Chvála práce

Všichni jsme určitě zažili, jak je dítě na sebe pyšné, když může tátovi nebo dědovi pomoci při mytí auta nebo mamce či babičce s vařením (nebo samozřejmě naopak – dnešní maminky jsou schopné zajet do autoservisu a mnozí tátové se ochotně postaví ke sporáku).

Vychovat dítě tak, aby pro ně byla práce radostí, je jeden z největších darů, jaký mu můžou rodiče i prarodiče dát. Musím přiznat, že se mi moc nelíbí oblíbené „hlášky“ mojí 88leté maminky, která stále opakuje, že dnešní doba „nestojí za nic“, protože lidi „nechtěji dělat“, zatímco v jejím dětství a mládí se „muselo makat“. Nicméně všichni víme, že „bez práce nejsou koláče“ a pracovat se musí, i když se nám někdy moc nechce. A občas myslím na slova své kamarádky, psycholožky a maminky pěti dětí, vysokoškoláků, velmi schopných mladých lidí, kteří rozhodně neměli problémy se sehnáním zaměstnání po vysoké škole, protože už během studií pilně pracovali. Tato kamarádka, když jsem kdysi projevila podiv nad tím, jak jsou všechny její děti šikovné a pracovité, mi řekla, že si už v jejich raném dětství uvědomila, že největší dar, jaký jim může dát, je to, když je naučí, aby je práce bavila.

Její slova mi občas zazní v hlavě, když jsem se svými velmi činorodými vnoučaty – když desetiletý Toník s velkou radostí se mnou ostříhává a čistí malinovou plantáž na naší zahradě a dme se zdravou pýchou, když zryje sám velký záhon. Když osmiletí školáčci Hanička, Dominik a o rok mladší Verunka se mnou nadšeně vaří – balí do buchtiček tvarohovou náplň, koulí ovocné knedlíky, míchají těsto na bábovku.

Všichni prostě musíme v životě pracovat a naučí-li se dítě pracovat rádo, a ne jenom z povinnosti nebo dokonce z „donucení“, bude mít klidnější a spokojenější celý život. A věřte, že dítě může pracovat od nejútlejšího věku. Všimla jsem si například, jak naše nejmladší vnučka Johanka už po jednom roce věku stále pozorovala nejen rodiče, ale hlavně oba sourozence, kteří jsou starší o 6 a 5 let, a jakmile se naučila pořádně chodit, sbírala po podlaze třeba rozsypané papírky z jejich her, chodila s nimi k odpadkovému koši a nemotorně se malou nožičkou snažila sešlápnou šlapku koše, jak to odpozorovala. Její starší sestřička zase ve věku kolem dvou let všechno nadšeně umývala. Tehdy ještě celá rodina jezdila vlakem a malou Verunku spolehlivě udržel ve vlaku v klidu vlhčený ubrousek, kterým pilně „umývala“ sedadla kolem sebe (důkladné umytí ručiček po této proceduře bylo samozřejmostí).

„Už děti od dvou, tří let můžou pomáhat v kuchyni. Připravit hrnečky, talířky, utřít rozlité mléko, zalít květinu, utřít prach, naleštit desku stolku. Samozřejmě to nebude dobře odvedená práce, jen jakási činnost za vedení či pomoci dospělého. Čím starší dítě, tím větší paleta možných prací. Pusťme svou fantazii z uzdy, dítě dokáže víc, než bychom čekali. Dopřejme mu vlastní aktivitu – chce-li něco zkusit, nebraňme mu. Nikdy neříkejme: ‚Na to jseš ještě malej, to nedokážeš.‘ Avšak podle potřeby mu pomozme,“ říká psycholožka PhDr. Ladislava Lažová.

Práce by měla opravdu bavit

Menším dětem do věku 8–10 let bychom měli dávat práci, která je baví, ale také která je skutečně důležitá a je vidět. Pokud maminka v rodině, která nemá myčku nádobí, dává dítěti jako jedinou práci nádobí utírat, asi je o tom, že práce je činnost radostná, moc nepřesvědčí. Přiznejme si, že „nádobí“ je činnost netvůrčí, stále stejná, a navíc jí nikdy není konec. Nenuťme děti vykonávat stále práci, která nás, dospělé, nebaví.

Dítě bude ale pravděpodobně rádo vybalovat a uklízet nákup, zalévat květiny, ochotně utře prach. „Předškolní dítě nadšeně zamete a umyje schody. Budou asi dost mokré, nemá sílu na vyždímání hadru, ale co je to proti jeho radosti, že dostalo takovou důvěru. Vyžehlit kapesníky, utěrky, ručníky, to už je něco. Pomoci tátovi při mytí auta, otřít přístrojovou desku, naleštit okénka – děti jsou na sebe pyšné. Nakrájíme chleba a dítě ho může namazat, nalije mléko, připraví stůl. Školnímu dítěti můžeme nabídnout ještě náročnější činnost. Připravit večeři a nejen to – může ji vymyslet a nakoupit na ni. Žádné gruntování neděláme sami. Je nerozumné dát dítě při velkém úklidu k babičce či je posadit k televizi, aby nepřekáželo. Jen ať naleští skleničky, srovná knihy či zásuvky, uklidí botník, osprchuje květiny,“ říká Ladislava Lažová.

Obyčejný každodenní život

Mysleme na to, že radost z práce nenavodíme žádným kázáním (vykládat dětem, že lidi „nechtěji dělat“ a dřív se „muselo makat“, opravdu nemá žádný smysl). Ale poměrně spolehlivě ji navodíme obyčejným každodenním životem. Děti tedy mají mít možnost vidět své nejbližší při každodenní práci. Dnešní děti bohužel mají málo příležitostí vidět své rodiče v pracovním procesu (v dnešní „covidové“ době spousta rodičů pracuje z domova, ale přesto děti většinou netuší, k čemu vlastně je to, co táta stále u počítače tvoří…). Ještě si představí a vědí, co dělá maminka, která je učitelka nebo zdravotní sestřička, co dělá táta lékař, automechanik nebo řidič tramvaje. Ale spousta profesí (možná většina) jim zůstává utajena.

O to důležitější je vidět alespoň doma, že táta umí třeba opravit staré hodiny, maminka umí ušít pěkné kalhoty, že babička uvaří výborné ovocné knedlíky (můj vnuk se před časem ptal maminky, co to vaří a když odpověděla, že ovocné knedlíky, okamžitě opáčil: „Ale k tomu přece potřebuješ babičku!“ Jeho zamilované jahodové knedlíky jsem totiž opravdu většinou vařila já…). Děti by tedy měly být svědky toho, co umí táta, co máma, v čem je machr strejda, co dokáže děda, co babička. Není dobré dětem fyzickou práci vnucovat, ale nemusíme se bát přizvat je ke spolupráci. A důležité je, aby práce, ke které jsme je přizvali, tzv. odsejpala a hlavně aby k něčemu dobrému a viditelnému sloužila.

Co se doma společně s mámou, tátou či babičkou uvaří, to se taky společně a s chutí sní. Nářadí, které jsme společně opravili, zase dobře slouží. Jahody, které jsme s mamkou podložili dřevěnými pilinami, zrají jedna radost a jak jsou sladké. A jak chutnají křížaly, které jsme na podzim s babičkou nasušili ze spadaných jablíček!

Zahradničíme s dětmi

Pokud máme alespoň malou zahrádku, může se stát zahradničení s dětmi radostí nejen pro ně, ale i pro nás, dospělé. Už v březnu můžeme přichystat zeleninové záhonky, vysévat ven hrášek, mrkvičku, ředkvičky, doma začít s předpěstováním rostlin ze semínek, například rajčat a paprik, po svátku sv. Josefa zasadit pár řádek raných brambor.

V dubnu přizveme děti k přesazování předpěstovaných rostlinek z menších do větších nádobek, k vysazování sazenic jahod, kolem sv. Jiří k sázení běžných brambor.

V květnu „po zmrzlých“ můžou děti pomoci vynést ven balkonové květiny, sázet ven bylinky, podložit jahodníky v květu třeba dřevitou vlnou, kluci můžou vytvořit oporu mohutným keřům trvalek, například pivoňkám.

V červnu ukážeme dětem, že jarní péče o rostliny jahod nese opravdu dobrou sladkou úrodu a ukažme jim také, že jahodový kompot nebo džem se nemusí jen nakupovat v obchodním centru. A ještě před koncem školního roku můžou děti vydloubnout první rané brambůrky. Ale s tátou můžou také připravit třeba napajedlo pro ptáky.

S nástupem horkých letních měsíců, o prázdninách, sice děti jezdí s rodiči na dovolené i na tábory, ale zahrada u babičky také volá a skýtá mnohá dobrodružství. Všechny děti, které znám, nadšeně zalévají, ať už konví nebo hadicí. A víte, jaké je to blaho pustit vodu do prázdného kousku záhonu, vytvořit „blátíčko“, chvilku plácat „blátíčkové dobroty“ a pořádně se přitom zapatlat? Babička může také zvláště malým vnučkám ukázat, jak si udělat malé zahrádky z netřesků – holčičky většinou překvapí svou kreativitou a malé netřeskové zahrádky tu velkou jen zkrášlí.

Podzimní měsíce pak přinášejí radost ze zpracovávání úrody a později je třeba připravit zahrádku na zimní odpočinek.

Zpracovávat můžeme samozřejmě nejen plody, ale i květy – máme-li na zahrádce například měsíček lékařský, a ten najdeme na mnoha zahrádkách, využijme jeho blahodárných účinků na lidské zdraví. Děti rády pomůžou sbírat květy měsíčku a potom vyrobit měsíčkový olej (moje dcera s dětmi každoročně zase vyrábí měsíčkovou mast, kdy květenství měsíčku natrhaná na menší kousky vmíchává do čerstvě škvařeného nesoleného vepřového sádla). Děti velmi baví i výroba bylinkového mýdla s měsíčkem, levandulí a jinými bylinkami.

A budou jistě nadšené i z dalších činností, jako je třeba výroba strašáka do zelí, ptačí budky nebo teepee z prutů a klacků.

Prostě sebemenší zahrádka je po celý rok zdrojem užitečných i radostných činností pro dospělé i děti. Nápadů má jistě každý „zahrádkář“ – rodič či prarodič – spoustu a fantazii se meze nekladou.

„Přesvědčit k zahradničení větší děti bývá potíž, ty menší ale zahradničí s nadšením a je pro ně úžasná zábava sledovat, jak rostlina roste a vyvíjí se, jak klíčí, kvete a plodí. Postačí vyhradit jim pro tyto účely hezký, osluněný záhonek, kde si můžou pěstovat vlastní zeleninu nebo květiny. Zvolené rostlinky by ideálně měly děti něčím zaujmout – chutnými jedlými plody, zvláštní vůní, hebkými listy nebo třeba neobvyklou velikostí. I když vás budou svrbět dlaně, odolejte pokušení a dětem do jejich zahradničení nezasahujte. Nejlepší je nechat je experimentovat podle svého,“ říká v knize Zahrada žije – Zahradničíme s dětmi (Smart Press, 2018) její autorka Anita Blahušová.

Právě z této knihy čerpám často inspiraci pro zahradničení se svými vnoučaty (samozřejmě kromě vlastních zkušeností a nápadů). A že žádnou zahrádku nemáte? Pak můžete s dětmi vytvořit oázu klidu i užitečnosti i na balkoně – v tom vám pomůže kniha téže autorky Zahrádka v květináči (Smart Press, 2014).

Závěrem můžu říct, že zvláště loni na jaře, kdy v březnu vypukla první vlna koronakrize a měla jsem svá vnoučata více než dva měsíce na venkově, byla naše zahrada pravým požehnáním. Pilně jsme na ní společně pracovali (snad nikdy velká úroda malin nechutnala tak jako loni), užili jsme spoustu legrace při stavění bunkru, nasušili jsme mnoho bylinek, a Hanička, které nejvíce chyběly její taneční a gymnastické tréninky, zahradu využila i jako přírodní tělocvičnu.

Když ale chceme s dětmi pracovat a ukázat jim, že práce je činnost radostná, měli bychom samozřejmě myslet také na to, že nejen dobře vykonaná práce, ale i samotná snaha zaslouží ocenění a pochvalu. Pedagogové říkají, že pochvala buduje. Buduje tedy i radost z práce…