddat se vztahu, otevřít se. Nevědomě, někdy i vědomě po tom touží. Může se ale stát, že žena, která je chce mít všemocnými, je začne vnímat jako slabé, bezcenné, trapné, nemožné, impotentní. Změnou rovnováhy ve vztahu vznikne složitý problém.

Chodí k vám do psychoanalytické párové terapie lidé, které chtějí vztah zachovat?

Ti převažují. Ale přichází i mnoho těch, kteří už jsou tak naštvaní nebo tak zklamaní, že ani nevědí, jestli chtějí vztah udržet. Když se přímo zeptám, často se ukáže, že lidi si myslí, že něco chtějí, ale nevědomě je to jinak. Chcete se rozejít? Řeknou jo, ale když povídáme, je vidět, že se hodně snaží zůstat spolu. Jiní na začátku tvrdí: ne, my se v žádném případě nechceme rozejít, ale přitom celá terapie je o tom, že se snaží rozejít, jen mají pocit viny, tak si chtějí rozchod nějak zdůvodnit.

Jak probíhá párová psychoanalýza?

Na první pohled jako obyčejné povídání. Mluvíme o tom, co lidi trápí, s čím se potýkají, co se jim děje, jak tomu rozumějí dohromady, jak tomu rozumí jeden, jak druhý. Někdy mají partneři tendenci se do sebe hned pustit, ale já to většinou zmírňuji tím, že se snažím jejich výpovědi „přežvýkat“, odborně se tomu říká following, porozumět každému z nich, prohloubit jejich porozumění a vnést do toho nevědomý význam. Například jedna paní si strašně stěžovala, že manžel jí s ničím nepomůže, všechno je na ní a cítí se v rodině velmi opuštěná. Zeptal jsem se, proč manželovi o pomoc neřekne. Odpověděla, že ji to nenapadlo. To bylo samo o sobě překvapivé: proč ji nenapadlo říct manželovi, co ji trápí a že už toho má „plný kecky“? Ukázalo se, že před lety, mnohem dřív, než tyhle problémy vznikly, po něm pomoc chtěla, chtěla mu říkat své starosti, ale on na to neměl náladu - v rozhovoru se ukázalo, že měl v té době svoje vážné starosti. Ona se tím nechala už navždycky odradit. Proč to nikdy nezkusila znovu? Ukázalo se, že už doma ji jako dítě vychovávali v tom, že má všechno zvládnout sama, má být silná a neříkat si o pomoc. Když si na něco postěžovala nebo chtěla pomoc, řekli jí, že je jen rozmazlený fracek, který nezvládá svoje úkoly. Jí se tahle vzpomínka na domácí neempatickou reakci aktivizovala při prvním pokusu říct manželovi o pomoc. Zalekla se, že by zase mohla být považovaná za rozmazleného fracka - ale to by manžela ani nenapadlo. Jen v tu chvíli měl sám dost. A časem, když už mu o nic neříkala, si na to zvykl - a samozřejmě se mu to líbilo. Vůbec netušil, jak se cítí, protože si na tuhle zátěž nikdy nestěžovala. Místo toho se zlobila jinak, hněv a frustrace se dostávaly na povrch jinde, na což on reagoval rozzlobeně. Všechno se točilo v kruhu. Obecně je pro lidi těžké stěžovat si na to, co jim v manželství schází. Když si na to nemohou stěžovat, ten druhý to mnohdy ani neví.

Takže si sice nakonec stejně stěžují, ale na špatné věci…

Ano, přesně! Nestěžují si na to podstatné. Potřebují v terapii objevit, co je vlastně trápí. Když spolu děláme ten following, nebo taky techniku „jestli vám dobře rozumím“, člověk si začíná uvědomovat, co mu na celé věci opravdu vadí, a ten druhý to slyší. Dozvídá se něco, o čem si doma nepovídají, co si možná nikdy neřekli.

Co je důležité v terapii vztahu, který utrpěl nevěrou jednoho z partnerů?

I když se manželé rozhodnou zůstat spolu, mohou se časem objevovat hádky - jeden druhého chce opravdu vědomě urazit, zranit, protože ta bolest, kterou utrpěl jeho nevěrou, zůstává, i když o ní třeba vůbec nemluví. Klasický poradenský přístup bývá: když chcete udržet vztah, nevěru moc nepitvejte, pokračujte v sexu, myslete na to, abyste byli pro druhého atraktivní a tím váš vztah zlepšili. Zkrátka buďte rozumní. Jenže to je podle mě hrozně neempatické, nevěra způsobí v první řadě obrovitánskou bolest. Člověk je uražený, ponížený, zraněný. Potřebuje o té bolesti mluvit. Snaží se sice chovat v duchu těch rad rozumně, ale bolest si nese v sobě. A ta vede ke vzteku na druhého. Hrozně se na něj zlobí, někdy ho i nenávidí. Nejde to zadržet a do vztahu se to vše dostává nějakými spodními proudy. V párové terapii potřebujeme nejdřív pracovat s tou bolestí. Musí být zaléčená, jinak se chová jako zdroj infekce. Často je třeba pracovat i s pocitem viny toho, kdo byl nevěrný. Emoce jsou na obou stranách, lidi se je snaží rychle přejít, někam je zasunout a už zase mít to manželství, které měli předtím. Ale to nejde. Tím zasouváním problémů si nadělají ještě větší paseku.

Existují v partnerství bolesti nevyléčitelné?

Myslím, že nevyléčitelné je vždy individuální. Každý má citlivé místo, které vzniklo někdy během života a které není zaléčené. Když se nám do toho místa lidi navezou, reagujeme přemrštěně emotivně - tedy pro druhé přemrštěně, pro nás to má logiku našeho zranění. Když se vám někdo dotkne otevřené rány, tak mu dáte facku, ani nevíte jak, protože je to strašná bolest. Jenže rány v duši vidět nejsou, takže se nás druzí dotknou, ani o tom nevědí. A pak se diví: proč reaguješ tak bláznivě, vždyť se nic nestalo. A to je pro nás další rána - vždyť on ani nechápe, že pro mě se něco stalo! Mnohdy ani sami nevíme, jaké si ukrýváme zranění a odkud se vzalo. Některé rány jsou v párové terapii nevyléčitelné třeba proto, že lidi o nich nechtějí vůbec mluvit, takže se nepodaří je zaléčit. Jsou uložené příliš hluboko anebo lidem někdy připadá příliš samozřejmé, že se s tím nedá nic dělat, takže problém ani nepřinesou.

V individuální psychoanalýze se jde hodně do minulosti, do vztahu k rodičům. Jak to děláte v případě párů?

To nejdůležitější, myslím si, je zůstat jakoby na povrchu. Nejdřív mluvit o tom, co se děje mezi nimi. A oni sami vlastně minulost nabídnou. Nejsem příznivcem toho, aby analytik do terapie sám minulost strkal. To lidi většinou zablokuje. Ale když si povídáme o tom, proč reagovali takhle a takhle, proč cítí to a ono, sami většinou minulost přinesou. Pak to má smysl, sami si doplňují kostičky do celkového obrazu, jak potřebují.

Jaké jsou signály, že se daří vztah zlepšovat a terapie už není třeba?

Lidi si většinou myslí, že je to dobré, když se jim příjemně povídá, funguje jim sex, dovedou se dohodnout o dětech, o penězích, o starostech běžného dne. Někteří považují za dobré, že se nehádají, protože dřív se strašně hádali. Pro terapeuta jsou trochu jiná kritéria - jedno z nejdůležitějších pro mě je, že partneři dokážou vyposlechnout jeden druhého, dokážou spolu vést rozhovor na citově důležité téma. Dovedou říct jeden druhému „mám tuhle starost“, „tohle mě trápí“ a druhý to dokáže vyposlechnout. Tohle chlapi často neumějí, chtějí dávat rady, chtějí hned udělat všechno, aby to bylo brzy dobrý. Ženu to odradí, jenže muž v tu chvíli neví, co se děje, protože on přece udělal to nejlepší. Je zklamaný. To, že si lidi dovedou povídat o tom, co je pro ně důležité, považuji za podstatnější než to, že se nehádají. Hádka nemusí být takový problém. Naopak, může to být způsobem jak věci řešit.

Jak tedy přistupovat k partnerské hádce?

Důležité je, jestli partneři po hádce dokážou mít takzvanou pozici třetího, jestli se dokážou podívat z nadhledu a povídat si o hádce - co mě vytočilo, jak jsem pochopil to, co jsi říkala a dělala, co jsem si o tom myslel, proč mě to tak naštvalo. Tím vlastně hádku svým způsobem „opravují“. Někdo o ní ale nemluví, stáhne se a čeká, až to z něj vyprchá. Dusit všechno v sobě není dobrý způsob, ono to totiž jen tak nevyprchá. Tenhle přístup nakonec vede k odcizení. Někdo zase hádku odčiňuje - kupuje dárky, snaží se vše nějak nahradit. To je taky špatný způsob.

To pak manžel přijde s kytkou a žena začne přemýšlet, jaký udělal průšvih…

Nebo žena uvaří báječnou večeři a on přemýšlí, co se stalo. Ale je to ještě horší: když člověk něco odčiňuje, dělá to kvůli druhému, kvůli morálce - nedělá to s chutí. Věci se tím navíc vůbec nevysvětlí. Vede to obvykle až k nenávisti vůči druhému - já to musím dělat pro něj. Vztek na partnera může být i neuvědomovaný, o to je však nebezpečnější.

V různých psychologických příručkách najdeme rady a návody, jak se správně hádat, jak poznat dobrou hádku od špatné…

Někteří odborníci opravdu učí, jak má vypadat správná hádka, a trénují lidi, aby se správně hádali. To považuji za úplnou pitomost. Lidi se někdy potřebují hádat, problém je, když nemají na to, aby se později na situaci mohli podívat svrchu. K tomu musí mít vnitřní chuť a schopnost tomu porozumět, říct, co je trápilo. A to je často nevědomé. Trénink v hádání vede k falešné hře na povídání si o hádce, ke hře na oblbování druhého, jako že mu vyjdu vstříc, a on oblbuje sám sebe, jako že to tedy bere. Když jim to psychologové poradili, tak to udělají. Ale nepracují s vnitřními pocity, natož s pocity nevědomými. Jenže právě ty jsou tím, co nás řídí.

Slavoj Titl je psycholog, psychoanalytický párový psychoterapeut a spoluzakladatel výcviku v párové psychoterapii. Má soukromou praxi, působí v Institutu párové a rodinné terapie a je členem České společnosti pro psychoanalytickou psychoterapii. V říjnu letošního roku vyšla v nakladatelství Portál jeho kniha Psychoanalytická párová terapie.

Názory k článku (0 názorů)
Žádné názory zatím nejsou. Vložte první!




Podobné články


Další od autora PhDr. Kramulová Daniela >>


Vyhledávání článků podle věku

Fotky podle věku

Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.

Naše milovaná ---ADELINKA-----ADELINKAFilípekEliška 3.8.2010Naše ADÉLKA ve školce:-)(ve fialovém tričku)FotbalistaFotbalistaTo jsem pěkná čarodějka .....ADÉLKA.......Naše princezna AdélkaADÉLKA A PEJSEK

Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.

Přihlásit k odběru

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě

(C) 1999-2016 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.

Zajimavé odkazy:
   Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.