Jak mluvit s dětmi o smrti – a strachu ze smrti

Nebo také: když se děti ptají a dospělí bojí.

Na rovinu si pojďme říct, že smrt a strach ze smrti není zrovna čtenářsky a konverzačně atraktivní téma. Jenže když se začne ptát a bát syn nebo dcera, je na čase vytáhnout hlavu z písku a čelit realitě. Koneckonců, smrt je jediná jistota, kterou v životě máme a můžeme se spolehnout, že se s ní všichni časem setkáme. Před ní tedy neutečeme. Jak o smrti mluvit, je však mnohdy nejasné. Obzvlášť, pokud dotazy na toto téma nekončí a přechází v obavu a úzkost. Být připraven, znamená nebýt zaskočen. A s válkou na Ukrajině se toto téma stává ještě naléhavějším, než kdy jindy.

Zvědavé dotazy na téma smrt běžně přichází už kolem 3 – 4 roku. Děti se ptají bezelstně, se zájmem a bez obav ze ztráty. Podobně se ptají později mezi 9 a 12 rokem a potom kolem 16 roku života. Toto jsou období, ve kterých se otázky na smrt objevují přirozeně a děti si v nich potřebují formovat vlastní postoj a přijímat postupně poznání konečnosti života.

Stejně jako každé vývojové období má svá specifika, i přístup k tomuto tématu se liší v jednotlivém věku. Někdy se zvědavost může proměnit v úzkost a strach související se smrtí. Když ji vnímáme prostřednictvím války, zdá se ještě bližší.

Je to vlastně docela přirozené

Úzkosti a strachy jsou v životě běžné a dokonce důležité. Patří do naší výbavy a pomáhají nám přežít. Upozorňují nás na ohrožení.

Jsou součástí vývoje a zpracování a překonání strachu je důležité pro posun do další etapy nebo má zajistit adekvátní ochranu. Takže pokud Vaše dítě zažívá určitou míru úzkosti, je to vlastně docela v pořádku. Zpracování úzkosti a její překonání pomáhá budovat strategie zvládání překážek, které se budou hodit po celý život.

Kolem 4.roku

pozorujeme doslova fantazijní boom. Magický svět je plný živých i neživých výjevů, což dětem pomáhá překonávat leckterou překážku a vyrovnávat se se strachem a úzkostí obecně. Velkou roli zde hrají pohádky. V těch se také překonávají nesnáze a strachy hrdinů, což vyžaduje většinou značné úsilí. Podobně jako v životě. Pokud se dítě začne bát o rodiče nebo války, úsilí bude stát nás i dítě se o strachu bavit, zpracovat ho a posunout se dál.

Pomáhá otevřené povídání o tom, že každý někdy umře. Jen třeba za hodně dlouho. Ujištění, že teď jsme v bezpečí a nic nám nehrozí. Navíc i dál, po smrti, zůstávají lidé v našich srdcích a vzpomínkách.

Pomáhá zaměřit se více na tělesné pocity:

• Kde strach cítí v těle, kde naopak není. V hlavě, bříšku… Dítě si může položit na místo ruku, zahřívat, hladit, prodýchat. Jednoduše se učit opečovat se.
• Zkusit strach pojmenovat a popsat, pokud to dítě zvládne. Dát mu například jméno, barvu, co by nám řekl, kdyby uměl mluvit.
• Co se se strachem děje, zda se přesouvá, proměňuje, zmenšuje.
• Pomoci může také mít u sebe oblíbeného plyšáka nebo nabídnout drobný rituál, ať už před usnutím nebo v jiné situaci, když dítě cítí strach. Třeba vymyslet zaříkávadlo nebo nechávat večer rozsvíceno.

První stupeň

Schopnost pochopit obsah pojmu smrt se objevuje až mezi 8 a 12 rokem. Do tohoto období se také řadí poznání a pochopení nevratnosti života.

Není divu, že to jednoho přivádí do úzkých. Mladý člověk si začíná uvědomovat svoji jedinečnost – křehkost lidského života. V tomto věku už je možné o všem s dětmi mluvit více do hloubky, bavit se o pocitech, zachycovat je slovy, což v mladším věku ještě není možné a děje se víc zprostředkovaně přes hru.

Znovu je třeba připomenout, že smrt je realita. V kontextu války mluvit o pocitech, které to v nás vyvolává.

Na práci se strachem ze smrti je možné použít předchozí tipy nebo použít tyto:

• Strach lze také nakreslit, zmuchlat, zahodit nebo z něj třeba poskládat loďku a poslat po vodě.
• Expresivní vyjádření kresbou, hudební nebo literární tvorbou je dobrý ventil pro emoce. Lze tak pocity zpracovat o odlehčit si od nich. Patří do toho také kresba tanků a válečných situací nebo hraní si na vojáky.
• Pokud se strach proměňuje nebo dokonce odchází, všimněte si toho a zkuste přijít na to, čím to je, co dítěti funguje a zapamatovat si to. To platí pro všechna období.

Dospívání

U starších dětí, kolem 16 roku, už je možné bavit se i o smyslu života.

Čím byl doposud a čím se dá naplnit, aby byl uspokojivý. Například radostí z přátelství, zábavou, odpočinkem, prací, zážitky a dobrodružstvím, vztahy, láskou, vnitřním a duchovním životem, pomoc druhým, seberealizací a …doplňte si sami. Záleží na vašich domácích hodnotách, postojích a nastavení, které vyznáváte.

Také ale o prázdnotě, smutku, problémech, které do života také patří. S důrazem na to, že každá potíž má své řešení. Protože život nepřináší jen radost. Ale i potíže a starosti.

Mnoho dospívajících v myšlenkách prozkoumává, co by se dělo nebo jaké by to bylo, kdyby nebyli nebo kdyby byli v ohrožení života. Sáhnout si záměrně na život je to poslední, co v životě člověk udělá. Bez možnosti cokoliv napravit nebo se mít zase lépe.

I pro toto období existují tipy, jak pracovat s myšlenkami a úzkostí ze smrti.

• Asi nebudete chtít společně prodýchávat bříško, můžete ale syna nebo dceru ocenit za to, že se chce bavit o strachu, životě a smrti právě s vámi.
• Pustit si film nebo hudbu, kde se smrt a strach z ní objevuje a společně to probrat a prožít.
• Oceňte, že dovede popsat své myšlenky a pocity, že je schopné si hledat pomoc a svěřit se.
• Vědět, co se v minulosti osvědčilo při řešení potíží a obav, co každému funguje, a co z toho se dá použít teď i v budoucnosti. Vždycky se také hodí dát nabídku, že si může s vámi kdykoliv otevřeně promluvit.

Závěr …nebo úvod? jak moc znáte vy svůj strach?

Důležité je přiznat si, že i my, dospělí, rodiče, máme své strachy. O děti, rodiče, partnery, o své blízké, nově také možná o svobodu. Právě na našem příkladu může syn nebo dcera vidět, že dospělý má stejné pocity, ale unese je. Že situaci zvládá, je schopný o smrti mluvit a přijímat ji s respektem a pokorou.

Obecně je dobré se k tématu smrti stavět řekněme „běžně“ hned od začátku, jako k něčemu zcela přirozenému. Nevytvářet tabu. Nezametat pod koberec svůj vlastní strach, který nám brání o smrti s dětmi mluvit. Mít strach a obavy je normální. Každý se něčeho bojíme. Čím více o strachu, smrti a vlastních obavách víme, a víme, co nám funguje, tím lépe se daří situaci zvládat. Nám, i dětem.