Ze dne na den, z týdne na týden

O plánování volného času dětí, jejich směrování a láskyplné improvizaci. Kdo u vás doma organizuje, kdy půjdete s dětmi plavat a kdy do kina, kdy pojedete na výlet a kdy na návštěvu? Jakou roli hrají kroužky? A prarodiče a kamarádi? Rozhodují o volném čase vždy maminky, nebo to umí i tátové?

Můj muž je vysloveně domácí typ, přijde večer z práce a chce mít klid a o víkendu někam chodit netouží. Stačí mu, když děti vidí kolem sebe. V poslední době se jim věnuje v souvislosti s prospěchem ve fyzice a matematice. Jsem ráda. Naproti tomu se mi zdá, že jiná bývá situace, když jsou rodiče rozvedení. Najednou se ukáže, že i tatínkové, kteří o volném čase dětí do té doby neuvažovali, dokáží vymyslet atraktivní program a nepřetržitě své děti bavit po celou dobu, co jsou jim děti svěřené. Dokonce jejich chování vzbuzuje závist jiných dětí, které jsou toho svědkem a které pak konstatují, že dítě rozvedených rodičů „se má“ a „má bezvadného tatínka“.

Improvizace nebo organizace?

Naše rodina patří spíš k těm improvizujícím. Ale není to všude stejné. V našem sousedství žije rodina s pěti dětmi. Dokud byly děti ještě předškolní, často jsme se s jejich maminkou scházely u nás na zahradě a povídaly si -jsme stejně staré, máme stejné zájmy. Od té doby, co děti začaly chodit do školy, je setkání s touto maminkou zcela nemožné. Všechna odpoledne je plně vytížena rozvážením dětí na kroužky a z kroužků. A to je zapojena i aktivní babička a tatínek, který děti vyzvedává na cestě z práce. Popovídat si můžeme jedině po telefonu a těším se, že k setkání dojde jednou v důchodu, pokud ovšem z této maminky nebude rovněž aktivní babička, což je dost pravděpodobné.

Poflakování versus společné výpravy

Z telefonického hovoru vím, že děti jsou opravdu v jednom kole. Jejich maminka si stěžovala na chlapce, který se skamarádil s jejím nejstarším a začal ho lákat k společným hrám a „chození ven“. „To je hrůza!“ Svěřila se mi, „pořád k nám chodí a ptá se, jestli je Vojta doma. A Vojta už kvůli němu nechce na ty kroužky chodit! Ale já mám jinou představu o výchově, než abych nechala kluka poflakovat se po ulici!“ Jsou kroužky zas až tak důležité, nebo je třeba nechat děti vydechnout a odpočinout si od školy?

Možná že lepší řešení je, když se dítěti ve volném čase věnuje nějaký dospělý - ať už rodič nebo prarodič, povídá si s ním, vysvětluje mu, chodí s ním na procházky a na výpravy do přírody, za sportem či za kulturou. Malým dětem stačí zahrada.

Pískoviště a houpačka. V létě větší bazének s hračkami. Dvorek, na kterém se dá jezdit na kole. Stačí odpolední vyjížďka na kole, na jejímž konci čeká zmrzlina nebo třeba lízátko. Dítě je v pohybu, na čerstvém vzduchu. Když k takové aktivitě přiberete kamaráda, je to o to atraktivnější.

Jako cvrček v pohádce

Takový luxus ovšem většina dnešních dětí nemá. Jestliže prarodiče nejsou k dispozici - a to jsou jen vzácné výjimky - a jestliže rodiče chodí do práce, je dítě odkázané na pobyt ve školce či družině. Tu se mu rodiče snaží pobyt v zařízení zpříjemnit nějakým kroužkem, který je „v nabídce“. O takové volbě z nezbytnosti je zbytečné mluvit - souvisí s celkovým životním stylem naší společnosti, naší doby. Zajímavá je ale situace, která také není úplně výjimečná, kdy maminka zůstane s dítětem (dětmi) doma a zabývá se tím, jak ho orientovat, aby bylo šťastné a aby se našlo. V našem okolí znám rodinu se třemi dětmi. Nejstarší holčičku vodila maminka od pěti let do ZUŠ na výtvarku, a pak se divila, když dívka projevila zájem o střední výtvarnou školu. Dnes studuje výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě. Nejmladší děvče zas naivně toužilo hrát „na housličky - jako cvrčkové v pohádkách“. Maminka ji na housle s notnou dávkou skepse přihlásila a ukázalo se, že holčička je mimořádně nadaná. Vyhrává celostátní soutěže, má koncerty a studuje hudební větev osmiletého gymnázia.

Táborová nuda

Zatímco tatínkové (z mojí zkušenosti) raději promýšlejí svůj vlastní volný čas než čas dětí, do těchto úvah nakonec vstupují děti samotné a řeknou samy, co chtějí. Zažila jsem to při hledání vhodného letního tábora. Mladší syn, ačkoliv již chodil do školy, se v noci bál, nechtěla jsem ho tedy poslat do drsných podmínek. První tábor, kam děti jely, byl plně „zabezpečený“. Přijely pořádně otrávené: „Mami, vždyť jsme se tam nic nenaučili! To byla nuda!“ Příští rok jsem je poslala na tábor s koňmi, na Šumavu. Děti byly spokojenější, ale prohlásily, že příště pojedou zase někam jinam. Jely se svým bratrancem na levný tábor, organizovaný lidmi, kteří se dětem věnují, protože je to baví. Ohromný úspěch. Od té doby jezdí jen tam a těší se celý rok.

Asi není na místě nějaké rozmazlování, ale zeptat se dětí, co chtějí, není úplně od věci, pokud se ovšem dá spolehnout na to, že vědí, co říkají.

Buďte spolu rádi

Mám zkušenost z dětství, že se mi můj otec věnoval docela hodně. Mohl si brát práci domů a vyzvedával mne po obědě ze školky nebo z družiny. Obvykle ho o víkendu moje maminka poslala se mnou na dlouhou procházku a tím to bylo dané. Ona potřebovala uvařit, uklidit a vyžehlit a nejlepší bylo, když jsme u toho nebyli. Maminka mne občas brávala za kulturou, ale spíš to bylo tak, že když jsem chtěla být s ní, šla jsem za ní do kuchyně a ona mne tam hned zaměstnala. Zdá se mi, že není podstatné, kdo zrovna program vymyslí, ale aby se účasti na volném čase dítěte rodiče nebránili. Vždyť na programu nemusí být nic až tak moc světoborného. Důležité je, že máma a táta jsou spolu (a také se svými dětmi) rádi. ~

Autorka je původním povoláním učitelka. Publikovala prózy a recenze v časopisu Tvar a Universum. Dnes pracuje jako knihovnice. Má dvě děti.